Super prostředek, který vám dnes doporučím, je běžný jablečný ocet. Pokud ho doma nemáte, zakupte, případně si sami vyrobte. Příkládám i recept. Levný a dostupný, velmi účinný. Jeho schopnost bělit skvrny využijete při praní bílého prádla, pokud je zašedlé či zažloutlé, odměrka octa přidaná k praní mu vrátí bělost. Pochopitelně, že jablečný ocet je dobrý i v kuchyni, ale to zas na příště...

Jeden starý pán měl potíže se srdcem a tak navštívil lékaře. Ten mu řekl, že přišel v pravý čas, protože do druhého dne by už nepřežil. Doktor naštěstí věděl, jak pánovi pomoci a dal mu šest prášků – tři červené a tři modré. Také mu řekl, jak má prášky užívat. Hned si musí vzít modrý a červený. O půlnoci si také musí vzít modrý a červený. A následující den v poledne vzít zbylé dva.

Zip, zdrhovadlo, drc... Asi bychom si už život bez něj neuměli představit. Dva řetězce zubů upevněných na pruzích pevné látky, mezi nimi jezdec. Zuby řetězců procházejí vstupním otvorem jezdce, kloužou kolem rozepínacího klínu a zužujícícím se tělesem jezdce jsou do sebe zatlačovány. V tělese jezdce zapadne vždy jeden zub s výstupkem do druhého zubu s odpovídající drážkou nebo dutinou. Když jde ztěžka, je to někdy průšvih, jindy záchrana "mravní bezúhonnosti" - sama jsem to zažila, povím: :- ))) 

Otevřu televizi, tam ukazujou píchání. Přepnu na Primu, tam píchání. Přepnu na Novu, tam píchání. Tak si říkám, že redaktoři, reportéři, střihači, příliš invence nepobrali. Nevim, jak koho, mě už ty doprovodný záběry píchání ke komentářům odpuzujou, odvracím oko a jen poslouchám. Pak mluví nějakej doktor nebo politik. Úleva. Otevřu oko, ale během pěti sekund, zatímco doktor furt povídá, na obrazovce už není. Jeho mluvený slovo doprovází píchání. Už mi to je skutečně odporný. Nonic. Asi to tak musí bejt.

Jsou ty dny téměř k nerozeznání. Alespoň pro mne, případně pro lidi mé věkové kategorie. Současnou situaci, kdy je nutno být Robinsonem na svém vlastním ostrově, mi nejvíc pomáhá zvládat jednak můj pes, druhak mobil. Živí lidé plují kolem mne ve své bublině, kterou si netroufám nijak narušit. Chodím venku po kopcích, místo po cestách, občas někom zamávám na pozdrav, případně s kamarádkami prohodíme pár vět na jednotvárné téma. Mobilem.

Chápu, že bruslím na tenkém ledě (mj. zrovna dnes jsem viděla jednu paní, chudinku, to vám byl veletoč, než na té zmrzlé louži přistála), a jedno je jisté, že si tímhle o průšvih asi koleduju... I když - vzhledem k tomu, že Velikonoce přede dveřmi, tak co? Našla jsem totiž hezký dopis poměrně starého data (kdyby tam nebylo zvrchu datum, ani bych tomu nevěřila -  že byl psán před patnácti celičkými léty). Kupodivu se pisatel ani moc nezměnil. Ovšem, zase se nedá říct, že by léty zmoudřel - ale: cožpak se to někdy dalo říct o některém z těch našich "kluků"?

Cestou z procházky mne na opuštěné lavičce zaujal kamínek. Malý, tak snad půl palce, ale zářil. Byl na něm obrázek… Takhle jsem se dostala k současné zábavě, čím dál oblíbenější, masovější v celém světě. Putovní pomalované kamínky jsou celosvětovým hitem. Lidé je pokládají na různých místech pro potěšení těch, kteří je najdou, i své, pokud pak sledujete jejich cestovní dobrodružství. Spojí se tak dvě zábavné činnosti – malování a procházení se. Navíc někomu neznámému uděláte radost.

Potřebuju obejmout, pohladit, potřebuju se líbat v průchodu, v parku, na autobusový zastávce, v kuchyni. Potřebuju obejmout, venku, doma, pod stromem, potřebuju obyčejnou pusu na tvář, na čelo, na rameno, na palec u nohy. Potřebuju vidět lásku v očích, cítit ji v dotyku. Potřebuju slyšet, že jsem tvoje, tvoje, tvoje.. potřebuju slyšet: Má tě rád, mám tě rád, mám tě rád. Potřebuju blízkost, jako kytka vodu.

Vřele vám doporučuju tento postup: než začnete mlít maso, po nakrájení na kostky ho jemně prosolte a melte ho nasolené. Sůl se v mlýnku parádně vstřebá do masa. Takto umleté maso upěchujte, zakryjte a nechte pár hodin odpočinout v lednici. Sami uvidíte, jak žíznivé po takovém zákroku bude. Jestliže jste si domů přinesli mleté maso od řezníka, promíchejte ho s trochou soli a taky nechte odležet. 

