HRY A HRAČKY „NA DOŽIVOTÍ“ |
Neděle, 23 duben 2023 | |
Jedno máme všichni společné – každý z nás byl dítětem. Někdo měl dětství šťastné, někdo méně, ale každý z nás si občas s něčím hrál. A některým to vydrželo i v dospělosti. Svět hraček je světem sám pro sebe. Je to svět nekonečné fantazie, kreativity, a v poslední době také velikým byznysem. S tím nic nenaděláme, protože řečeno slovy klasika – pokrok nezastavíš. Vsadím se s každým z vás, že nejméně v duchu, možná i nahlas, porovnáváme všichni dnešní vymazlené hračky s těmi, které provázely dětstvím nás, věkem už lehce babko- a dědkoidní.
Jako úplně malej kluk jsem si hrál se vším, co mi přišlo pod ruku. Postupem času jsem si ale tříbil vkus, a hlavně jsem si vytvářel hračky své vlastní. Ne že bych stavěl angličáky, nebo tesal ze dřeva houpací koníky, ale vzpomínám si, že jeden čas byl mým hitem malý angličák (Jaguár) vstrčený napůl do krabičky od zubní pasy Fluora, na kterou jsem připevnil křídla z modelíny. To bylo tehdy, když jsem viděl poprvé film „Fantomas se zlobí“, kde ten padouch vlastnil létajícího bouráka.
Když už jsem zmínil modelínu, tak musím říct, že ta byla alfou a omegou všech mých her. Měl jsem starej igelitovej ubrus, kterej jsem si musel vždy rozprostřít na stole, když jsem si chtěl s modelínou hrát. Marně máma přikazovala, že ani kousek té zpropadené hmoty nesmí skončit na koberci, vždycky se nějaký ten mazlavý drobek na ten snad magnetickej koberec nějakým záhadným způsobem dostal...
Když mi pak jednou babička z bývalého východního Německa dovezla gumové indiány a vojáky, tak jsem tyto geniální tvory převelel do jedné jednotky s vymodelovanými postavami, zvířaty, posazoval jsem je do aut a tanků z modelíny, a když jsem měl obzvláště krvelačnou náladu, tak jsem je nechával navzájem bojovat. Vždycky prohrála modelína, byla měkčí. A když jsem pak jednou dostal pistoli, ze které při zmáčknutí spouště vylétávaly asi dva centimetry dlouhé plastové „náboje“, tak to byla na koberci válka, jak má být. Jedinej, kdo ale dostal realisticky na prdel, jsem byl já, protože z těch modelínových panáčků prostě létaly cucky, co se tak krásně zašlapávaly do koberce - ale to už bych se opakoval.
A pak přišel Merkur. Asi nikoho nepřekvapí, že i při hře s touto geniální stavebnicí, našly své místo gumoví a modelínoví vojáci a indiáni, ale primárně hrály roli různé traktory, rakety, letadla, domy, a pánbůh mi odpusť, jednou jsem z Merkura sestavil i šibenici. Na té jsem popravil zvláště nebezpečného lotra, gumového kovboje, co měl v každé ruce colt, šátek přes tvář, kradl a vraždil ostatní pokojné gumáky a modelíňáky, navíc díky chybně odlitému podstavci špatně stál na koberci, zmetek jeden. Takže visel.
Na chatě pak byly luky, nože, rybářské pruty, vzduchovky, praky, nářadí pro stavbu bunkrů - a hlavně tam bylo málo času, protože v jeden den jít ráno na ryby, dopoledne stavět bunkr, odpoledne střílet ze vzduchovky, pořádat závody, kdo dostřelí dál lukem, kdo trefí prakem na smetišti víc plechovek, kdo vyřeže lepší lodičku z borové kůry, a večer si jít sednout ke Kocábě na úhoře – to se fakt skoro nedalo stihnout.
Ale vraťme se zas na koberec v dětském pokoji. Vláčky... Měl jsem dvě lokomotivy, jednu parní a jednoho „Hurvínka“, několik vagónů s dřevem, uhlím, a dva nebo tři osobní. To vše ve formátu „TT“. Znalci a kluci na doživotí asi vědí, o čem je řeč. Co se týká toho věčného klukovství, tak to v případě vláčků platí obzvláště. Dodnes si vzpomínám na šok, když jsem se po návratu z vojny dozvěděl, že celý můj železniční svět, včetně veliké desky na koleje, kde byly umělé stromy, nádraží, domky, seníky, lidičky, kravičky, a co já vím co všechno, darovala moje máma malému synovi jednoho našeho příbuzného.
Ale nic není ztraceno, naštěstí je tady herní počítačový průmysl, pár chytrých hlav se někde sešlo, a vymyslelo Play station 3, takže i dnes mám možnost si hrát, a být číkoli se mi zachce. Můžu řídit tank, pilotovat letadlo, střílet, nebo jezdit závody formule 1.
Jen jedno nějak pořád nechápu – proč i ženský nedokážou být stále holkami?
Stejně, jako my, mužští, umíme být věčnými kluky. Máma hudrovávala skrezevá zanedbatelné fleky od modelíny na koberci, žena dnes hudruje, když se snažím po dvacáté osmé přijít na to, jak přežít v džungli ostrova při FARCRY 3...
Povězte - s čím - v případě věčných kluků, s čím si stále hrajete vy?
