|
 Začalo to ráno jednou fackou a pak se to se mnou vezlo; a poměrně dost dlouho. Tu facku jsem dala já a schytala ji dcera a to i přes moje celkem liberální výchovné metody. Ale prostě se všechny mocné negativní síly spojily proti mně a když se k tomu přidala jedna dětská sviňárnička, vše vygradovalo v nepříjemné a ponižující plesknutí.
Červený otisk na pravé tváři (jsem levačka) se na mně pak ksichtil celé ráno. Jako by to nestačilo, podobně kyselý obličej nasadila i moje matka, když přišla, a i když neřekla ani ň, její tichá výčitka mi řvala do uší: „Jsi hrozná matka, jsi hrozná matka, jsi hrozná matka ..." To vše samo o sobě bych asi rozchodila, ale přidalo se příšerné nevyspání (vzhledem k mému pokročilému a dost nepohodlnému těhotenství) a ranní usyčená přestřelka byla na světě. No splácalo se páté přes deváté, věci novější i z pravěku. Ukřivděné dítě ve mně se pochopitelně vzpíralo jakékoliv kritice mých výchovných postupů. A to ještě když si vzpomenu na drsné výchovné metody mých rodičů...  Prostě - den Debil jak vyšitý. V práci jsem si jakž takž náladu vyladila na neutrál, a ke konci pracovní doby jsem začala cítit příjemné šimrání. Dostala jsem totiž výplatu a „hrozně nutně" si potřebovala koupit nové boty. Inu, něco pozitivního musí být ... Čirou náhodou jsem v obchodě potkala po hodně dlouhé době svoji bývalou spolužačku ze základní školy, Martu. Měla s sebou svou asi osmiletou dceru. Holčička kolem sebe hleděla tak nějak nedůvěřivě, nemluvila, ani nepozdravila. Marta ji zezadu střelila pohlavek: „Neumíš pozdravit?" Čekala jsem, že pípne „dobrý den", místo toho se ale po Martě ohnala a vztekle zasyčela: „Držko". Marta jí na to opáčila: „Smrade." Láskyplný rozhovor dcery a matky - napadlo mě okamžitě, co mne ale překvapilo, byl fakt, že Marta nevypadala, že by ji to nějak vyvedlo z míry. Zkouším si boty, ona si přisedla vedle mě na bobek a začala si stěžovat na dcerku: „Šak's to viděla sama, je to všivák. Neposlouchá mě, drzá je, jak stádo opic. Už dvakrát jsem ji zmlátila tak, že se poch*ala." No, teď už jsem na ni vyvalila oči a to ještě než jsem stačila jakkoliv reagovat, ještě svůj monolog dokončila: „Mám nějakou tvrdou ruku, asi z házené. Nebo co." Nakonec se ještě zeptala, jak zvládám ty svoje smrady. Podle pravdy jsem přiznala, že někdy taky ne, že na ně občas hulákám, a že výjimečně dostanou, ale jinak jsem spíš pro vlídný a láskyplný přístup. Teď se jako na Marťana na mně zas dívala Marta : „A tomu jako věříš, jo?" a jakoby se nechumelilo pokračovala dál: „Já to z ní vymlátím, je to suk, ale já to z ní dostanu, podívej se, jak na každého zahlíží." Nápadná podoba matky a dcery, napadlo mě. „Ale ty asi nemáš takové problémy, že?" Pomyslela jsem si, že bych se nedivila, kdyby jí dcera jednou v noci rozbila hlavu. Marta asi pochopila, že jejím stížnostem na dceru se nedostalo patřičného pochopení, a tak raději změnila téma. Chvilku jsme se ještě bavily, tak nějak o všeličems, o práci, o botech, o nakupování - a pak mi už jel trolejbus a já Martu i s její dcerkou (které mi bylo docela upřímně líto) s úlevou opustila. Doma jsem s láskou obejmula svou dceru a svatosvatě si slíbila, že příště raději vytáhnu vařechu a zmaluju jí zadek. Paula
|
Vzdycky rikala, ze nejkratsi cesta z ucha do mozku vede pres pr*el - a asi mela pravdu 
