Být těhotná v dnešní době, znamená stát se tak trochu laboratorním zvířátkem. Různá serie vyšetření, na která navazují další vyšetření - já měla ještě docela štěstí, protože mi u obou těhotenství vyšly všechny testy dobře (také jsme v tomto směru ideální ploditelé - mladí a zdraví, genetickými chorobami nezatížení), takže se mi to zredukovalo na minimum.
I to minimum je však docela obsáhlé a v některých případech zbytečné, řekla bych. (Proč musí například těhotná žena sedět v čekárně u obvodního lékaře mezi 30 chrchlajícími nemocnými jen proto, aby dostala štempl do průkazky?) Ale moc tomu nerozumím, takže neříkám nic. Navíc nejsem zvyklá doktorům oponovat, takže když mi řekne - a ještě vás pošlem na polikliniku do horoucích pekel na krev - tak se neptám, zda skutečně tam musím? Ostatně je v mém zájmu, aby se mi narodilo zdravé dítě...
Jednou jsem vynechala těhotenskou poradnu. Neměla jsem pro syna hlídání a vzhledem k tomu, že paní doktorka do poradny neobjednává, znamená návštěva poradny buď akci na půl hodiny, nebo také zábavu na celé dopoledne. Uvědomte si, že uhlídat v mém pokročilém požehnaném stavu tu naši malou živelnou pohromu, aby nezničila čekárnu, vždycky spolehlivě zničilo mne, vzhledem k faktu, že sama prohlídka, kromě vážení a měření tlaku, vypadala následovně: Potíže? - Ne.- Vitamíny berete? - Ano. - Pohyby cítíte? - Ano .- V pořádku... a ještě znovu vzhledem k faktu, že jsem na další týden byla objednaná na ultrazvukové vyšetření, jsem se rozhodla projednou poradnu vynechat. O týden později se se mnou do ordinace dostavil i manžel, aby si ten náš další závazek mohl také prohlédnout. Trpce pak ovšem litoval, protože paní doktorka mu vysvětlila, že jsem nezodpovědně vynechala poradnu a že to, kromě mně, dělají už jen cikánky; manžel se pak za mne rděl studem, což on nerad.
Nicméně proč to všechno píšu - dnes je to tři týdny, co se nám narodila dcera Valerie. Když ji vyndali a dali mi ji na břicho, první moje myšlenka byla - bože, ta je malinká! Druhá moje myšlenka byla - bože, ta je ošklivá! Pak ji odnesli na vážení, manžel šel s nimi a já byla unavená a šťastná, že to mám za sebou.
Že něco není v pořádku a moje dcera mi nepřišla ošklivá proto, že prostě novorozenci, kteří právě prolezli místem, které není na průlez čtyřkilových mimin úplně nejvhodněji uzpůsobeno, prostě oškliví bývají, protože jsou oslizlí, zakrvácení, šišatí a scvrklí, mi došlo až v okamžiku, kdy se manžel vrátil s dítětem a s pediatrem.
"Vaše dítě se bohužel narodilo s vrozenou vývojovou vadou, má rozštěp, manželovi už jsme všechno řekli, nebojte, dnes už s tím umí zázraky." Koukla jsem na manžela, ten měl slzy v očích, ale usilovně přikyvoval, jako že to bude dobré...
"Vy jste nebyla na ultrazvuku?" Byla. "A jakto, že to tam nezjistili...?" To je otázka, kterou jsem v pak minulých týdnech zodpovídala snad tisíckrát - nevím. Den po porodu převezli Valerku sanitkou do Prahy do Thomayerovy nemocnice, kde jí to den poté operovali. Mně do sanitky nevzali, takže mne do Prahy vezl manžel autem (což byla den po porodu skutečně lahůdka.) V Krči jsme strávili 10 dní, malá byla na JIPce a já měla spoustu času na přemýšlení. Rozštěpy vznikají 27. - 37. den po početí, od té doby jsem byla na čtyřech ultrazvucích. Jak je možné, že se to ani na jednom nezjistilo?
A k čemu by mi bylo, kdybych to věděla předem? Akorát bych projížděla internet a hledala informace, koukala na obrázky dětí se zcela zdeformovanými obličeji a dočetla se, co všechno za přidružené problémy děti s rozštěpy mívají (potíže se sluchem, s výslovností, různé vady všech možných orgánů, apod.). A nervovala bych se.