VLADIMÍR KROUPA
Komentáře
... : Josef Kouba
S čím jsem si hrál nejčastěji v dětství i později, to ani nemusím jmenovat. Podával jsem velmi často svému nejlepšímu příteli v nouzi ruku. Narodil jsem se ke konci války a než jsem se začal učit abecedu měl jsem tři sourozence. Bráchu a dvě ségry. V domě kde jsme bydleli bylo snad deset dětí různého věku a z toho dvě pěkné dívenky stejného věku jako já. Tak jsem chodil s oběma ale Andreou jsme se měli radši. O studiu amatérské gynekologie raději pomlčím.
Hračky v takovém množství jak píše pan Kroupa nebyly ani náhodou. Měli jsme jako děti neskutečnou volnost a divím se že jsme to přežili. Jeden příběh z mnoha. Pár dní před nástupem do první třídy jsme s bratrance vylezli prostředkem komína staré cihelny na vrchol. Parta dětí začala do dlaní sbírat prach z cesty a boční dírou jej házet do komína. Radovali se že se s komína kouří. Jak to skončilo...přijeli hasiči. Byli jsme od sazí s bratrancem k nerozeznání a napůl udušeni. Životem mě provázel sport. Hrál jsem slušně fotbal, trochu jsem se věnoval vzpěračství, hokej, dálkové běhy, horolezectví a v 50 letech jsem začal s lukostřelbou. Tomu jsem zcela propadl. Trénoval jsem 2 i více hod denně. V kanadském poháru jsem skončil o fous na 3 místě. Závodil jsem i v Las Vegas. Pro zajímavost, na vzdálenost 18m kdy desítka středu terče je jen 3.5 cm jsem z 90 ran nastřílel 887 z 900 možný. Byli tam 3 borci jež nastříleli plný počet. Jednoduše těch 3.5 cm neminuli. Jak si hraje dnešní mládež nevím. Pokud přijedu na skok, tak vnuk leží na gauči, v ruce s něčím vergluje a na velké obrazovce se odehrává bitva. Již 3 roky se starší sestrou nechodí do školy. Prý se učí doma. Zde v Kanadě je to dovoleno. Nedávno jsem četl toto: Žákům 9 třídy byl zadán úkol: Napište v krátkými větami vaši představu o životě. Jedna z nejlepších žákyň třídy napsala: Nevíme co má smysl...nevíme co chceme...nevíme jestli má smysl něco chtít. duben 24, 2023 03:51
... : Petr Sysala
Ty hračky z dětství jsou pořád stejné, jen ta cena je trochu jiná. Akurát to létání s RC letadly už asi brzo zaříznou úplně, průkaz sice mám, ale litat se už nedá skoro nikde, o dovolené výšce nemluvě.
Drony jsou mor! duben 24, 2023 05:57
... : AnickaM
A proc zeny nezustaly holky? Protoze nase hracky nas pripravovaly na vazny zivot. Panenky, kocarky, kuchynky se nam staly vice mene praci az do smrti. My jsme byly ctyri deti ve velmi chude rodine, tata zrovna moc nefungoval, takze jsme hodne brzy pomahaly v domacnosti. Kluci kolem baraku, holky uvnitr. Knizky, ktere jsem milovala, jsem si tajne nosila na zachod, protoze kdybych si jen tak cetla, mamka by mi hned nejakou praci nasla. Takze moje opravdove hracky byli pastelky a vodovky. Obe jsme se sestrou od mala malovaly, a v tom nas mamka podporovala. Ted uz zase malujeme, protoze je na to cas, tak jsme asi zase holky.
duben 24, 2023 10:57
... : Giotta
Mám dva bratry, staršího a mladšího, také v ulici se spíš urodili kluci. Takže jsem si s panenkami a kuchyňkou nehrála. A teď velmi často hlídám jednoho nebo oba vnuky předškoláky, takže autíčka, vláčky, fotbal atd. Já tedy nikdy nebyla "načančaná holčička" a tak jsem zřejmě kluk.
(to jen z hlediska her - nemám se svou genderovou příslušností problémy) A hravá jsem stále, na pláži budujeme s dětmi pískové hrady, v pokoji složité železniční uzly z dřevěné vláčkodráhy, venku "opičí dráhy" a zmíněný fotbálek... duben 24, 2023 11:36
... : Lenka1
Já jsem ráda malovala. Podle předlohy z atlasu. Hlavně ptáky. A bavilo mě to.
Jinak jsem sbírala plyšáky a céčka. Panenku ani kočárek byste u mě nenašli. Ale tak to je asi jasný každýmu, kdo mě nějakou dobu už zná. duben 24, 2023 19:18
... : *deeres*
Hračky jsem prakticky neměla, jenom mrkačku, zamčenou ve skříni, abych jí nezničila a deset cm velkého plaváčka v kufříku. Ta panenka byla skvělá, ještě od táty měla našité oblečky a všechny holky mi jí záviděly. Pak se do domu nastěhovala nová holka a ta měla mrkačku z NSR a bylo po závisti.
O co méně jsme měly hraček o to více jsme blbly venku. Teď na jaře by to byly bitvy o hliněné kuličky u kostela na Jiřáku a vošulit někoho o cíněnku, citronek, nebo dokonce duhovku, byl vrchol štěstí. duben 25, 2023 05:57
... : Bara
Myslim, ze hrat kulicky dnesni deti nebavi a ze to uplne vymizelo....skoda, ale doba se meni....
duben 25, 2023 12:01
|