Záchranná a odchytová služba pro zvířata, které šéfuje PETR PROKEŠ, sídlí přímo v nádražní budově a na přilehlém pozemku v obci Dalovice. Stanice vznikla z potřeby okamžitého umístění psů, takže není útulkem. Jsou tam však také umísťováni psi ve velmi vážném zdravotním stavu, kteří potřebují nadstandardní péči, kterou běžné útulky poskytnou nemohou. Přečtěte si o jeho zážitku z včerejší noci čarodějnic. O tom, jací jsou někteří lidé mezi námi...

Na dnes mám pro vás něco fakt neběžného!!! Až zas uslyšíte znělku seriálu Vraždy v Midsomeru, tak se zaposlouchejte – hlavní melodii tam hraje nástroj THEREMIN. Nejspíš jste o něm neslyšeli - Je to jediný hudební nástroj, na který se dá hrát, aniž by se ho sólista musel dotýkat, opravdu! Je poměrně snadné naučit se ho ovládat, ale extrémně těžké na něj hrát opravdovou muziku. 

Než jsme se do našeho domu s manželem nastěhovali, bydlela jsem s rodiči v tříposchoďovém paneláku úplně v posledním patře. Maminkou jsme byly se sestrou cepovány k tomu, že na balkóně se musíme chovat slušně, abychom neobtěžovaly sousedy. Např. v létě jsme si nesměly nikdy dát nafukovací bazén na balkón, co kdybychom někomu něco pod námi pocákaly vodou?! Nyní bydlíme už 40 let s manželem v pětiposchoďovém domě, náš byt je ve druhém poschodí. Za těch plno let jsem nasbírala spoustu zkušeností z toho, co znamená, mít nad sebou tři rodiny.

To jsem si vzpomněl na Vlastu Buriana a na jeho nesmrtelnej výrok "Císař pán není vůl, je korunovanej." Teď teda bude zase jeden další korunovanej. Což je mi srdečně fuk, pro mě za mě, ať si je klidně korunovanej třeba desetkrát, když to má zapotřebí. Jen nerozumim tomu, proč mi to média furt vnucujou. Nechápu, koho to v Česku může zajímat, a zejména ve vládní televizi a v rádiu, který ještě navíc musim povinně platit.

Dnes vám chci napsat o velké spisovatelské hvězdě sousedního Slovenska, o neznámém autorovi detektivek, který píše pouze pod pseudonymem. A o jehož identitě se ještě donedávna nevědělo vůbec nic. Dnes, přestože jeho pravé jméno stále zůstává zahaleno tajemstvím, už je informací trochu víc. Jedná se o bývalého policistu, který měl ke kriminálním případům velmi blízko. Napsal už více než třicet knih, z nichž některé byly vydávány několikrát. DOMINIK DÁN je pro čtenáře detektivek současný bůh mezi autory.

Ještě jsme si úplně nezvykli, že některé děti mají dvě maminky, jiné dva tatínky, když už se před námi rýsuje doba, že budou tátomamky případně mamitátové. Ne, to fakt není překlep, spíš by se dalo hovořit o kreativním pojetí nových lidí. Ano, je na každém svéprávném člověku, aby se svým tělem zacházel tak, jak to jeho vnímání sebe sama a osobním pocitům vyhovuje. A nemá smysl se proti tomu nějak vymezovat.

Jsem dostatečně starej, tak vzpomínám. Nejen na dětství a na byt rodičů v Kobylisích, ale i na můj vlastní dekret v Libni. Bylo v tý době moc fajn, bejt vlastníkem dekretu. V Praze a asi i v jinejch větších městech to byl prakticky jedinej způsob, jak bydlet, pozdějc ještě bydlení družstevní, ale toho zase až tak moc nebylo. Málokterýho měšťáka napadlo nějak o tom přemejšlet. Prakticky všechno bylo státní, podniky byly státní, stát pronajímal a nájemník státu platil.

Jedno máme všichni společné – každý z nás byl dítětem. Někdo měl dětství šťastné, někdo méně, ale každý z nás si občas s něčím hrál. A některým to vydrželo i v dospělosti. Svět hraček je světem sám pro sebe. Je to svět nekonečné fantazie, kreativity, a v poslední době také velikým byznysem. S tím nic nenaděláme, protože řečeno slovy klasika – pokrok nezastavíš. Vsadím se s každým z vás, že nejméně v duchu, možná i nahlas, porovnáváme všichni dnešní vymazlené hračky s těmi, které provázely dětstvím nás, věkem už lehce babko- a dědkoidní.

Jedna z nejefektivnějších metod zbavování se věcí, je vyhodit ty, které už nepotřebujete. Pokud je to pro těžké, posbírejte je do krabic a uložte ve sklepě. Tímto způsobem nic sice nevyhodíte, ale už vám nebudou zavazet doma. Po čase dojdete k názoru, že pokud jsou ve sklepě a nechybí vám, pak se jich klidně můžete zbavit natrvalo. Připadá-li vám větší vyhazování jako radikální řešení, vyzkoušejte určitou alternativu.

