Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

   Ale už myslitel řekl, že šedivá je teorie a zelený strom života, což v mé současné praxi neznamenalo, že by se zazelenilo přebytečnými stovčičkami, ale naopak se vršil jeden průšvih na druhý. Po vyjití obsáhlého inzerátu začalo období protelefonovaných hodin, kdy jsem zapnula trpělivost i toleranci na maximum a sjednávala pohovory s potencionálními zájemci v  půlhodinovém intervalu  jednoho dne. V den "D" jsme s Lenkou naposledy zkontrolovaly stav nabízených prostor a vyhlížely prvního podnájemníka. Přišlo jich dost, ale nakonec jsme se rozhodly pro mládence cca třiadvacetiletého, sportovce, fotbalistu z nějaké pražské jednoty, která mu vyplácí patřičnou apanáž a bude ochotně hradit i bydlení. On dá mě penízky, já mu doklad o zaplacení, který jim odevzdá, vše bude legální… Chlapec byl milý, cpal mi do rukou své doklady — křestní list, řidičák a ještě nějaký umolousaný papír, že prý mu ukradli peněženku i s občankou a novou si vyzvedne do týdne oproti tomuto hadérku. Také si postěžoval na manželku, která ho vyhodila z bytu, protože rád hraje fotbal a jí nestačí peníze, které od klubu dostává. Prostě smutná očička.

   Dal mi měsíční platbu předem, dostal klíče a ještě jsme se dohodli na nějakých dalších službách — konkrétně, na vizitkách, které mu Robert nabídl udělat. Po týdnu mu je vezl a Marcel (tak se fotbalista jmenoval), po něm chtěl prapodivnou věc: falešnou kupní smlouvu na můj byt. Že jako tenhle byt za třičtvrtě miliónu ode mne koupil a je už jeho. Prý by tak své ženě dokázal, že je schopný si vydělat a pořídit vlastní byt. Ona by se k němu vrátila, vlastně ho vzala zpět. Jinak to určitě nezneužije, fakt, ale mně ať to raději neříká, že to zůstane mezi nimi. Za to mu nabídl pět tisíc na ruku. Robert naštěstí není tak hloupý, aby něco podobného udělal. Ač v té době by byla pro něj nesmírně žádoucí i částka desetkrát menší, všechno mi okamžitě řekl.

Rozhodli jsme se, že mu prozatím všechno slíbí, a dále se uvidí. Vidělo, tedy spíš — slyšelo se. Zavolala jsem k policajtům, respektive evidenci, a jedné moc hodné paní ozřejmila situaci. Ta se mne zeptala na jméno podnájemníka a po krátkém cvakání počítače mi sdělila, že mám na bytě hledaného podvodníčka, který toho má na triku už víc. A mám prý zavolat na místní oddělení. Co následovalo?

• 
  
  Volala jsem na místní oddělení, kde oznámili, že musím volat na obvod, kde je pronajímaný byt. Sotva jsem položila sluchátko, zvonil telefon a Marcel se ptal, jestli není Robert doma, že by do čtvrt hodinky přijel pro nějaké slíbené papíry. Znovu jsem vše oznámila na příslušné policii, kde je byt, i to, že hledaný mužík bude za pár minut u nás. Ale to zas prý musím ohlásit tam, kde jsem já.
  
  
• 
  
  Mile jsem přivítala  mezitím příchozího Marcela.  Lenka s Robertem tou dobou byli ve vnitřní Praze, ale mobilem zalarmovali patřičnou policii, které i sdělili, že jsem v bytě sama s hledaným zlotřilcem. Když jsem s ním po chvíli vyšla před dům za účelem venčení čubíčka (nechci mít přeci nějakou rvačku v bytě), vypadalo vše zcela pohodově. Sluníčko se snažilo, štěňátko Můrinek zvedalo způsobně nožičku, Marcel klidně stál u vchodových dveří a čekal na Roberta, všude nedotčený klid a mír.
  
  
• 
  
  V následujících okamžicích se do ulice vřítilo houkající bílomodré autíčko, z něj vyběhli dva nadšenci v černých uniformách a neprůstřelných vestách se zářícím nápisem POLICIE, v očích děs a v rukou pistolky.  U dveří stojícího Marcela udýchaně požádali, jestli by jim neotevřel vchod, že jdou někoho zatknout. Ten odpověděl, že bohužel nemá klíče, tady je jen náhodou, klidně prošel kolem nich dolů a odebral se urychleně do neznáma.  Policajtíkům po urgentním zvonění na všechny zvonky pak otevřel někdo ze sousedů.

  Tahle detektivka se mi velice líbila. Po chvíli za policejním autem zaparkoval Robert a přinesl mi mobil. Volal mu právě Marcel, co že se to v naší ulici děje? Že raději zmizel, protože se nechce do něčeho zaplést. A kdy se může s Robertem setkat? Bob pohledem na displej (nevím už přesně jak, tak mě nevražděte!) zjistil, že volá z budky vedle babiččina bytu. Vzal tedy jednoho příslušníka k sobě do auta a jeli se k oné budce podívat. Lenka přisedla na oplátku do policejního vozidla a odjela s nimi na oddělení vše řádně sepsat. Protože mezitím Můrinek dočůral a protože se  už nic víc zajímavého nedělo, šli jsme domů. Marcel zmizel, mé děti si odjely hrát na četníky a zloděje, a já doma v pohodlí čekala, co bude dál. Robert později zavolal, že i když to tam projeli křížem krážem, nikoho nechytli a že se později staví. Dělala jsem si tedy své a myslela rovněž.

    Asi tři hodiny poté zazvonil telefon a zakvílela Lenka: “Mamí, proboha, zachraň mě, přijeď sem pro mně, jsem tu zavřená a chce mě znásilnit jeden ožralej dědek!“ Mluvila, tedy spíš křičela dost nesouvisle a na mé dotazy křičela, že je „furt u policajtů a … (pokračování příště)

daniela@kudlanka.cz