Ještě nedávno by se nemohl ani zmínit o tom, že pracoval u nejlepší výzvědné služby světa. Dnes už je všechno jinak. Bývalí šéfové Mossadu píší o svých akcích celé knihy. Prozrazují věci, které byly ještě nedávno přísně střeženým státním tajemstvím. "Samozřejmě, že vám neřeknu co, kdy a kam jsem posílal za zprávy.

Čím se oddělení, v němž jsem dělal, přesně v dané chvíli zabývalo. Ale o případech, které jsou dnes všeobecně známé, nemá smysl pořád mlčet," říká Chanan Ron, který se do Izraele vystěhoval před šedesáti roky z Ostravy, jediný Moravan, kterého přivedli vojenské zkušenosti až do Mossadu.

     "Zřejmě nejúspěšnější akcí Mossadu byl v roce 1960 únos Adolfa Eichmanna, nejvíc hledaného válečného zločince světa, který se ukrýval po válce v Argentině. Jako by byl Mossad založený jen proto, aby byl dopaden vrah miliónů Židů. V Izraeli byl tento čin přivítán  s velkým nadšením. Všichni jsme to brali jako velkou satisfakci," pokývá hlavou Chanan Ron a v jeho očích je zvláštní lesk, co se objevuje pouze u vítězů, nebo alespoň u těch, kteří neradi prohrávají.

      Aniž to vyslovuje, vím co se mu líhne v jeho provokativně sebevědomé mysli; jak si na mazanou židovskou hlavu nikdo jen tak nepříjde. "Kde jste tenkrát pracoval vy?" ptám se toho subtilního muže, který má za sebou svízelnou cestu ze sovětských gulagů až po slovenskou Duklu, kde bojoval po boku své matky v řadách vojenské brigády generála Ludvíka Svobody. "Každý měl své úkoly. Plnili jsme si jen své povinnosti. Eichmann mohl být všude. Třeba v Kongu nebo ve Švýcarsku. Moje oddělení ale kromě jiného mapovalo rovněž nálady obyvatelstva v dané zemi vůči Izraeli. Každý den se musely přečíst všechny místní noviny, i ty nejmenší plátky. Číst mezi řádky bývá někdy moc prospěšné. Zvláště před státními návštěvami našich politiků v tom či onom státu. Nebo těch arabských u nás," vysvětluje.

     "Je jasné, že když přijel Kadáfi, nemuseli jsme mít obavu, že udělá někde atentát. Na to měl své lidi. Bylo ale třeba sledovat s kým se stýká, o čem se na těchto setkáních hovoří. Premiér Ben Gurion měl před půl stoletím jen dva tělesné strážce, Ehud Barak už skoro desetkrát tolik. Po zabití Jicchaka Rabina je kolem ochranky státníků hotová hysterie. Bylo to strašlivé pochybení boodyguardů. Ale stává se to i jiným, CIA nevyjímaje," kroutí hlavou bývalý pracovník Mossadu. "Byli jsme v každé zemi v podstatě součástí velvyslanectví Izraele, měli spoustu svých diplomatických i jiných kontaktů. Někdy by se zdálo, že pravidelné návštěvy barů byly jen ubíjením nudy. Ne vždycky tomu tak muselo být. To samé platilo o recepcích, kde se scházeli nejen diplomaté," usmívá se.

     Je jasné, že pro diplomatické služby byl jako stvořený. "Co znamenalo být radistou Mossadu?" představuji si dobrodružné romány - Doktora Sorgeho či sličnou vyzvědačku Mata Hari. "Nic zvláštního. Prostě rychlé spojení s jinými pracovnami této organizace. Nebo s ministerstvem zahraničí, národní obrany či s kanceláří prezidenta. To už nebyly válečné zákopy a vysílání během přímého boje. A protože se jednalo většinou o tajné zprávy, u nichž nebyl zájem, aby se dostaly do novin, bylo nutné používat kódů. Klasický postup. Tenkrát nebyly počítače, mobilní telefony či jiné modernější způsoby komunikace. Pokud jsme posílali domů výtahy ze zahraničních novin, což též patřilo k našim povinnostem, na to šifry potřeba nebyly."

     Dva roky byl v Rumunsku, o něco víc v Německu, pak následoval Leopoldville v africkém Kongu, poté byl několik let v Římě. V roce 1970 se vrátil zpět do Izraele. Nabídku další služební cesty do Jižní Ameriky už ale z rodinných důvodů odmítl. Mezitím zplodil syna a dceru, vystudoval teorii a historii hudby, která se stala jeho životním koníčkem. Už se mu nechtělo poslouchat - jeď tam a tam. Pochopil, že je třeba nabrat jiný směr života. Jeho syn měl už patnáct, potřeboval jistotu rodiny, chodit do školy. To bylo pro něho podstatné.

     Dnes má civilní tajná služba Mossad, tento David mezi Goliáši světových výzvědných služeb, jen něco přes dvanáct stovek příslušníků. Z každé tisícovky zájemců o práci vyzvědače, většinou z řad pohraniční stráže nebo námořního komada, jsou po náročných psychologických, fyzických a inteligenčních testech a prověrkách přijati jen asi tři budoucí agenti. A zatímco u podobných jednotek v jiných zemích je patriotismus a vlastenectví vítaným kladem špióna, při výběru lidí pro Mossad je až fanaticky oddaný vztah k vlastní zemi hlavní podmínkou přijetí. V tom je síla Mossadu. Jeho členové jsou odhodláni k čemukoli pro ochranu Izraele.

     "Špióni Mossadu musí ovládat vše, co každý jiný vyzvědač. Liší se především tím, že dělají akce, nad nimiž zůstává rozum stát. Člověk by řekl, že si počínají jako blázni. Proto se jim říká, že jsou "mešuge", hebrejsky šílení. V jejich nepravděpodobných nápadech je ale moment překvapení pro nepřítele, který něco podobného prostě neočekává. Já bych to nenazýval "mešuge", ale "kreativní fantazie". Prostě mimořádná představivost. Příslušník Mossadu musí ovládat několik jazyků, aby se mohl podle potřeby okamžitě stát občanem země, v níž má výzvědná služba úkol. Musí se umět také převtělit do mnoha profesí, které je nutné dokonale ovládat. Mossad je skupina odborníků na cokoli," tvrdí Chanan Ron.