Když by se to zjistilo dostatečně včas, musela bych se navíc vypořádat s otázkou, jestli si neusnadnit život a než přivést na svět postižené dítě, jestli by nebylo lepší to zkusit znovu a lépe. Těžká otázka, pokud je člověku 25, na plození potomstva má ještě času habaděj, k otěhotnění mu stačí prakticky pouze to, že se partnerovi otře o trenýrky, na potrat nemá vyhraněný názor a míra postižení se nedá předem zjistit.
Jsem ráda, že jsem toho rozhodování byla ušetřena, protože nevím, jestli bych se nerozhodla špatně. Jediný přínos, který by pro nás mělo tuto zprávu vědět předem, by byl v tom, že bych se zřejmě v tom případě rozhodla rodit v Praze a ušetřila bych nás toho transferu.
Náš příběh končí happyendem, Valery je krásná a zdravá holčička (alespoň všechny testy - a to jich už absolvovala nepočítaně - dopadly dobře, ťuky ťuk) a jsme moc rádi, že ji máme. Na toto místo by se ještě hodilo poděkování panu doktoru Borskému, plastickému chirurgovi z Vinohrad, který nejen, že je kouzelník, ale navíc i srdcař, který se málokdy vidí. Na kontrolu za námi byl ochoten přijet přes celé město v takových časech jako je neděle po poledni, nebo devět večer, po práci.
A jaký je závěr, který jsem si z celé naší situace udělala?
Až budu příště těhotná, tak si zvolím jednu ze dvou variant - buďto se nechám sledovat na nějakém soukromém pracovišti, kde budou mít všechna ta vyšetření a pravidelné kontroly jiný smysl, než že je doktorka vykáže pojišťovně, nebo si budu pečlivě vybírat jen ta vyšetření, která budu považovat za smysluplná a na zbytek se vykašlu.
Sandra
A hlavně přeji hodně hodně zdraví a lásky, protože jen to je v životě to nejdůležitější, a když to je, tak to ostatní už přijde samo...
S tou tvou paní doktorkou je mi to líto, ono je v dnešní době skoro umění najít příjemného, milého, sympatického, lidského, empatického a zároveň zodpovědného a erudovaného lékaře, ale určitě ho najdeš... bohužel často je to metodou pokus - omyl...
Tak si užívej ten svůj maličký uzlíček, uteče to rychleji, než stačíš nabrat dech... jo, taky je to jako včera, když jsem si dovezla z porodnice tu naši Hemžilku a najednou má půl roku a už je to úplně jiné zvířátko, než jaké to bylo první týdny... každý den budeš vidět nové a nové pokroky, začne to úsměvem a nikdy to neskončí, poteče to dále jako řeka a už vás všechny bude unášet proud dál a dál... a děti porostou a začnou stárnout a rodiče mládnout...hahaha...
No, nějak jsem se rezepsala, nechala jsem se unést... tak ještě jednou hodně štěstí a mějte se rádi...
taky se pridavam k zastupu gratulantu a preju Vam i Valerie a vlatne cele rodince hodne zdravi a stesti. Tohle neni zas az ttakova vada. Doktori to umi spravit tak ze to uz pak nepoznate. Hlavne budete v pohode a mejte se radi. A urcite neodmitnete jakoukoliv pomoc s hlidanim, navarenim a nechte se rozmazlovat.
Holcicka je nadherna a urcite vam vsem prinese spoustu radosti.
maličké přeju jen samé krásné věci. je to úplný sladký andílek..... neboj rozštěp není zase taková hrůza. nemám ho sice já,ale spolužák bratra - rozštěp horního rtu a celého patra. měl tam místo patra díru. dnes po plastice ,kdo ho nezná vizuálně nepozná nic a poslechově mluví ,jako by mu dozněla rýma. takže je mu rozumnět perfektně,jen jako by měl malinko ucpaný nos.... žádná hrůza. a to je operaci už 15 let od té doby medicína pokročila.
Nebylo to jednoduché,obdivuji tě,jak to zvládáš....
drž se
