Jojo, to není jen název filmu, to je moje syrová skutečnost. Nesmírně časně ranní. Doslov a do písmene. Jedno oko zalepené, druhé spící, komíhám se kuchyní. Vedle mě si to cupitá zcela živé a pěkně naprdnuté mimino, které huláká jako na lesy, v tuto nekřesťanskou hodinu - v sotva půl šesté: „Mikóóó, mikóó, dámeee!!! Ale co - rozvrčí se mikrovlnka a jeden hladový krk je během chviličky umlčen.
Zatímco to jedno si plní pupek teplým „mikem", je třeba ty dva další nějak dostat z teplých pelíšků. Nechce se jim ale ani trochu, obzvlášť teď, co už nám po ránu potemnělo. Trousí se po jednom z pokojíčku, jako dva temné stíny. Markéta k tomu ještě vyžaduje naprostou tmu všude, dokud si neumyje oči. Pak se stejně neochotně plouží zpátky do pokojíku, kde se oblíkají, oba.
Já vařím čaj a kafe, chystám snídaně, oblíkám mimino, maluju se, oblíkám se a do toho všeho neustále řvu: „Pohni, dělej, přijdu pozdě do práce, haló už je ráno, prober se!". A tak pořád dokola, dokud celá naše hlučná čtyřka neopustí byt a s halasným dupotem nezdolá čtyři patra po schodech. Upásám poctivě a pevně všechny tři na zadní sedačku a rozvezu. Ty dva starší do ranní družiny, nejmladšího k mamince do vesnice cca 15km od našeho místa bydliště. Poté opět urychleně nasedám do auta a mezi sedmou a půl osmou odpípnu svůj příchod do práce.
Pouštím své milované PC a nastává mi doba blažených šesti hodin, protože já si do práce chodím odpočinout. Dělám si kafe, vyřizuju ranní poštu, maily atd, prostě se blaženě zabývám tím, co mě živí a k mému velikému štěstí i baví. Ano, ač se to nezdá, mě to v práci opravdu baví, dělám ji se zájmem a díky tomu asi se nemusím bát, že by mě šéf vrátil zpátky dom.
No, a úderem druhé uháním, co motor stačí zpět pro mimíse, poté do školy pro děti a nastává poměrně náročná třetí směna. Taxikaření. Někdy je volněji, někdy jen nabírám a vyhazuji, někoho někde a jiného jinde. Domů se všichni čtyři dostáváme mezi pátou a šestou, každý den různě a pak to opět frčí. Úkoly, cvičení na nejrůznější nástroje, chystání večeře a mezi tím vším pobíhá mimísek se svýma autama. Je naštěstí už v roce a půl skoro samohlídací, ke štěstí mu stačí dvě až tři auta a když už je moc zle, tak dudel.
Konečně se večeří, koupe, sprchuje, čistí zuby, čtou pohádky, vypráví, co se ten den událo, co bylo dobrý a co blbý. Kolem půl deváté je klid a já zasedám ke svému domácímu PC a vypínám mozek. Úplně. Jediné, čeho jsem schopná, je nenáročné chatování, případně sledování tupých televizních seriálů, nebo - a to jen málokdy - četba. Bohužel, usínám po půl stránce. Když si jen vzpomenu, na co všechno jsem měla čas ještě před asi desíti lety, co všechno jsem stihla a jak krááásně jsem se vyspala... Ano, a skoro každou noc, pokud jsem se ovšem nezapomněla na nějaké divoké spářce, ale i tak se to dalo během dne báječně dohnat. Zejména coby studentka VŠ...
Teď můj život připomíná sprint na dlouhou trať. Už mám lecos za sebou a hodně v dálce se mihotá cílová páska, pak snad konečně vydechnu. Doufám, že ne naposled.
Paula
P.S. Teď máme v plánu "budování našeho soukromého domácího loutkového divadla".
Hlavičky uděláme z papírmaše, nějak (ještě vůbec nemám ponětí jak) uděláme tělíčka,
pak do něčeho oblíknout, taky namalovat kulisy... postavit z něčeho divadlo -
a už pak jen tři scenáristi a současně loutkoherci se dají do práce... Těším se na to.
Mj. nemáte nějakou vhodnou radu?
Teda, Pauli, máš pěkný kolotoč... a pěkné fofry... nezávidím, a popravdě, už bych to znovu nechtěla zažít... a to jsem v té době, kdy jsem tohle měla to samé v bleděmodrém, měla o dítko méně...
Jsem ráda, že mé dvě starší děti už povyrostly (a že skoro do dvou metrů) a já se tak zbavila toho spěchu, shonu, stíhání, vyzvedávání a podobně...
Jo a k tomu poslednímu - radu bych měla - tělíčka k loutkám jsme dělali ze silonek, vlastně i hlavičky, plnili jsme je vatou (ovšem pozor na namočení) a když jsme chtěli panáčka trvalejšího rázu, tak jsme ho naplnili jokem (snad jsem to napsala správně - joko je nebo bylo to bílé, co se dává do bund, místo vatelínu, který byl nepratelný v pračce)... a nejlépe silonky tělové barvy, když nechcete černochy... a na tělíčko se pak ušily oblečky a mohly se i měnit...
My jsme dělali maňásky z chňapek a hlavičky byly porůznu - ze staré panenky, plyšáka, tenisáku tak. Loutky nevím, ale rada se určitě najde.
Až jednou tenhle maratón pomine, bude Ti po něm trochu smutno. Smutno z toho, že už Tě Tvoje děťátka tolik nepotřebují, a že už si žijí svůj život. Při ohlédnutí zpět, nebudeš chápat, jak jsi to všechno mohla stihnout a nezhroutit se. Ale to je života běh, a možná budeš pak zase Ty fungovat jako "hlídací babička".
Ačkoli Ti to teď tak nepřipadá, žiješ nejhezčí část svého života.
Můžu to ze své zkušenosti posoudit zpětně. V kuchyni na zdi mi visel harmonogram rozepsaný s přesností na 10 minut, a podle něj jsem fungovala první dva roky po narození dvojčat. Měla jsem k nim ještě staršího zbojníka, a babičku, která spotřebovala plínek víc než děti.
Druhá babička, tedy ještě tchýně, je taky skvělá. Bere si děti, klidně i všechny tři na víkend. Nebo když potřebuju, přijede a pohlídá.
Čili ano ano, i tchyně mohou být fajn! Taky mám jednu z těch lepších a taková wendy je jistě tchyně snů
máš určitě pravdu...
Tvoje deti budu na teba raz velmi hrde!
Tenhle pocit mají všechny vícedětné matky, když se jim náhodou podaří udat část drobotiny. Když jsem měla prvního synka, měla jsem pocit, že nestíhám. Všechno jsem vyvářela, a prcek vyrůstal v téměř sterilním prostředí. Když přibyli další dva mimiňáci, tvrdila jsem, že jedno dítě = žádný dítě. Zpočátku je to maratón, ale všechna ta péče a láska, kterou do dětí vložíš, se Ti časem vrátí, a Ty budeš na svojí rodinu moc pyšná. Moc Ti přeju, abyste byli všichni zdraví a šťastní.
)Ono se ne nadarmo říká, že jednou přijde zcela poslední kapka, kterou džbán trpělivosti přeteče...
Třeba už i těch nejrůznějších "pohádek" bylo dost
Ale to asi vědí je ti, co se jich to týká. 