Cestou z práce jsem se stavila u nás v krámě a zároveň s kočičím krmením jsem zakoupila DVD s filmem Kalamita. A tak jsem si pietně vzpomněla, jak jsme za mého dětství a mládí chodili "do bijáku". Televize byla teprve v rozpuku (psal se konec padesátých, začátek šedesátých let), jeden program, na něm nic moc...
Nějaké video, nebo nedej bože DVD - to ani v nejbujnějších snech! a tak my - lid - jsme chodili do kina, které se též nazývalo bio, bijásek, biograf - nebo též biják. Ve Vršovicích, kde jsme tehdy bydleli, bylo především kino Práce, pak kino Vzlet (kde se též konalo promítání poučných filmů žactvu), dále se chodilo do Strašnic do Kina Vesna a kina Mír (kousek od strašnické vozovny) a kdo chtěl být hodně nóbl - šel do kina Pilotů, tam promítali tzv. premiérové filmy.
Jo - a nesmím zapomenout kino "Flora" a kino Slavia na Vinohradech. Lístek stál od jedné do tří korun - za tři koruny byly lístky od patnácté řady dále a nebo pak lóže - ale tam my děti nechodily; do páté řady to stálo korunu, tak co zbytečně utrácet.
Zbylé peníze mohl člověk probendit za Eskymo (padesát haléřů), Polárku (korunu) nebo Nanuka (korunu čtyřicet). Ledovky a karamelky stály po třech korunách a kdo se chtěl "rozšoupnout", koupil si Italskou směs za čtyři šedesát.
Do kina se chodívalo hromadně, zvláště pak dávali-li nějaký trhák jako "Stvoření světa", "Ráj divokých zvířat", "Schůzky s ďáblem" (to bylo o sopkách) atd. atd.
To musely vždycky uvaděčky přidávat židle, aby se tam všichni vešli. Viděla jsem tenkrát všechny mládeži přístupné filmy - i když nechápu, kdo tuhletu "přístupnost" určoval. Tenkrát byl třeba film "Divá Bára" - takto klasika a povinná četba - do patnácti let nepřístupný. Já - ač knihomol - jsem biják milovala a krásně jsem si všechny filmy užívala. Čas oponou trhnul - a i já měla děti v "biografovém věku" - v televizi zas nic moc - ovšem už na dvou programech - a tak jsme chodili do kina.
Bydleli jsme ve Vodičkově ulici a tam bylo kino Lucerna a následně kino Hvězda - kde stál lístek pětikorunu, pak taky Světozor, za rohem Alfa (tam stál ovšem lístek dvacku) a tak bych mohla pokračovat dál - všude bylo kin jak máku a lístek stál nejvýš desetikorunu. Viděli jsme společně všechny pohádky a veselohry - třeba "Tři oříšky pro Popelku" jsme shlédli šestkrát, a "Kam se poděla sedmá rota" čtyřikrát...
Na filmy nepřístupné posílaly děti jenom mě a čekaly pak před kinem a chodili jsme a koukali se na obrázky a já jim (šetrně) vykládala obsah filmu a říkala jim, ze které scény ty které obrázky jsou. Celkem by to nebylo špatné, kdyby mě děti neposílaly na příšerný krváky a vražďárny jako třeba "Vetřelec" a tak podobně. (Můj mladší syn si ze mě dělá legraci a tvrdí, že mám nejradši filmy veselé, kde si hodné ovečky hezky hrajou s hodnejma kočičkama a končí to DOBŘE!!!). Takže tyhle filmy mi fakt nedělaly dobře. Když jsem tedy celá ubulená a rozklepaná vylezla z kina, už tam v pohotovosti čekaly moje krvelačné děti a dožadovaly se podrobností. Kolikrát se stalo, že mému výkladu nenápadně naslouchalo i několik dalších lidí.
Jednou jsem byla vyslána na film "Upír z Ferratu". Byl to scifi horror o autu, které jezdilo na lidskou krev. Mládeži těžce nepřístupnej!!! A tak jsem šla splnit svou mateřskou povinnost - párkrát se mi tam udělalo špatně (nemůžu vidět krev) a párkrát jsem se musela držet, abych z kina nezdrhla - ale jsem zodpovědná matka a tak jsem vytrvala. Tenkrát byl uprostřed Václaváku, na rohu s Jindřišskou, OD Družba - nyní Debenhams, a tam bylo za výlohami přímo „to auto" a spousta fotografií a věcí z filmu. A tak jsme chodili okolo té Družby a já vykládala a děti ze mě ždímaly podrobnosti, jako co je co a kdo je kdo a jak vypadal konkrétně ten krvavej motor a já najednou koukám, a od obrázku k obrázku a od výlohy k výloze se s námi pohyboval celkem slušnej dav lidí a poslouchali, co říkám. Bylo to v době, kdy když šli tři lidi pohromadě po ulici a smáli se - už byli podezřelí.
Udělalo se mi na nic. Jen jsem se modlila, aby mě zašili až po dokončení vyprávění, protože to by moje děti nepřežily, kdyby se nedověděly, jak to s tím krvavým autem skončilo. Děti kladly další a další dotazy a já byla tuhá hrůzou a přemejšlela jsem, jestli policajti nechaj děti jít domů, kde mají babičku a nebo jestli je odvezou rovnou do děcáku. Kde skončím já, bylo jasno. Nakonec ta hrůza skončila, policajti pravděpodobně nebyli zrovna v doslechu a ty lidi se rozcházeli a povídali si, že to musí být hezký film a že na něj určitě půjdou.
No - a nebudete tomu věřit - od produkce filmu jsem za tuto propagaci do dnešního dne - NEDOSTALA ANI KORUNU.
Alena Puntíkovaná
) jinak chci připomenout ještě Bio Illusion, báječné kino, kde jsem s babičkou viděla spoustu grotesek s Chaplinem i s mými milovanými Laurelem a Hardym. Na to už dneska málokde narazíte.
