Ahoj Danielko Asi i dost záleží na tom, jaký typ počítačové hry to je. Pamatuju kdysi dávno, když jsem byla na MD, jsem hrávala Stronghold, ekonomické mise. Bylo to budování města s nějakým cílem v časovém limitu. Bavilo mě to moc a ta hodina denně, když malej spal byla prima, člověk přemýšlel nad něčím jiným, než kaše, plínky atd. Nikdy jsem ale třeba nezkoušela nějaké střílečky, to by mě nebavilo. Co se mých dětí týče, tak ta starší 22 letá nehraje nic a ani nikdy moc k počítačovým hrám netíhla, má stejně jako já v mobilu úplně jednoduchou hru typu Tetris a ve chvílích, kdy na něco čeká, se prostě zabaví tím. Třeba v čekárně u doktora, v autobusu. Ten mladší k počítači a hrám inklinuje víc, někdy u něj stráví půl soboty. A já ho nechám, protože přes týden toho má docela dost a je to jeho způsob relaxace. Pouští si různá videa od youtuberů a hraje hry taky na přemýšlení a ne na postřeh se samopalem. Obecně si myslím, že je to jako se vším. Když je toho příliš, tak to škodí. Kdyby mi dítě jen sedělo u kompu, bylo by to špatně. Moje prababi s pradědou si první televizi prý pořídili až 67. roce. Vzhledem k tomu, že byli ročníky 1905 a 1906,tak už byli v penzi. Dnešním šedesatníkům už přijde normální televizi mít. Pamatuju, jak nám doma někdy v roce 84 nebo 85 odešla naše čb telka, co máma dostala jako svatební dar. Skoro 2 roky jsme žili bez ní a bylo to fajn, protože jsme měli snad bezednou knihovnu. Já dnes TV zapínám vyjímečně, všechno, co mě zajímá, si najdu na netu. Syn v televizi sleduje jen občas Simpsonovi, jinak taky jako médium používá komp. Bez tuny reklam v 1 filmu. Tím chci říct, že každá doba má svůj fenomén a ta stará se prostě nevrátí. Jen se musíme naučit to nějak vybalancovat, abychom z toho nezblbli.

No já a počítače... vlastně jsem na nich začínala v době, kdy jsem dělala na takové té mašině, co mají účtařky, výsledovku a manžel mne nenápadně dostrkal k tomu, abych to začala dělat na počítači. Zažila jsem začátky zavádění osobních počítačů do firem a strašně mne to bavilo.
Co se týče hraní her na počítači, tak jsme doma měli Sinclair ZX Spectrum a na tom šly hrát nějaké primitivní hry, já jsem tam ujížděla na Manic Maneru... takový panáček, který postupuje do dalších levelů.. :-)
S příchodem normálních pécéček přišly i nové hry. Vím, že můj syn ulítával na Princovi z Persie, existovaly návody, jak si nabít víc životů a tak. Já jsem tehdy propadla hře Simcity, při které buduju město a infrastrukturu. Jednou jsem se do toho zabrala tak, že jsem přestala vnímat čas a když mi do toho mého města vtrhla bouře a zničila mi to, tak jsem vběhla do ložnice a vzbudila nic netušícího manžela a hystericky jsem mu vykládala, co se stalo. To byl asi zlom, pak jsem si uvědomila, že ta závislost na hrách by nemusela být zas tak fajn věc a omezila jsem se jen na občasné hraní tetris.
Mé další děti, hlavně mladší syn, hodně hrál Warcraft a Doom.. to mne už nelákalo. Jestli momentálně pouštím doma počítač a není to pracovně, tak spíš kvůli filmům.
Myslím, že hraní her na počítači má své klady i zápory.. Děti se mohou naučit lépe jazyk, ale to hraní by mělo být s mírou.. jako ostatně vše..

Nebo snad jo???

To víš, že jo! Holce bude řčtyřicet a manžel jí řekl, že po přestěhování nebude mít internet, protože mu vadí, kolik hodin dokáže strávit na počítači. Co hraje teď netuším, co nevidím, to mně nevadí. Ale léta hrála celé hodiny s přáteli, které ani fyzicky neznala, Warcraft .

