Nebudu se tvářit rozjuchaně a tvrdit, že pokročilejší věk má samé výhody. To bohužel nemá – člověk tráví pořád víc času obcházením lékařů, při ranním joggingu píchá v koleni, kopání krumpáčem vás unaví znatelně dřív... a taky knížka, obraz nebo hudba mě už nadchnou zřídkakdy, protože jsem tak nějak už všechno v té či oné podobě viděla, slyšela a někdy v životě vnímala. Cizí jazyky lezou do hlavy znatelně hůř. Inu, jak zpívá R. A. Dvorský, "Do duše podzim se již vkrádá.."

Ale lamentovat je snadné a právě proto, že nevýhody vyššího věku jsou tak očividné, bude dobře se přece jen podívat na ty výhody. Tak například když mě někdo pustí sednout v tramvaji, už se nemusím cítit dotčená a přemýšlet, proč asi dnes vypadám jako troska.

Co je důležité: věk je alibi. Mám právo na lenost, můžu si zjednodušit život a nemusím mít pořád ten uštvaný pocit, že „nestíhám“ - tedy to jsem nemusela nikdy, ale teď mám dobré alibi i sama před sebou a před těmi vnitřními běsy, které mě neustále vhánějí do nových a nových činností.

Mám nárok na zapomnětlivost - konečně! - Tím myslím třeba situace, kdy jsem v zamyšlení odjela metrem opačným směrem, nebo kdy jsem šla pro něco do sklepa a zapomněla jsem, pro co... to se mi stávalo vlastně úplně vždycky a tak značná roztržitost byla na pováženou, ale teď si můžu říkat, že je v pořádku a že na tom ještě nejsem tak špatně.

Mám mnohem větší právo na vrtošivost a prostořekost, vlastně se může volněji projevit můj vnitřní puberťák a mohu třeba říkat lidem impertinence, k čemuž jsem vždycky měla přirozené sklony. Teď je to mnohem společensky přijatelnější, protože každý ví, co se dá od energických důchodkyň očekávat. Mimochodem, můj přítel vypozoroval, že v Čechách máme oproti jiným zemím zvláštní kategorii starších žen, kterou označuje jako „zuřivé babičky“.

 x - x - x - x

U toho bych se zastavila, protože větší ráznost stařenek je prosím dána nejen sociálně, ale i biologicky. Mladé ženy potřebují spoustu mírnosti a trpělivosti, protože jinak by asi zlobícím dětem hrozily strašné věci, a zlobícím mužům možná zrovna tak. Ženské hormony, kterých jsme v mládí plné, nás vybavují poddajností a trpělivostí. Starší ženy jsou na tom zásadně jinak. Evolučně to má svůj smysl, jejich kmen či rod v nich má pracovní síly, které bychom mohli přirovnat ke včelám dělnicím nebo mravenčím vojákům. Tomu se přizpůsobuje i naše tělo, rovnováha našich hormonů se posouvá ve prospěch testosteronu, dokonce nám začínají růst fousy a jsme mnohem ráznější a nedáme si už všechno líbit. Takže i já si v rámci toho mohu daleko volněji – jak se říká – pouštět hubu na špacír!

Druhou množinu výhod bych označila jako upřímné a opravdové vnitřní zklidnění. Mluvila jsem o vnitřních běsech, které vás ženou do nových a nových aktivit a jejich věčného nestíhání. Nyní tito běsové skutečně vyklízejí pole a člověk začíná všechno brát relaxovaněji, ležérněji a s nadhledem. Tak nějak ví, že na všech těch výkonech zas tolik nesejde. Dostane se do stavu jakéhosi „zenového spočinutí“, například zahrádkářského, ale v mém případě i samozásobitelského.