Milá Kudlanko, až doteď jsem byla přesvědčená, že mám dobré a dlouholeté kamarádky a nemůže nás nic rozdělit. Rozdělit tedy ne fyzicky, ale hlavně v oblasti názorů a komunikace. Byl to omyl. Stačí tak málo... První kamarádka byla ta moje nej nej už na základce. S tou další jsem se dala dohromady po svatbě, když jsme se přestěhovali do města a tu třetí jsem získala v práci.
Ale je to už hezkých pár let a tak se naše osudy náležitě vybarvily. Všechny tři jsme rozvedené, všechny máme z prvních manželství dítka a všechny tři máme nové partnery a nové děti. Ta moje první, ze školy, má s novým mužem dítka ve věku 4 a 2 roky, kamarádka z práce má 3 a 1 rok a já sama mám půlročního chlapečka.
A samozřejmě, jak to chodí, navštěvujeme se navzájem, ale s tou mou první si nějak čím dál méně rozumíme. Je pravda, že se hodně změnila od doby, co se podruhé vdala; zdá se mi, že její muž ji docela dobře zpracoval a ona změnila některé své názory a přejala jeho vzorce chování a myšlení. Ale co je asi tak nejhlavnější - rozdělily nás finanční poměry. Zatímco když jsme byly obě rozvedené a neměly na rozhazování, spíš naopak, tak jsme byly kamarádky na život a na smrt. Ona si pak našla chlapa a měla se najednou mnohem lépe; ale ani to nás jaksi nerozdělilo.
Jen se z kamarádky stala tak nějak větší šetřilka, abych nemusela psát přímo skrblice. Dříve jsme si prostě například když jsme potřebovaly, tak nějaké věci půjčovaly, vyměňovaly, třeba oblečení na děti (jedno z nich odrostlo, tak jsme to daly té druhé pro její dítko a tak), stejně tak s hračkami a jinými pomůckami pro děti. Nikdy nám nepřipadlo, že by na tom ta druhá měla být líp a když jsme to už nepotřebovaly, tak jsme si to prostě vrátily, nebo některá z nás přímo řekla, že už to zpátky nechce, ať si to necháme.
A tak to šlo celých 12 let. Než se vdala podruhé. Mě to ani nějak nepřišlo, protože můj syn už byl v té době větší než ten její, i když byl mladší a moje malá dcerka už po jejím synovi taky neměla co dědit, tak jsem nad tím vlastně ani nepřemýšlela.
V práci jsem se seznámily s další fajn babou, a protože jsme měly hodně moc podobné osudy, obě jsme si prošly dost nepříjemným prvním vztahem a obě si pak časem našly bezva chlapy, tak jsem byla ráda, že mám další spřízněnou duši přímo v místě, kde bydlím teď. Má školní kamarádka bydlí ve vedlejším městě, ale stále se navštěvujeme. No a jak už jsem psala, přišly na řadu další těhotenství a děti...
Když má první kamarádka ze školy konečně otěhotněla (po umělém oplodnění), tak jsme z toho samozřejmě měly radost obě dvě. Když se malý narodil, tak jsme to spolu pěkně oslavily, nakoupila jsem malému něco na oblečení a nějaké hračky a všechno vypadalo fajn. Za dva roky se jí narodila dceruška, a to už bylo jasné, že na návštěvy jezdím víc já za ní, protože ona nechtěla řídit auto, bála se, a cestovat s dvěma dětmi veřejnou dopravou je dost náročné.
Mezitím se dvě děti narodily i té mé druhé kamarádce, tak jsem od ní občas dostala nějaké už vyřazené věci po její dcerušce pro tu mou první kamarádku, co měla malou-miminko, zatímco ta druhá holčička už měla tři roky. Seznámily jsme se tak všechny tři navzájem, a první rok dva jsme spolu opravdu všechny měly hezké přátelství. No a co se nestalo, otěhotněla jsem nakonec i já.
A najednou se ta první kamarádka nějak začala odtahovat, začala říkat věci jako: „No, když na to máte, tak si to kupte" (když jsem jí řekla, jaký kočárek se mi líbí),"to je zbytečné, to není potřeba, nemusíš mít všechno" (když se mi u ní líbila nějaká hračka nebo houpací lehátko pro miminko, hrazdička s hračkami na hraní atd.) a když jsem se jí chlubila nějakým hezkým oblečeníčkem, co jsem koupila, tak mi na to řekla jen, že jsou to vyhozené peníze, že by mi stačilo i něco ze sekáče nebo bazaru.
No a pak se ten její chlap tak nějak prořekl, že jako oni teď budou chudáci, protože všechno od Jany (té druhé kámošky) teď skončí u Nerudů (jako u nás), i když to malé mimino toho tolik nepotřebuje a my máme na krku jen dvě děti, zatímco oni mají tři a jsou tedy potřebnější.
Já jsem o tom nikdy předtím tak neuvažovala, i když jsme na tom nebyli nejlíp (před a po rozvodu). No a můj muž mi vlastně taky říkal, že se mu na návštěvy k nim moc nechce, protože si pořád si jen stěžují a nadávají a závidí už i sousedovi před domem, že má hezčí dlaždice v chodníku.
