Nemainstreamová mediální scéna je už skoro 4 roky jen samá zkáza, chmury a děsivé prognózy. Dovolte mi to tedy lehce nabourat osobním blogem, který působí jak přepis italské komedie s účetním Fantozzim, ale přitom je napsán podle skutečných událostí. Celý následující popis je přesným záznamem toho, co se mi přihodilo během jedné zářijové soboty při nečekaně zábavné výpravě po okolí Mělníka. Nic není přidáno a některé věci naopak musely být lehce uhlazeny, aby čtenáře příliš nepohoršily a aby na mě nevolali Chocholouška.

Sepisuji to vše mimo jiné proto, abyste si mohli vzpomenout na moji „zázračnou šikovnost“, až se vám nebude něco dařit.

Vždycky si pak můžete říct: „Pořád lepší než ta dementní Nikola.“

V sobotu dopoledne jsme se s partnerkou rozhodly, že si potřebujeme nutně odpočinout. Já od nekonečných tabulek, algoritmů a vzorečků, ona od pražské dopravy a sebevražedných ajfounových zombíků, kteří čím dál častěji vcházejí a vjíždějí před tramvaje.

Na začátku je nutné zmínit jeden důležitý fakt – moje partnerka je tak trochu „aspík“, což jí sice dává skoro až magickou schopnost extrémního soustředění, ale zároveň jí to trochu ztěžuje komunikaci s námi pozemšťany (dále v textu jí tedy budu říkat „Aspinka“, protože svoje pravé jméno nechce na na mém dezolátském blogu zveřejňovat). A protože je pro Aspinku komunikace s „nelogickými“ lidmi značně unavující, většinou se snažíme na výlety vybírat lokality dál od civilizace. Hlavně být co nejdál od davů lidí. Ještě jednou opakuji – při našich odpočinkových výletech je důležité vyhýbat se velkým srocením lidí! Naším oblíbeným relaxem tedy je krom procházek skrz lesy a hory například to, že přejedeme autem někam na méně frekventovanou cyklostezku, která vede podél uklidňujícího toku řeky a tam si projedeme tak deset kilometrů tam a zpět na kolech nebo elektro-koloběžkách. V Mělníku jsme tedy zaparkovaly na jednom zapadlém parkovišti nedaleko Labe, vyndaly koloběžky a vyrazily dolů z kopce na poklidnou jízdu podél Labe. Cestu jsem tentokrát naplánovala já, takže to byla samozřejmě perfektně vybraná trasa…

Zářez první

Když jsme se na koloběžkách konečně prodrncaly až k řece, čekalo nás tam podle mého dokonalého plánu krásné ticho, tiše plynoucí řeka a naše unavené mozky si mohly užívat jemný šum vody na…ne, počkat, to se samozřejmě nestalo!

Ve skutečnosti jsme natěšeně projely poslední zatáčkou před labskou cyklostezkou…a před námi se vynořil dav výskajících lidí, namlácené parkoviště a všude řev. Vjely jsme přímo doprostřed nějaké dětské soutěž v běhu na tři sta metrů. Soutěž navíc moderoval jakýsi lesní hejkal, který začal nadšeně řvát do mikrofonu takovou intenzitou, že obří a hučící reprobedny málem odskákaly až do vody.

Aspinka překvapeně vyvalila oči a okamžitě začala hledat únikovou cestu. Davu se ale nešlo jednoduše vyhnout – jediná možnost by byla vrátit se do kopce a udělat velikou objížďku skrz město, po silnici plné aut. Seskočily jsme tedy z našich elektrických ořů a snažily se je opatrně protlačit skrz parkoviště plné aut a rodičů, kteří nadšeně halekali na své malé ratolesti. Běžecká soutěž dětí byla spojena i s nějakou akcí na ochutnávání vína, takže bylo opravdu veselo. Kolem zmateně běhajících dětí a jejich hlukem zmatených rodičů kroužili i ovínění degustátoři, kteří občas zmateně zavítali i na cyklostezku – nyní běžeckou dráhu – což samozřejmě vyvolalo reakci od hejkala u mikrofonu.

Při opatrném obcházení rozjuchaného davu mé oko náhle padlo na neobvyklou a nepřehlédnutelnou tvář jednoho bývalého politika. Aspinka ho má ráda kvůli jeho přesným a často příjemně sarkastickým glosám na webu a já vlastně také. Tenhle bývalý politik a ředitel školy je nadšeným cyklistou a sportovcem, takže tam byl zřejmě s vlastním běhajícím dítkem. Aspinka si ho ale zdá se v davu nevšimla.

Pohodila jsem tedy na hlavou patřičným směrem a tiše jsem jí řekla: „Hele, támhle je Klaus mladší.“

Aspinka mne podle všeho vůbec neslyšela a koukala na druhou stranu. Pohodila jsem tedy směrem k panu Klausovi hlavou výrazněji a ještě pro jistotu naznačila správný směr pusou zkroucenou na stranu. Hlasitěji jsem řekla: „Koukej, Vašek Klaus, tamhle!“

Ale moje partnerka jako kdyby ohluchla, vůbec mě nevnímala, koukala zarytě do země a špičkou nohy přehazovala kamínky. Že by jí z toho hluku kolem až tak hrozně zalehly uši? Hm, přišel čas na můj zvučný, divadelní hlas!

Začala jsem pohazovat hlavou směrem ke Klausovi ještě výrazněji a mimickými svaly jsem jí extra okatě naznačovala směr, kterým se má kouknout. Vlastně jsem úplně zkřivila hubu, protože jsem nechtěla ukazovat rukou, což přece dělají jen idioti. A já idiot nejsem, no ne? Já raději ukazovala xichtem stočeným na stranu a koulením očima.

„TAMHLE, KLAUS, V TÉ ŠEDÉ MIKINĚ!!“ řekla jsem tak jemně, až z toho kolem nás málem popraskal asfalt. Obří reproduktory jsem přeřvala dostatečně a Aspinka konečně zvedla hlavu. A nebyla jediná – v tu chvíli se na nás samozřejmě otočil i pan Klaus. Uviděl tedy blonďatou magorku, která zběsile cukala hlavou jeho směrem, obličej měla křečovitě stočený na stranu a řvala: „KLAUS!!“

Můj první úspěšný zásek.

Aspinka zrudla a začala nenápadně prchat z místa činu. Celou dobu mě samozřejmě slyšela, ale nechtěla na nás upoutávat pozornost. Asi na chvilku zapomněla, s jakou osobou na výlet vyrazila. Povedlo se, pozornost okolostojících jsme na sebe rozhodně neupoutaly! Vrátila jsem tedy svůj obličej zpět do střední osy a s očima upřenýma na oblohu a nenápadným popiskováním jsem následovala poskakující půlky Aspinky přede mnou. Protáhly jsme se kolem davu a pokračovaly v cestě.