Jak se tak spolu - s mým milovaným pesánkem - kroksunkrok touláme Jižním Městem, tak zvláště teď, v těchto dnech, pozoruju, jak déšť oživuje zdejší louky. Najednou je tu neskutečně a nádherně zeleno, a už je "to", co na nich roste, v průměru cca 20 - 30 cm vysoké. Tedy, než přijedou brigádníci se sekačkami, a zase to zarovnají do té nějaké předepsané úhledné výšky. Vytáhla jsem proto fofrem z kapsy mobil a několik z těch krásek nafotila. Vím totiž, že zdejší botanická sekce jistě promptně odhalí jejich identitu - a hlavně i něco navíc!

Lidi, mám problém... A i když jsem se snažila, tak absolutně nevím, jak na něj. Tedy na mého syna. Je to normální puberťák, chodí do školy, má své zájmy, chová se celkem dobře - jen si s ním nikdo nevíme rady. Prostě s ním nic nehne. Tedy, když po něm něco chceme. Uvedu konkrétní příklady: má neuvěřitelný binec v pokoji, všude válí svoje špinavé věci, v koupelně nechá válet mokré ručníky, když nemá čisté ponožky, tak sebere někomu z rodiny...

Jeho chuť je krásně kořeněná s charakteristickou vůní česneku a navíc je doslova vitamínovou bombou. Roste v lužních lesích a kolem potoků, má rád stinné, vlhké lokality. A proč ten přívlastek medvědí? Říká se, že medvědi jej konzumují po zimním spánku, aby získali zpět potřebné vitamíny a minerály a zbavili se parazitů. Sbírají se listy, které jsou podobné jedovatým konvalinkám. Záměně se ale vyhneme velmi snadno – stačí promnout mezi prsty a ovonět… Ke sběru je nejlepší používat nůžky, aby se ochránily cibulky.

Svět je rozdělený na ty, co spí v ponožkách a na ty, co spí naboso. Nicméně pokud patříte k těm druhým a trpíte nespavostí, doporučuju vám své rozhodnutí přehodnotit. Ponožky na noc mají spoustu benefitů. A nejen spánkových. Když jsem byla malá, tak mi moje máma říkala, ať si na noc neberu ponožky, protože mi budou akorát škrtit nohy. Tak nějak jsem ale pořád měla nutkání to dělat. A teď už vím proč.

Letos uplynulo už 62 let od vzletu prvního člověka do vesmíru. Jurij Alexejevič Gagarin byl sovětský kosmonaut, první člověk, který vzlétl do vesmíru. Ke svému kosmickému letu odstartoval 12. dubna 1961 v lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur. V době startu mu bylo sedmadvacet. Obletěl Zemi a po 106 minutách přistál.

„Michale, byl bys od tý dobroty a hodil to lejstro k šéfovi? Já to včera na tu jeho novou asistentku maličko zkusil a nějak jsme se nepohodli.“ Jen jsem se ironicky pousmál, vzal Robertovo lejstro do ruky a vyšel ze dveří. „No jo, Robert,“ pomyslel jsem si cestou, „náš neodolatelný buldozér ženských srdcí holt tentokrát narazil.“ Což o to, Iveta je výstavní kousek, tak bylo jen otázkou času, kdy po ní vyjede.

O šíleném rasismu a genderismu v současné americké a britské kinematografii jsem už psala několikrát. Ten trend rozhodně nepolevuje, spíše naopak – v posledních letech se zdá, jako kdyby pro molochy jako je Netflix nebo Disney byla snaha převychovávat svoje diváky dokonce ještě důležitější než zisk. A to už je co říct, protože zisk je jejich bůh. Zaplavují nás nové a nové remaky i revize starých klasik, kde se zuřivě mění rasa, pohlaví, sexuální orientace i celkové vyznění postav tak, aby to odpovídalo progresivnímu převýchovnému zadání.

Mám teď problém. Problém, co s časem. Penze nějak zatím stačí, ale intelektuální život, ten mám uplně naprt. Vymejšlim teda, jak povznést upadající světovou kulturu opět na výsluní. Něco v tom smyslu, jak už naznačil Jirotka - uvádět historický události na pravou míru. Ale to dneska nestačí. Je třeba klasický díla zgruntu přepracovat. Shakespeare se mi, pro začátek, k přepracování jeví celkem vhodnej a začínám tím nejznámějším, avšak pro dnešní dobu zcela nevhodným dramatem, Romeo a Julie.

Z wikipedie: Česká pošta je státní podnik s monopolem na zásilky do padesáti gramů, tedy zejména na obyčejné dopisy a pohledy, také zprostředkovává převody peněz, vyplácení starobních důchodů a vydávání známek. JENŽE. Známka na dopis stojí "majlant" a nikdo ji nechce, přičemž mladší generace už prakticky ani nemají tušení, jak a kam se vlastně nalepuje.

Světově uznávaný geolog, přírodovědec, geolog a paleontolog, „písmák“ i sběratel, docent Václav Ziegler, je skutečným znalcem přírody. Dlouhé roky pracoval v Muzeu Českého ráje v Turnově, byl prvním profesionálním pracovníkem CHKO Český ráj a nyní je dlouhodobým předsedou správní rady Geoparku UNESCO Český ráj. Nepřetržitě sleduje a studuje přírodu Českého ráje a Podkrkonoší již od počátku šedesátých let minulého století. Je znám i jako skvělý vypravěč a popularizátor přírody... Následujících pár řádek o těchto současných jarních dnech, z ruky pana profesora, nám poslal Pepa Kouba.