Ale co mi asi vadilo ze všeho nejvíc, tak byla odpověď mé kamarádky, když jsem se chtěla poradit ohledně jídelní židličky pro malého. Prý se mám jít zeptat Janinky, ta má určitě lepší a dražší a tak ať mi poradí ona, protože má doma dvě a určitě je obě nepoužívá a ona nechápe, proč je teda obě skladuje, když je obě nepotřebuje. Ale ať nečekám, že mi tu jednu dá, ať si ji jdu koupit a prodavačka mi poradí stejně. (Bylo to po telefonu, a já slyšela, jak jí to nejdřív říká ten její chlap a ona to po něm opakuje.)
Tak mám pocit, že mám asi už o kamarádku méně. A že naše dávné přátelství se začalo nějak vypařovat a vytrácet. Copak tohle všechno zmůže ta nešťastná a hloupá závist? I když mi vlastně nikdo ani nemá co závidět?
Gabriela
Pokud tvoje prvni kamaradka o tebe stoji, zmeni sve chovani. Ji to dojde, ze se bude muset s tebou bavit jinak. Neurazej se na ni. Rekni ji neco v tom smyslu, ze ma asi spatny den dneska?, kdyz tak zase zacne. Nebo se ji primo zeptej, jestli ji neco dneska nastvalo? A co?
Pokud je vase kamaradstvi zalozeno na hamty hamty a tobe to nevyhovuje, tak se od ni odpoutej a najdi si novou kamaradku. Zivot za to nestoji, Gabrielo, hadat se o malichernostech.
Ale je možné, že kamarádce tenhle způsob života vyhovuje, a bude tu společnou kuličku valit s radostí.
Jí teď opravdu trápí, že to krásné kamarádské pomáhání skončilo, a že teď každá žije svůj život, bez té druhé, se kterou si byly v dobách zlých oporou.
mamčo - nesouhlasím s tím, že jsou to malichernosti a pseudoproblémy. Gabriela právě zjistila, že člověk, kterého měla ráda a se kterým jí bylo dobře, se najednou mění už jí s ním dobře není. A to není nic malicherného, to myslím bolí mladého i starého bez ohledu na to, kolikrát už dostal od života přes hubu. Myslím, že si to nezaslouží zlehčování.
Gabrielu trápí nejen ztráta kamarádky. Myslím, že se o kamarádku i bojí, protože má pocit, že v novém manželství není svobodná. Že jí její nový manžel "má na háku", a ona se chová tak, aby mu všemožně vyhověla, ačkoli to pro ní znamená ztrátu blízkých přátel.
Ale umím si velmi dobře představit a i jsem to už zažila, že bezprostřední příčina nějakého zásadního sporu skutečně sama o sobě vypadá jako malichernost, ale ve skutečnosti má mnohem hlubší kořeny. Viz tady - dětské šatičky a židličky jsou skutečně prkotina a to, jestli je dostane kamarádka A nebo kamarádka B je z hlediska věčnosti
opravdu nedůležité. Ale ten hlubší kořen, který navenek vykvetl takovým sice nepěkným, ale ne moc nápadným kvítkem, je porušení toho krásného a vzácného vztahu, kterým přátelství bezesporu je, závistí a naprosto zbytečnou záští. A i to, co zmiňuješ (strach o kamarádku) je docela zásadní věc (se kterou ovšem ani nejlepší kamarád nic neudělá). Jaké řešení takovéhohle vztahu ke kamarádce bys navrhovala Ty?
Gabriela může stát někde opodál, a i když obě budou mít spoustu práce kolem dětí, zase se třeba prostřednictvím dětí dají dohromady. Můžou chodit společně s dětmi cvičit, plavat...atd.
A pokud manžel kamarádky není despota, co své ženě brání v kontaktech s ostatními lidmi, zase se kamarádství může obnovit, i když v jiné podobě.
Já osobně se v tomhle "zaseknu" - docela dlouho se snažím, ale když si ověřím, že chyba není na mém vysílači ani přijímači, tak toho člověka prostě odepíšu. Vnitřně, pocitově, necítím už vůči němu žádnou zlost nebo tak něco, ale lhostejnost. Takže ho klidně pozdravím na ulici, nepřeju mu nic zlého, ale už nikdy ho nebudu vyhledávat a dobrovolně s ním trávit svůj volný čas.
Mě je íto jak našeho kamarádství a přátelství, tak i jí samé, jak se změnila a vím, že ona není zrovna moc spokojená, spíš naopak.
že je tu ale Kudlanka,nad spoustou věcí jsem přemýšlela,zvažovala,hodnotila ...dva měsíce od mého rozhodnutí,dva měsíce rekonstrukce a nervů nad spoustou věcí,co nešly, jak bych si přála...a tento týden se od něj stěhuji do svého novotou vonícího bytu a kamarádky už mají málem pořadník na to, kdy přijdou na kolaudaci...do některých věcí by si ženská prostě neměla nechat mluvit...