Tolikrát jsem si říkala, jak může nějaká hloupá ženská posílat absolutně neznámýmu chlapovi peníze? A jak dlouho to trvá (no, než mu pošle všechno, co má), než jí dojde, že je to jen podvodník? Je mi někdy až špatně z toho, jak moc lidí vůbec nemyslí. Tedy, jak dovedou věřit každýmu blábolu. Přitom se toho tolik píše, všude varují, jen co toho je stále na Černých ovcích - ale ne, lidi jsou fakt ovce... Natož, když jim někdo slíbí balík peněz za nic. Nebo skoro za nic - jen za jedno slovo...

"Snesu ti modré z nebe," řekl můj velký obdivovatel. A snesl. Vyzobávala jsem bonbony z modré krabice a myslela jsem si svoje. "Dovedu tě do sedmého nebe," sliboval můj obdivovatel. "Až nad mraky." A dovedl. Rozhlížela jsem se z Petřínské rozhledny a vítr mi cuchal vlasy. Můj ctitel se dožadoval odměny a já si stále myslela to svoje a nevěřila mu. "Koupím ti, na co si vzpomeneš," šeptal mi do telefonu a já si vzpomněla na celý svět...

Následující čtení asi bude vypadat dost nudně a poučně, ale  je to opravdu velmi důležité. Zvláště dnes, kdy se zas až tak moc nehýbeme... Budu vám psát o vašem zažívání, o tom, co dělat a jíst, aby vám bylo dobře. Bakterie, které žijí v lidském těle, překonávají počtem tělesné buňky deset ku jedné. Přebývají na kůži, v ústech, či v nose, ale naprostá většina je v břiše, hlavně v tlustém střevě. Také se jim říká střevní flóra. Vůbec to není špatná věc. Ve skutečnosti máte s některými bakteriemi žijícími ve vaší trávicí soustavě vzájemně prospěšný vztah. Poskytujete jim potravu, přístřešek a bezpečné prostředí. Ony se na oplátku postarají o věci, které vaše tělo samo nedokáže.

Už ani ty covidový vtipy mne nebavěj. Pustím si ČT 24 a pak si přečtu něco na netu - a říkám si, jak je děsně fajn, že už nejsem mladá. (A to jsem každý rok byla o narozeninách vždy víc a víc naštvaná! Moje maminka se zadrhla na osmatřiceti, já si věk pro jistotu vůbec nepamatuju.) No, prostě se mi stáří nikdy nelíbilo. Zato teď se cítím jako blboun nejapný, tedy něco, co brzy vyhyne. Ó, snad brzo se dostanu k nabodeníčku. No, a takže dnes na toto téma šmytec, pokusím se naopak naostřit vaše "moudré mozkové závitky". Hle, tady je pár hádanek!!!

Sexuální služby za úplatu poskytují ženy i muži od nepaměti – proto se také prostituci říká nejstarší řemeslo. Přesto o ní mají lidé stále často zkreslenou představu. Holt - některá povolání jsou hodně výdělečná, ale o to i nebezpečnější: když budete vykrádat byty, může se stát, že vás někdo zastřelí. Nebo když bude holka šlapat ulici, může se stát, že ji někdo znásilní nebo zmlátí. Pokud bude normálně pracovat (v běžné práci) stát se to může také, ale míra pravděpodobnosti je menší.

Agrese, kritika, negace, frustrace. Čtyři slova, která do značné míry popisují současnou atmosféru ve společnosti. Vidíme to ve zprávách, slyšíme v rádiích, čteme to v novinách či na internetu. Politika, podnikání, mezilidské vztahy, právo, bezpečnost a tak dále. Každý den, 24 hodin, stále dokola. Je to skutečný odraz společnosti nebo jen „moderní“ způsob přenosu informací? V zásadě je to jedno. Málo se oceňujeme, málo si děkujeme. Tak těžko nám jdou přes rty milá slova, která potěší, tak těžko si navzájem sdělujeme pozitivní informace, tak málo laskavých slov slýcháme a ještě méně je naopak říkáme jiným.

Na přípravu tohoto elixíru zdraví si nachystejte jablka, kousek zázvoru, cukr a citrón. Množství zázvoru musíte upravit podle své chuti. Pokud vám jeho výrazná nevadí, klidně přidejte, v opačném případě ho nastrouhejte menší množství. Do směsi je fajn i nakládaný ananas, který celkovou chuť ještě více ozvláštní. Obejdete se ale i bez něj, stačí ho v adekvátním množství nahradit jablky.

Neznáte Popelku? Tak vězte, že jí je už 95 let. A víte, co se jí právě stalo? Poté, co prožila život s nyní nebožtíkem princem, sedí na terase, v houpacím křesle a pozoruje svět se svým kocourem Bobem.Jednoho slunného odpoledne se před ní z ničeho nic objevila pohádková babička. Popelka: "Babičko, co ty tu děláš po všech těch letech?" Babička odpoví: "Popelko, od doby, co jsem tě viděla naposledy, jsi vedla příkladný život a já bych ti za to dnes chtěla splnit tři přání."

Současná populace Země má kolem 7,8 miliardy. Údaje jsou vždy přibližné, protože pro minulost chybí přesné údaje a budoucnost je předmětem odhadu a výpočtu. Současné předpovědi však počítají se stálým růstem i do budoucna, i když se jeho rychlost bude snižovat. Různé modely počítají s tím, že by světová populace mohla dosáhnout 9,5 až 10,5 miliardy v roce 2050. Pro většinu lidí je to jen velká cifra, toť vše. Když ale vezmeme 100 osob a rozdělíme je do statistiky, tak nám vyjdou tato čísla: