Nesnáším zimu. Jakmile si poprvé postěžuji, že děsně mrznu (většinou to bývá už někdy v říjnu), manžel se mi směje, že teď budu takhle mrznout příštích šest měsíců. Musím říct, že dřív to bylo ještě horší (bydleli jsme v tmavém domě s malými okny (a ještě jich bylo málo) a celou zimu bylo pořád tma a muselo se téměř od rána svítit.
Ted je to lepší, máme prosklený dům, takže světla je hodně a rozhodně to pomáhá, můžu tedy říct, že mi zima už tak moc nevadí. Ale ráda ji stejně nemám. Jen tak mimo tohle téma - stejně je zvláštní, jak ohromný vliv na náladu má poměr denního světla a tmy, že? Ted se sice prodávají žárovky, co svítí jako denní světlo, ale myslím, že pravé sluníčko, modré nebe a prosluněný pokoj - to nic nenahradí. Ale to jsem odbočila, zpátky k zimě...
Rozděluji věci, lidi, vlastně všechno možné, na pět kategorií: negativní, negativně neutrální, neutrální, pozitivně neutrální a pozitivní. Tedy složitě řečeno: někoho nesnáším; k někomu nemám žádný vztah, ale nemusím ho; pak žádný vztah, pak žádný vztah, ale nevadí mi; a někoho mám ráda.
A zima - zima je pro mne rozhodně hoooodně negativní. Zimní sporty bych ale už dala jako neutrálně pozitivní, možná se i v blízké budoucnosti vypracuju k pozitivitě. Možná. A protože ani já, ani manžel nejsme normální rodiče, spíš rodiče řízlí fanatickou láskou ke sportům, rodiče co bláznivě jsou pro každou blbost - udělali jsme si na zahradě kluziště. Strašně jednoduchá věc - taže všem vřele doporučuju. Uvedu návod i fotografický příklad.
Je tu ale malý problém - musí spolupracovat počasí! Můžete to ovšem zkusit jako moje máma - uzavřít dohodu se Sv. Petrem, ale jí to nejspíš funguje jen z důvodu, že je „Ó Veliká Kudlanka". Může se ale za vás přimluvit :-))). Tedy - nesmí pršet, nesmí sněžit, slunce svítit může, ale hlavně musí pořádně mrznout. To je klíčový bod. Jakmile si tedy zajistíte (a u Kudlanky pojistíte) vhodné počasí, můžete si vytvořit domácí bruslení (nebudu vám psát, jak moc je to výhodné: na skok od teplého domova, od horkého kakaa, bruslení prakticky okamžitě, kdy se komu zachce, a taky je to zadarmo... hahaha, a vidíte, už jsem výhody napsala, I když jsem teď říkala, že to dělat nebudu :-))))
Protože práce na domě nikdy nekončí, tak sehnat pár prken a kamenů jistě není problém. Také potřebujete dostatečně velkou plachtu - ale pozor, nesmí mít díry! (z vlastní zkušenosti potvrzeno „ díru nezalepíte", proto nejlepší je koupit plachtu novou, neodřenou, bezděrnou). Natáhli jsme plachtu, pod plachtou vytvořili rám z prken (nemusí to být ucelený rám, stačí udělat rohy a prostředky), plachtu připevnili kameny, zavedli hadici a začali rybníček napouštět. Je vhodné umístit plachtu na rovinu, neboť tím eliminujete na jedné straně víc vody a na druhé prázdno... Naše zahrada je celkem na rovince (aspoň jsme si to mysleli), ale voda nám ukázala, že sklon, i když minimální, tam přeci je. Kluzišti to ale nevadí, jen musíte napustit o trochu víc vody. My máme na jedné straně cca 20 cm, na druhé 5 ale co, funguje to taky :-))).
V noci je tu venku minus sedm až minus deset stupňů. Ideální podmínky. Pak už stačí jen vypustit děti (a obrnit se vůči konstatnímu, několikrátdennímu nasazování a sundávání bruslí). Náš bláznivej pesan se rovněž snaží do procesu (nasazování/sundávání bruslí a bohužel i bruslení) vesele zapojit. Takže - hrajou-li děti hokej, vyhrává Parsley, neboť puk chytne do tlamy a mizí. Je to děsně nebezpečný, neboť ten blbec si myslí, že má pravděpodobně taky brusle.
No, já vlastně ani nevím, co si myslí, neboť on zmateně běhá po ledu, pořád štěká a celkově se snaží led zakousnout. Natolik se o něj ale bojím (živě si představuju uříznutí jeho tlapek bruslema, neboť se pořád plete dětem pod nohy), že když je už natolik rozběsněnej, že můj řev na něj přestává fungovat a jen běhá a skáče a vraždí led a probíhá dětem mezi nohama, zavírám ho doma a zamykám jeho útěkovou díru ven. Nezbývá mu tedy než sprostě nadávat ledu skrz dveře, což činí vášnivě, rád a pořád...
LENKA
Ale kluziště máme naštěstí kousek od domu na náměstí... a půjčujou tam i kačenky pro malé děti, tak až konečně dostěhujeme, tak dám kočárek manželovi a půjdeme to s Gabčou zkusit...
. Taky nemám rád zimu, ale musím přiznat, že když jsme se kdysi stěhovali do Kalifornie, jásali jsme že už nikdy nebudem potřebovat kabát.
Chyba, hned první "zimu" jsem v listopadu dostal mírnou chřipku, ale zato vydržela až do února. Příští roky taky. Pak jsme se vrátili do Boise, a s chřipkama jako když utne. Halt to naše pitomý tělo je na čtyři roční období zvyklé a vyžaduje je. 
Dětství jsem prožila na Vinohradech a tam jsem si mohla užívat hned několika ledových ploch , hřiště u Vinohradské vodárny, hřiště ve Slovenské ulici, další dole u Botiče a nejhezčí v Grébovce u míčovny, které bylo večer nasvícené a s hudbou.Na nohou jsem měla šlajfky na zimních botách, později po bratrancích kanady.Jaké bylo moje překvapení, když téměř v dospělosti jsem dostala vytoužené krasobruslařské bílé boty. Co skluz, to pád, zoubky musely jít z bruslí pryč, jinak bych se asi zabila. Můj styl jízdy naučený na kanadách, se se zoubky neslučoval.
