|
 Moje skoro osměsíční břicho si chodí přede mnou, jako by si žilo svým vlastním životem a jeho jedinou výhodu vidím v tom, že se na něj dá položit hrnek s kafem, opřít ruce, knížka atd. Z krásných 60kg se stalo ohromujících 80, bolí mě záda, snědená soda by se dala počítat na kila a když v noci vstávám na záchod jen třikrát, je to úspěch.
Můj docela veselý a bohatý život se smrskl na práci a rodinu; ne že by mě k tomu někdo nutil, ale i když bych mohla večer někam vyrazit, tak se mi prostě nechce a postel je v současnosti tím největším lákadlem. Všechno mně obtěžuje - každé zdvihnutí se ze židličky, každý vyšlápnutý schod, nemůžu spát na zádech o břichu ani nemluvím, nemůžu číst pohádky svým dětem, protože se mi nedostává dechu a tak bych se skuhráním mohla pokračovat dál a dál. 
Ta sladká meta v podobě nového děťátka do čtyřčlenné (tč.) naší rodiny se sice přibližuje, ale v poslední době se mi zdá, že je to nejspíš šnečím tempem a tak si holt občas poskučím. Teď mě ještě čeká jedna událost, na kterou se sice na jednu stranu docela těším, ale na druhou mně docela děsí: tou je odchod na mateřskou.
Vše začalo výběrem vhodné kandidátky na moje místo a jejím následným zaučováním. Naštěstí se můj šéf rozhodl pro holku přibližně mého věku (asi budu holka do osmdesáti) a na první pohled podobného založení. Takže jsem se na její nástup docela těšila. Jak jsem poté zjistila, výsledkem byla pověstná chyba lávky. Hned první den ve mně zaškrundala první nevole - „a to jí všechno moje know-how mám teď předat?"- „to, co jsem si já vybudovala, teď jen tak přešoupnu někomu úplně cizímu?". Zdravý rozum naštěstí zvítězil: říkal mi: ona tady bude hnít osm hodin za počítačem a ty budeš sedět s kamarádkama v cukrárně ... a jednou rukou kolíbat kočárek s ňuňátkem, popíjet kávičku a klábosit. Odpoledne předáš komplet děti tatínkovi a půjdeš na brusle, večer na volejbal (jo jo, takhle si to, prosím, můj zdravý rozum maluje...). 
Další věc, která mě nemile překvapila, bylo přesvědčení mé nástupkyně, že bude všechno dělat rozhodně lépe než já. Ne že by mi to přímo dala najevo, ale začala mě nenápadně upozorňovat na nedostatky, které by se daly „rozhodně vylepšit". V duchu i ve skutečnosti jsem se snažila být velkorysá a nad věcí, a chápat přísloví o tom koštěti, co dobře mete. Pořád jsem ještě byla kamarádka. Ale korunu všemu nasadila, když mi za malou chvilku mé nepřítomnosti komplet prošmejdila počítač a změnila úplně všechno. Místo své oblíbené tapety „Slet motorkářů na Jávě" mě do očí pálily ostře žluté tulipány, v upgradovaných windowsech a internetu jsem se nevyznala, lišty byly úplně jinak nastavené, prostě ten můj starý dobrý hodný kamarád počítač byl najednou úplně jiný frajer, a se svým současným novým kabátkem si daleko líp rozuměl s mojí nástupkyní. Hleděla jsem na něho a v duchu si říkala: „Neřádi, taky jste mohli ještě těch osm dní počkat", jenže - v tom přišel do mojí kanceláře jakýsi pán a řekl: „Tak vám jdu vyměnit jmenovku na dveřích". A to jsem už nerozdýchala... I když mi pořád v hlavě bzučelo „cosi" o velkorysosti a bytí nad věcí, sedla jsem si za počítač, a sakumprásk vygumovala všechny změny, zrušila všechny novinky. S takovým zápalem, který popoháněl ještě i můj vztek, jsem nepracovala už pěkně dlouho. Až se ze mě kouřilo... Netrvalo dlouho a měla jsem před sebou svůj starý dobrý počítač. Paula
|
nenechám se znechutit
