Dneska si přečtěte překrásnou vzpomínku na zimu, jak ji prožívala malá DEERES. Až se mi zamlžily oči, když jsem to četla, protože jsem si vzpomněla, jak hodně podobné jsem podzim a konec roku měla i já, a vlastně i hodně z vás. Ono se tu totiž dlouhá léta téměř vůbec neměnilo. Dnešní shon, masírování reklamami už od konce léta, půjčky na dárky a staré pohádky v televizi, to vůbec nepřipomíná tehdejší atmosféru. Ale tradice a vánoční zvyky se za dlouhé desítky let prakticky nezměnily.

Po desáté jsem šla před spaním vyvenčit psy a ve světle pouličních lamp si zatančilo pár sněhových vloček. Bude Martina a to je jejich čas…

Uplynulou neděli se nám zahradou kolem baráku celý den proháněl ledový vítr rychlostí 80 až 100 km/hod. Vítr? Spíš vichřice, co se snažila orvat všechnu tu nádheru nově zbarvených javorových listů a udělat nám z nich svinčík na zahradě. Když se jí to tak úplně nepovedlo, alespoň na nás chrstla občas spršku deště a průběžně shazovala šišky z borovice. Šišky tak celý den, v rytmu nárazů větru, bubnovaly na plechovou střechu kůlny.

V Rokycanské hvězdárně se těšili na večerní pozorování polární záře. Letos by to bylo v Čechách už podruhé, díky četným erupcím na slunci. V Rokycanech ale v neděli čekali marně, nejblíž byla viditelná až v Klatovech.

x x x x x

Je mi deset let...

Stojím na konci Chodské ulici u Čechových sadů a na vyplazený jazyk chytám první sněhové vločky. V sobotu, až přijdeme se ségrou ze školy a máma z práce, pojedeme k dědovi do Ledčic, kde je Svatomartinské posvícení. Já se moc netěším, bude pečená husa, co mi smrdí a já ji nechci, protože má duté kosti. Jako vždycky se v jídle nimrám a máma mne vyhodí od stolu s řečmi, co by za to jiné děti daly, a ať tedy jsem hladem.

Určitě nebudu, v komoře jsou na tálech tvarohové a makové koláče a makové pracny. Na tajňačku se tam chodím přikrmovat.

Načapá mne děda, který je hodně přísný, ale mně u něj všechno projde. Jsem jeho nejmladší vnouče od jeho předčasně zesnulého nejmladšího syna,a já se narodila k dědovým narozeninám.

Svatý Martin, to je první předzvěst zimy. Pak už to rychle odsejpá. Zanedlouho budeme se ségrou na Vinohradech honit a počítat Mikuláše, já, nevychovatelné dítě, dostanu od mámy brambory a uhlí, a hodná ségra anýzové sušenky, co vypadají jako psí suchary a taky tak chutnají.

A už se rozjíždí vánoční přípravy. Na trhu na Tyláku máma koupí smrček; jiný výběr není, jsou padesátá léta.

Já a ségra vystojíme ve Vinohradské tržnici frontu na dovezené jonatány. Určitě se ve frontě nenudíme. Fronta se vine kolem betonových okachlíkovaných kádí. Tady vládne pan Studecký, který tu prodává ryby celoročně. Vysoký, šlachovitý, plešatý chlap v holínkách, s gumovou zástěrou až na zem, na hlavě zmijovku, který se celý den červenýma oznobenýma rukama ráchá ve studené vodě.

Kapra u něj koupíme týden před Vánoci, máme ho ve vaně a tak se nemůžeme koupat. Za to můžeme prohánět kapra a od Studeckého vyžebranou rybí dušičku.

Vinohradská tržnice je celoročně plná lidí, co tu nakupují zeleninu, ovoce, ryby a maso. Aby zboží bylo stále čerstvé, je tu chladící zařízení. Nahoře ve skleněné kupoli jsou kovové varhany klimatizačního zařízení pokryté námrazou, kolem nich stálý mlhavý opar. Dnes je nahoře restaurace, varhany zmizely a původní strojovna je jako muzeální kousek vidět v přízemí za sklem.

V tržnici, která je památkově chráněná, chcípl pes. Lidé jsou vidět jenom v suterénu, dřívějších skladech, kde je dnes Albert. Z tržnice se po rekonstrukci nakonec stal Palác centrum designu. Na více než 2500 m2 jsou nabízeny k prodeji světové značky, ale kupující se sem moc nehrnou.

Ale jsme pořád ještě v padesátých letech a vánočních vzpomínkách.

Máma upeče pracny a další várku hnusných anýzových sušenek.

Ze sklepa přineseme zbytky koksu a výjimečně zatopíme v musgrávkách v obývacím pokoji. To miluju, zabořím se do ušáku proti kamnům s nějakou knížkou, kterou jsem ukořistila v dětské knihovně u Vinohradské vodárny.

To nebylo úplně jednoduché, nové knihy měla knihovnice vždy schované v regálu za svými zády,  a pokud jsem neznala název knihy, nebyla mi kniha vydána.

A tak jsem vždy šmírovala, co bych si tak mohla od ní vyprosit.

Máma ze zamčené skříně vytáhne letitou čokoládovou kolekci, která se nesmí jíst, protože figurky budou ozdobou zase dalšího vánočního smrčku.

Všechny figurky mají nenápadně ukousané čokoládové spodky a jsou mnou pečlivě znovu zabalené a pověšené na stromek.

Nějakou knížku dostanu i k Ježíšku a taky odporné bavlněné vroubkaté punčocháče, co se u nich vytahují kolena a zadek.

My se ségrou máme volno od školy, máma chodí do práce a tak musíme přes den do družiny. Na tu se moc těším, s družinou chodíme každý den do Grébovky do Domu pionýrů a mládeže.

Tam se Vánoce neslaví, tam je Jolka a děda Mráz. To mi je jedno, mně se tam líbí.

Z ochozu v prvním patře je na mramorových schodech skluzavka, ze které přistanete před obrovským nazdobeným stromem a dědou Mrázem, co rozdává dárky.

Dostala jsem celou sadu pastelek a omalovánky.

V suterénu je kino, kde promítají nonstop americké grotesky. Ve Velkém sále se každý den hraje divadlo.

Před palácem je stříkané hřiště, kam chodíme bruslit. Když není mráz, jezdíme s družinou na umělý led na Nikolajku. Já mám samozřejmě jenom šlajfky na kličku, ještě si musím počkat, až mi noha doroste do kanad, zděděných po bratrancích.

Vánoce rychle utekly, je tu Silvestr a Nový rok.

My doma máme pouze rozhlas po drátě, tak od rána posloucháme plejádu vtipů, komických scének a vyprávění herců.

První televizi jsme měli od té doby až za pět let, to mi bylo patnáct.

Svátky jsou pryč, teď se můžu těšit na zimní prázdniny u dědy. Jestlipak tam bude sníh?

Ale do Ledčic už nejedu, o svatém Martinovi jsem dědu viděla naposled.

Dožil se téměř stovky let...

 DEERES