|
 Již půl roku žiji u přítele. Je mu 40 let a mě 45. Přítel nebyl nikdy ženatý a nikdy nežil ve společné domácnosti s žádnou ženou. Mě tvrdil, že s několika chodil, myslím, že v tom mi nelhal. Jenže... Od dětství trpí hormonální nemocí a trošku mu změnila vzhled. Ale má naštěstí vzácně optimistickou povahu a tak se dá nějaká ta vizuelní vada přehlédnout. Mě se ale líbí.
Musí brát své léky, jinak se z něj stane apatický a nevrlý člověk, kterému je všechno úplně jedno - a to i já. V mládí se nechtěl léčit a tak si oddálil ženitbu i děti, které má nesmírně rád. Bere moc hormonů a taky si myslím, že by jeho dítě nemuselo být v pořádku a že si to uvědomuje a jak mi jednou řekl - nechce být starý, protože v životě nic nedokázal. Bohužel, já už děti mít nemůžu. On o tom od začátku věděl - to byla první věc, kterou jsem mu řekla, než jsme to spolu dali dohromady. Asi byl do mě hodně zamilovaný. Byl - to je to správné slovo. Již jednou mi totiž naznačil, že mezi námi by bylo asi lepší, kdybychom náš vztah skončili, ale po rozmluvě s ním a všech pro a proti nakonec uznal, že se mu vlastně ani nechce, abych odešla. A to jsem vlastně zjistila, že své léky nebral. A pak najednou byl stejně milý a takový, jako jsem ho znala předtím. Jenže nám to přestalo klapat v milování. Erekci sice má, ale ani po delší době nedojde u něj k vyvrcholení. A tak, pokud k sexu přece jen dojde, opakuje se stále stejné schéma... chuť by byla, erekce také je, ale končí to stejně... nedojde k ejakulaci. Řešili jsme to jiným způsobem a on sám navrhl i jinou variantu, ale ani k té nedošlo, protože mi řekl, že to nemá cenu. Mám pocit a i to vím, že ho moc nepřitahuju, protože prý jsem podle něj tlustá. Ale když mě poznal, tak mu to teda vůbec navadilo. Přestal mě i líbat a předehra se také nekoná. Strašně mě to trápí, ale on o těhle věcech nechce vůbec mluvit. Nedávno jsem ale zjistila, že si dal opět inzerát na seznámení. Chtěla jsem s ním o tom mluvit, ale on řekl, že je mu strašně špatně a šel spát. Ráno se choval normálně, uvařil oběd a šli jsme na návštěvu. (Chci k tomu ještě poznamenat, že kdykoliv se nepohodneme a jdeme spát, tak i přesto mě obejme a přitiskne k sobě.) Teď měl tu čtyřicítku a je z něj mrzout. Vím, že to je tím, že nemá tu rodinu. Já děti mám, ale už dospělé. Jenže já chci aby byl jako dřív a měl mě zase rád a nemusela jsme se pořád kontrolovat, abych neřekla něco špatně - co ho naštve, protože to teď opravdu stačí málo, aby po mě vyjel. Když má "ty své stavy", tak mi ani nechce dát pusu ba ani dotknout se ho nemůžu. I o tom jsme spolu mluvili a já jsem projevy své náklonnosti k němu trošku zarazila. Znám jednu jeho velmi dobrou kamarádku a té jsem se svěřila a ona řekla, že jeho postoj nechápe a že může být rád, že má takovou ženskou jako jsem já. Prý s jeho vzhledem? co by ještě nechtěl. Ale ono to s ním tak hrozné není, bojím se, že se najde žena a mladší, které se bude líbít tak jako mě. I když mi to udělal s tím inzerátem na seznámení dokážu mu to odpustit, protože tuším proč to udělal, ale ublížil mi tím. Jeho kamarádka mi slíbila, že s ním zkusí promluvit. Ale proč nechce o svém trápení a o tom co udělal, mluvit se mnou, proč mi řekl, že je mu špatně? Jsem otevřený člověk a o problémech nemám problém hovořit. S muži už nějakou tu zkušenost mám a díky tomu se snažím vyvarovat chyb s nimi. Začal mi hanět i vaření, ale to mě trápí míň, protože moc dobrá kuchařka dvakrát nejsem, ale to mě neodradí, abych se do toho s vervou nepouštěla. Ještě chci poznamenat, že bydlíme v domě s jeho matkou. Vídáme jí tak 3x do týdne a prohodíme pár vět -holých. Přítel ji záměrně nevyhledává, není mezi nimi dobrý vztah. Říkali jsme si, že když nemůžeme mít to dítě, že mu i přes zákaz jeho matky pořídím psa. Třeba se náš vztah zlepší. Vím, že by ho moc chtěl, už jsme tuhle diskuzi nejednou vedli. O sobě bych asi řekla, že je mě také kousek a mám ráda legraci a zábavu a než jsem se s ním seznámila, nevynechala jsem žádnou zábavu; mám velmi mnoho kamarádek a známých, kterým chybím a tak se vydáváme na různé akce. Za nimi. Můj přítel jezdí rád, aspoň nikdy neřekl, že by nechtěl jet. Spíš naopak stále se ptá, kdy už vyrážíme. Sice poprvé se mu moc nechtělo, ale co moje kamrádky poznal, těší se na to. Také vím, že jeho tety a sestřnice i jejich děti mě mají rádi a když se ke mě na nějaké té návštěvě nechová zrovna mile, dostane i vynadáno. Já ho bráním, třeba - že má špatnou náladu nebo je po noční nevyspalý. Moje mamča říká, že mi žádný vztah nemohl dlouho vydržet proto, že jsem na chlapy strašně hodná a měla bych je někdy pořádně seřvat. To já neumím. Když vidím, že by mohl být konec raději to skončím sama, trápím se pak míň, ale tentokrát je to jiné. Takového člověka jsem hledala celý život. Jednou, to jsme již spolu pár měsíců žili, mi řekl, proč jsme se nepoznali o 17 let dříve... A tak mám plnou hlavu otázek: Jak dlouho mi ale vydrží se kontrolovat, než mi ujede něco, co mě bude mrzet? Jak mu říci, že mi ublížil s tím inzerátem (on ví, že to vím)? Je dobrá věc pořídit mu toho psa? Bude to stačit? A co ten sex? (Nemůžu říci, že bych o to stála, ale moc dobře vím, že to utužuje vztahy a asi by to možná začal kompenzovat něčím jiným. Třeba internetem. V tom případě jsem tu pro něj asi zbytečná, ale přece nikdo nemůže žít bez lásky...) Když se mě ještě dokáže dotknout a naopak to i vyhledá (aspoň v té posteli) - mám naději, že to bude jako dřív? Venda
|
