|
 Milá Danielo, i já jsem plna bolesti zavítala na tyto stránky. Moje 12ti leté manželství se totiž poslední dobou stávalo chladnějším a chladnějším. Mám velmi zaměstnaného manžela, který neumí oddělit čas na práci a udělat si čas na rodinu. Jeho zaměstnání a sebevzdělávání pohltilo všechen jeho čas.
Já jsem člověk, který byl vsazen do Prahy a se svou povahou jsem si tu ani po 10ti letech nenašla mnoho přátel. Všechnu svou pozornost jsem tedy věnovala jemu i svým dvěma synům 7 a 12 letým. Nakonec jsme se tedy dostali do krize, kterou já chtěla stále řešit a vyřešit, ale on dělal mrtvého brouka. Jednoho dne jsem sedla a napsala mu email (tento způsob komunikace, mimo jiné, byl u nás standartní, manželovi to tak vyhovovalo a já byla ráda, že alespoň takto komunikuje). Dalo by se říci, že jsem ho přímo v dopise vyzývala, abychom se nějakým rozumným způsobem rozešli, když se nemůžeme dohodnout. Snad jsem si bláhově myslela, že mi po přečtení přijde říci... "ne, já se nechci rozejít, dáme to nějak do pořádku". Stal se samozřejmě opak, rozloučil se se mnou slovy ...nemám tě už rád a nemohu s tebou žít jako muž milenec. Jaké bylo mé rozčarování, najednou odešly ze mne všechny minulé špatnosti a vyplavaly na povrch jen ty krásné věci a já s pocitem, že už je konec, jsem byla na odpis. Ob den, když jsem přes své tiché slzy začala vidět, jsem za ním zašla s velkou omluvou a vysvětlením. (Ani nevím, kde se to ve mne všechno vzalo, proč jsem najednou obrátila? Snad k tomu přispělo i to, že manžel mi byl jedinou blízkou dospělou osobou, kterou teď ztrácím. Nemám bohužel moc vlídný vztah s rodiči, ani sestrou.) Dostala jsem takovou nijakou odpověď, ani ano ani ne. Samozřejmě, že jsem si z toho udělala naději a začala být milá. Náš vztah nebyl horoucí, ale šlo to. Po čtrnácti dnech jsem ráno potřebovala omluvit syna ve škole, sáhnu po manželovu služebním mobil u (u nás naprosto běžná situace) a najednou na mne vykoukne přijatá zpráva "Můj milovaný Jiříčku..." (byla neotevřená, více jsem nepřečetla) Pane, to byl šok.... Manželovi jsem o tom neřekla, ale nekonec jsem se podřekla a tak sice o tom nemluvíme, ale on ví, že vím... o to je to horší. Abych to zkrátila, dopis, který jsem napsala, byl nakonec spouštěč jejich vzájemných sympatií a já jsem jim tím dala zelenou. Teď je mi moc a moc mizerně, vše si vyčítám a neumím si představit život bez něho. Moc jsem podcenila jeho city. Je teď sice ke mě jakoby hodný, ale chladný jako led. Moc bych ho chtěla nazpět, ale je to asi marné. Je rozhodnut pro ni. Moc, moc, moc to bolí... Jana
Nechávám to na vás, kudlanstvo... jednoznačně - Jana "zmršila" - ve snaze o zlepšení, co se dalo... Máte nějakou radu? A víte, co udělala špatně a proč?
d@niela
|
. Osamostatni se, citově. Buď si ty středem svého vesmíru, svou jistotou. Ono se to hezky napíše, já vím, ale práce je to těžká, ale určitě stojí za to na tom zapracovat.
