O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

Syndicate


NEDĚLNÍ ZAMYŠLENÍ PDF Tisk E-mail
Pondělí, 01 duben 2019
Související obrázek Průměrný věk dožití žen v ČR je 82 let, takže jsem někde v půlce. Ještě mě neštvou puberťáci a už mě neštvou penzisté, je to takové krásně vyrovnané období mého života. Ostatně penzisté mě neštvali ani jako puberťačku, pokud tedy na mě nehrozili francouzskou holí, a pro puberťáky mi to pochopení doufám taky vydrží dlouho. Když si vzpomenu, jakých pitomin jsem se v životě taky dokázala dopustit, tak se někdy i vnitřně červenám.

 

 

 


 

  Možná je tahle vlastnost „nezapomínání“ i užitečná. Alespoň mně se docela dost v současném zaměstnání vyplácí. Totiž nezapomenout, že podřízený = člověk a že jsem se taky několik let živila rukama ve fabrice. A je vlastně jedno, jakého je pohlaví, barvy, národnosti, hlavně když dokážete dospět k nějakému výsledku. Někdy to chce moře trpělivosti, někdy to chce trochu houknout, někdy se zasmát.

 

  Samozřejmě, že občas máte chuť tlouct hlavou do stolu, ne všichni jsou „ajnštajni“, s tím ve fabrice ani nejde počítat. Takže se naučíte práci vysvětlovat jednoduše, žádná složitá souvětí, všechno několikrát zopakovat a připomínat. A pak se vám taky možná stane trapas jako mně, kdy jsem vysvětlovala postup práce klukovi, který byl starší jen o pár měsíců než moje dcera.

 

  Celou dobu mě poslouchal se zvednutým obočím, na nic se neptal. Během dvou nebo tří dnů jsem si uvědomila, proč na mě tak koukal, musel mě mít za hrozný pako s komunikační úrovní 00 nic. Po pár týdnech jsme se stali nejen kolegy, ale i přáteli a zasmáli jsme se tomu. Byl fajn, inteligentní, se smyslem pro humor, koukat se na něj byl estetický zážitek. Zůstal u nás necelý rok, pak ho vzali na VŠ kam rok předtím ne. Měl můj obdiv. Než by šel studovat ne úplně to, co chtěl, radši rok makal a šetřil a šprtal. Když jsem se ho zeptala, proč proboha fabrika, kde je naprosto jednotvárná práce, vysvětlil mi, že nechtěl začít dělat něco, co by ho mohlo bavit, že by se mu pak možná nechtělo odcházet. Věřím, že vystuduje a bude dělat, co ho baví. Škoda, že Petr nešel studovat strojařinu, takže už se v profesním životě nepotkáme.

 

  Tohle malé nakopnutí mě přinutilo vzpomínat, jak jsem nastoupila do první fabriky a jak jsem probrečela dobře měsíc, protože jsem si tam shora připadala jako kretén, od kolegů jako vetřelec. Jediná ženská na hale, a ještě jediná Češka mezi Slováky. Naučila jsem se tam mluvit sprostě, ale taky vyříkávat si všechno hned a na místě, a dneska už na těch 6 let vzpomínám jen jako na dobu bezvadný party a srandy.

 

  Třeba jak jsme naučili našeho mistra rozdílu mezi kázní a buzerací. Ve fabrikách je poměrně propracovaný systém, já říkám, že všechno musí být blbuvzdorné. Je to potřeba, aby byl jasně definovaný proces od začátku do konce. Chtít po někom, aby tohle dodržoval, je naprosto v pořádku, a to je kázeň. Všechno, co si jako nadřízený vymyslím oproti procesu navíc, a dávám to rozkazem, ne prosbou, je buzerace. Pokud chci nějakou změnu, něco dělat jinak, musím tu změnu zakomponovat do procesu a zlegalizovat.

 

  Byli jsme opravdu sehraná parta, pánové mě nakonec mezi sebe vzali, všechno plynulo, pomáhali jsme si, občas se poslali do míst, kam slunce nesvítí, bylo nám fajn. A pak přišla rána a přesunuli nám našeho mistra jinam a my dostali nového. A padla kosa na kámen. Kdyby byl trochu diplomat, kdyby se nechoval jako uminuté děcko, kdyby té práci aspoň trochu rozuměl.

 

  Nakonec mě kolegové dokopali k tomu, ať s ním nějak promluvím, ať už hlavně neblbne. Že „prej je na ženský“. Moc se mi nechtělo, ale pro klid v dílně jsem to zkusila. Takovou přehlídku arogance jsem předtím nikdy nežila. Marně jsem se snažila vysvětlit, že práce se má zjednodušovat a ne naopak.

