Bylo
mi něco kolem dvaceti let, v profesním i soukromém životě se mi velmi
dařilo, a já, lačna nových výzev a zkušeností, jsem se rozhodla splatit
dluh společnosti. Přihlásila jsem se jako dobrovolnice do
pečovatelského domu pro psychicky nemocné seniory. Docházela jsem tam
jednou týdně odpoledne, se seniory hrávala společenské deskové hry, a za
pěkného počasí s nimi chodila na procházky do nedalekého parčíku.
Věřící jsem doprovázela do kostela, případně jsem našla jinou společnou
aktivitu.
Ačkoliv starouškové byli často pod dávkami léku, některým nemoc zatemnila mozek a zub času se podepsal na jejich fyzických schránkách, bylo pořád zřejmé, že ve své době to byli statní chlapi a nezřídka na vysokých kádrových pozicích. Při jedné procházce v parku se milí pánové za hlasitého jásotu rozběhli jako radioaktivní švábi po výbuchu Černobylu.
Zbyněk, předtím ředitel mezinárodního hutního závodu, za bojového pokřiku obsadil pískoviště a vyděšeným holčičkám zabavil kyblíčky i lopatičky.
Spytihněv, svého času majitel pivovaru, obklíčil skupinu vystrašených školáků prvního stupně základní školy, kteří se po škole sjížděli v parčíku ovocným pitíčkem a zmrzlinou, a udělal jim hlasitou přednášku o škodlivosti alkoholismu. Nevím, nakolik vážně brali zmateného pána v kostkovaných bačkorách a s vytahanými tepláky, ale dle jejich výrazu tuším, že se dodnes alkoholu ani nedotkli.
Zdeněk, který měl jen jednu nohu, se snažil udělat ze svého invalidního vozíku turbo vozidlo a za pomocí druhé nohy a kusu klacku se vehementně odrážel od lavičky, aby mi ujel do blízkého křoví.
No, a Květoš, tehdejší vysoká šarže z armády, to celé řídil z kukaně dětského hradu, kde si ve vteřině vybudoval bunkr, včetně záložnické základny, a za pokřiku „Nás nedostanou!“, vyplašil všechny děti v okruhu 5 km.
Ano, každé odpoledne s nimi mi dalo zabrat, a dodnes nesmírně obdivuji všechny zdravotní sestry či pečovatelky, které s nimi pracovaly osm a více hodin denně.
Jednoho dne, kdy bylo výjimečně krásné počasí a chlapci byli obdivuhodně hodní, odhlasovali si návštěvu cukrárny. Protože mi bylo jasné, že v pečovatelském domě jsou jim tyto radosti odepřeny, rozhodla jsem se jim zábavu dopřát. Usedli jsme do nedaleké útulné cukrárny a oni si objednávali o sto šest. Kávičky se šlehačkou, mléčné koktejly, chlebíčky všeho druhu, zákusky, dorty… a nacpávali se tak, až jsem se obávala, že jejich plíny nálož neudrží a stařečkové zanechají v cukrárně výraznou pachovou stopu.
Jak jim tak rozjařením zářila očka a veselostí se jim třásly vrásčité brady, rozněžněle jsem se usmívala, a rozhodla se radovat s nimi. Slečna servírka kolem nás běhala jako včelka v jetelovém poli, protože naše skupina slibovala bohatou tržbu. Když už měli dost, požádala jsem o účet s tím, že si to bude platit každý zvlášť. Tu se stařečkové na mě plni očekávání zadívali a čekali, až vytáhnu peněženku.
Až tehdy mi to došlo!
Vzhledem k tomu, že byli zbaveni svéprávnosti, nikdo z nich neměl peníze! Tak jsem tedy nechala v cukrárně můj měsíční rozpočet na jídlo, a při odchodu jsem se ještě praštila hlavou do zárubně dveří, aby se mi rozsvítilo.
Tolik k onomu seniorskému rodeu....
VERONIKA
Psala jsem to s laskou a neznosti.
Já, jako svou profesí postižená zdravotnice, jsem jen přemýšlela, že kluci zbavení svéprávnosti a se zatemněnými mozky z medikace a stáří, byli třeba i v doprovodu své svéprávné pečovatelky ohroženi spíše metabolickou poruchou typu dekompenzované cukrovky, nežli tím, že jejich plíny nálož neudrží a stařečkové zanechají v cukrárně výraznou pachovou stopu. Skutečně si nemyslím, Veroniko, že tohle je psáno záměrně nelaskavě, spíše mi chybí empatie, životní moudrost a smysl toho psaní. Pobavit za každou cenu? Nic ve zlém
Všechno, co píšu, píšu s velkou nadsázkou a skutečné příběhy jsou poupraveny, či dobarveny. Samozřejmě, že se kluci nenapráskali k prasknutí, ačkoliv je fakt, že opravdu jsem musela platit všechno já. A jak už jsem dříve zmiňovala, každý si z mých příběhů vezme, co chce.
V jedné diskuzi, kde jsem popisovala příběh o tom, že mám dva různé partnery (ačkoliv byl z půlky vymyšlený), jsem byla dost nevybíravě titulována.
Berte to tak, že nemůžete všechno brát vážně a starosti o to, nakolik jsem empatická, či nelaskavá, si dělat nemusíte. Je to JEN autorská tvorba.
Každá kritika je vítána, pokud je konstruktivní. Jen jsem tím chtěla říct, že nemůžeš všechno brát vážně a doslova Přeháněl v líčení legračních situací, které mu nachystalo malé dítě, u kterého se ale dalo s jistotou předpokládat, že se jedná o humorné přechodné období života, které jednou skončí dobře a všichni zúčastnění se tomu někdy při čtení zachechtají.. Naproti tomu použít k humoru mentální i fyzickou slabost, nekonečně smutný úbytek schopností dříve skvělých lidí, vedoucích už jen ke smutnému konci - k tomu, tedy dle mého přesvědčení - neopravňuje ani vyhoření v podobném zařízení. I kdyby to tak bylo, nemluví se o tom veřejně, nepřiznává se to, natož, aby se o tom psaly humorné historky. Myslela jsem, že tohle může rozesmát a pobavit snad jen puberťáky. Pokud by tohle někdo, byť s dobrým úmyslem nezávazně pobavit, psal o mé mámě, tátovi nebo i o mně, veselý výlet do cukrárny se šikovnou brigádnicí by to nevyvážil. Mnohem radši bych byla v péči například nudné, ale vždy laskavé boromejky, než krátkodobé a přesto už vyhořelé dobrovolnice, sbírající podněty pro literární tvorbu. Já vím, je to anonymní, zčásti vymyšlené, nadsazené, možná je to zkouška ze smyslu pro humornou nadsázku. V tom případě žalostně propadám. Vlastně se i sama sobě divím, že jsem takový suchar, omlouvám se. Znovu píšu, že první část mi přijde vtipná, pak, jako by Veronice ujela ruka. Jinak ale, naprosto upřímně, dík Veronice a jiným za dobrovolnictví v tomhle oboru, velký respekt a poděkování, pár jich znám osobně. Takže znovu: Všechno, co píšu, je s velkou nadsázkou a z jisté části vymyšlené. Takže není třeba brát všechno vážně a zkuste se občas prostě jen bez přemýšlení zasmát.
