"Vyvdala" jsem dceru. Třináctiletou. Ale nějak to s ní neumím, nevím si rady. Je inteligentní, ve škole jí to jde, učivo rychle chápe a s úkoly obvykle nepotřebuje pomoct. Je ráda středem pozornosti. Ráda mluví, i když zrovna nemá o čem. Je s námi o víkendech, někdy i častěji. Má spoustu nejrůznějších zájmů, chodí taky do několika kroužků.

Vilma

Spisovatel, novinář, autor oblíbených knižních rozhovorů – Martin Moravec, vydává další knihu úžasných rozhovorů. Ve svých knihách rozkrývá třeba pozadí profese neurochirurga, pilota nebo kriminalisty. Jeho rozhovory nekloužou po povrchu a přitom se mu daří psát je velmi přístupnou formou. I proto není překvapení, že se zpravidla stávají bestsellery. V té poslední se ocitnete na místech, kde se unáší, vyhrožuje a požaduje výkupné. Provede vás jimi úžasný vyjednávač, Adam Dolník.

Konečně jsem se dostala k tomu nejpodstatnějšímu, o čem bych vám ráda napsala - o svém prvním vlastním, opravdu mém soukromém koni. Dnes toto není žádný zázrak, koně má "kde kdo", ale v roce 1985 bylo soukromých chovatelů pramálo. Koně vlastnili hlavně statky, družstva, jezdecké oddíly.

Z celého mého předcházejícího vyprávění vyplývá, že jsem sice měla koně od dětství velice ráda, ale nedařilo se mi tuto vášeň dostatečně uspokojit. Povedlo se mi, že jsem směla ošetřovat spoustu různých koní, mohla jsem na nich jezdit, ale většinou na kolbišti, maximálně na vyjížďce v zástupu ostatních. Na kolbišti sice někdo, kdo vedl výcvik, opravoval mé chyby, ale zážitek z jízdy na koni byl omezený.

Něco zajímavého k zamyšlení - tedy pokud zrovna nerandíte. Pokud ano, tedy - pokud máte s kým - tak tohle si rozhodně prostudujte... Senát schválil změnu vymezení znásilnění v trestním zákoníku - ze silou vynuceného - na nesouhlasný pohlavní styk. Na úpravě vymezení trestného činu znásilnění se dohodly koalice i opozice. Předloha upravuje také pohled na sexuální praktiky s dětmi do dvanácti let věku. Soudy by je měly vždy pokládat za znásilnění nebo sexuální útok, nikoliv za mírněji trestané pohlavní zneužití.

Tak zase pár slov o té „legrační diagnóze ADHD“. Přijmula jsem, že některé věci změnit nedokážu a našla si okolo sebe lidi, kteří moje přešlapy berou jako vtipné neduhy a ne něco, z čeho budou šílet. Děláme si z toho ještě legraci a je to hrozně fajn. A upřímně - lidé to berou daleko lépe, když se za to neobhajuju. Já se i omluvim, ale dodám k tomu: zvykej si, lepší už to nebude. Je to moje součást a moji součástí to bude i nadále. Lidé mají stovky neduhů, i bez ADHD má mnoho osob všemožné vady na charakteru, nejsou dokonalí, dělají chyby. Já jich prostě jen dělám víc.