 

  Dělalo se nám pořád hůř a hůř, stěžovat si „vejš“ nemělo moc cenu, ruka ruku myje, a navíc, když máš v Čechách v managementu firmy příbuzného… a myslím, že chlapi by to ani neudělali, připadali by si jako žalobníčci. Začaly padat návrhy typu: Počkáme si za bránou a zbijeme ho, zavřeme ho do skladu a necháme ho tam přes víkend, se na to vyse.em a dáme výpověď…  Vadilo mi to, jak ta atmosféra v práci, tak tyhle návrhy, protože jsem už věděla, že Slováci a extra těch pár „Vychodniárov“, co tam bylo, nemají od slov daleko k činům.

 

 

  Jako nejschůdnější se mi opravdu jevilo dát výpověď a hledat si práci jinde. A pak mi došlo, že by možná stačilo ukázat mu, co by nastalo, kdyby o většinu z nás přišel. Dovolenou si všichni najednou vzít nemůžeme, náhradní volno taky ne. Jít na neschopenku by bylo hnusný, navíc v mém pojetí světa, jít marodit, když mi nic není, je tak trochu rouhání se osudu. A pak mě to konečně napadlo. Bude prázdná hala, nám nikdo nebude moct nic udělat a ještě z toho bude něco dobrého...

 

V průběhu následujícího týdne jsme si ve svém volnu všichni zašli ke svému obvodnímu lékaři a kdo byl fit a schopný, napochodoval v úterý ráno na transfúzní stanici. Pokud si dobře pamatuju, z těch 30 lidí bylo ten den v práci 7. A protože to, co my jsme vyrobili, zpracovávala další a další oddělení a protože všichni, co jsme tam pracovali, jsme museli mít maturitu a nedala se naše práce zaplácnout jen tak někým odjinud, mnohé jsme si dělali sami a učili se to poměrně dlouho, a konečně proto, že se šeptandou samozřejmě i k našemu vedení doneslo, že to byl vzdor a truc, tak nás nikdo nevyrazil, ba ani nepokáral.

 

Jen náš nadřízený dostat tenkrát školení, jak se chovat k lidem.

 

  Když ho přešel největší vztek a spolkl svou hrdost, normálně přišel a mluvil s námi a pár těch změn jsme i zavedli. Když s námi jednal jako s lidmi, nebyl problém se domluvit.  Když se po pár letech snižovaly stavy zaměstnanců, bojoval už za nás jako lev. Já si tehdy radši vzala odstupné a šla, protože jsem se bála, aby se mi nestal moc blízkým. Dodnes jsme ale přátelé, občas si zavoláme, a když se svolává nějaká slezina, ráda si s ním popovídám.

 

  Tohle byla moje jediná švejkovina, co jsem kdy v práci provedla, ale stačila mi (spolu se zážitkem  z mého nynějšího zaměstnání s Petrem)  k tomu, abych vždycky svoje podřízené brala jako  lidi, i když dělají ve fabrice, i když jsou starší nebo mladší, chytřejší nebo průměrní, ženy, muži, cizinci…

 

  Tohle mne  jen tak  napadlo, když dneska, v neděli, sedím v práci za kompem a pár lidí tady cosi vyrábí, protože je to prostě potřeba a v týdnu se to nestihlo.

 

  Co se toho darování krve týče, s roční přestávkou, kdy jsem byla opravdu dost nemocná, chodím darovat už jedenáctý rok. Většina mých bývalých kolegů taky. A to jen proto, že jsme kdysi potřebovali trošku převychovat jednoho floutka…

 

 

KYTTKA

 

 

 

Komentáře (3)add feed
... : Míša šíša
Kyttko, moc hezky píšeš.
duben 01, 2019 08:24
... : *deeres*
Také pamatuji pár takových šéfů, co k nám do fabriky přišli po 89.roce, kdoví odkud, v bílých ponožkách,s červenou kravatou a fialovým sakem. Donekonečna se ty jejich blbosti napravovat nedaly, vydrželo to ještě celých deset let, než se jim podařilo, aby takový kolos, jako ČKD zmizel do nenávratna.
Ono se těžko dá něco vyrobit tak, že místo skutečné práce se vyrábějí na PC barevné grafy.
duben 01, 2019 08:27
... : doktor
Moc hezké.Ahoj
duben 03, 2019 11:52
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]