Daní,

Ptám se na omladinu, protože nemyslím, že by u toho mohl takhle trávit čas člověk dospělý.
Nebo snad jo????

Jo, velmi inmtenzivně, proč by ne? Jsem proslavená pařanka, můj mladší syn byl na mě před kamarády hrdý, když jsem se vyznala před jeho kamarády. Má to svoje kouzlo podobné - nekamenujte mě - knihám. To říkám s plným vědomím a jsem náruživá čtenářka. V tom smyslu, že na nějakou dobu tě pohltí příběh, dostaneš se do děje, přemýšlíš nad tím, těšíš se na další pokračování a když to dokončíš, skoro smutníš. Děti hry hrají rychleji, mně to vždy přikovalo na delší dobu. Samozřejmě, že ne střílečky, ale třeba hry s historickým nádechem a také ty strategie a ekonomické mise, jak píše kyttka. A strašně toužím zahrát si českou Kingdom Come, ze které jsou oba moji dospělí synové úplně paf a kterou odborníci chválí, kudy chodí. Potřebuji k tomu ovšem mnohem lepší techniku. Pro kritiky - nikomu tím nevadím, jsem sama a dělám si, co chci. V dobách, kdy jsem tady o samotě prolévala nešťastné slzy, mi tyhle hry moc pomohly odvádět myšlenky. Grafika takových her je čím dál lepší, dostávám se do jiných světů a to tak, že zapomínám, kde jsem. Je mi to jedno. Nedávno jsem byla na přednášce o virtuální relitě i s praktickou ukázkou, hezky s brýlemi a rukavicemi. Ale nakonec jsem si to nasadit nenechala - ještě bych propadla dalšímu kouzlu a musela bych to mít. Tak.

...trochu jsem spěchala, za "chibi" se omlouvám..

Iris, to je přece normální, že děláš něco, co tě baví, když to není na úkor povinností. Já si taky někdy v duchu říkám, že až budu v důchodu, tak přečtu všechno, na co teď nemám čas, zkouknu filmy, co mě zajímají... Něco jinýho by bylo, kdybych patřila hry v práci nebo na úkor péče o rodinu.
Danielko, s tou online hrou vnučky jsi mi připomněla jednu věc. Syn chodil na nějakou stránku o HP, taky tam komunikovali z celé ČR, dělali tam různé soutěže a asi 2x nebo 3x sraz v Praze, aby se viděli naživo. Pro tuhle generaci je virtuální kamarádství stejně hodnotný jako to osobní. Teď si vezmi, že před 150 lety si lidi posílali dopisy, když to spěchalo, tak telegram. Dneska už mi píšou leda z banky nebo ČEZu a ani z banky ne, protože i to už jde elektronicky. Však až najde někoho, s kým jí nebude stačit jen virtualita, tak se do reality vrátí. Pokud zvládá školu, doma pomůže, neodmlouvá, nefetuje a nechlastá, tak je to ještě zlatá puberťačka. Ale o tom už jsme, myslím, mluvily

Jsem asi staromodni, nekoukam na youtubery a nehraji hry. To je neco, co me absolutne nepritahuje a nezajima. Obcas si vyberu nejakou puzzel a u toho tedy vydrzim hodinu a vic….

Danielo, těžko asi s vnučkou něco uděláš. Musíš doufat, že ji to časem přejde. Důležité je, že nezanedbává školu. Já jsem měla trochu strach o mladšího syna. Měl taky takové období a trvalo to až do vysoké školy. Hodně hrál, ven chodil minimálně, kamarády měl hlavně z těch her, dokonce s některýma byl na nějakém srazu. No ale vystudoval při tom vysokou, pochopitelně IT, našel si fajn slečnu a teď striktně odděluje čas, kdy na počítači pracuje a kdy si tam občas něco zahraje. Je prostě jiná doba a mladí žijou jinak než jsme žili my a na nás je, abychom je měli rádi i s tím, že naše představy o životě jsou jiné než jejich.