Už je to tady! Já chci jít do blázince! Slyším teď každou chvíli hlášku v rádiu. Čeká nás Advent, čas rozjímání, klidu a očekávání nejradostnějšího svátku, kdy se lidé obdarovávají a užívají si štěstí lidské pospolitosti. Tak by to mělo být a tak si to ještě pamatuji.  Nějak se nám to ale zvrhlo; vzpomínám, jak ještě někdy v padesátých letech jsem stála frontu ve Vinohradské tržnici na dvě kila jonatánů, které byly jenom na Vánoce.

Dneska v obrovských marketech nejdříve bloumám, abych vůbec našla příslušný obchod, nakonec i tady stojím frontu; ne však na jablka, ale nejdříve na košík, a pak na to, abych zaplatila. Netrpělivě stojím za vozíky, narvanými vrchovatě zbožím (ze kterého se toho nakonec stejně toho spousta vyhodí, protože lidé jsou už takoví, že když mohou, tak dělají zásoby).

Snažím se tomu vyhnout a raději čas využít k návštěvám přátel, výstav, koncertů... a v žádném případě se do tohoto šílení snažím nezapojovat.

Jak přijde svátek Barbory, a pak už natěšené děti dělí jen jeden den od Mikulášovy nadílky. A já se vydám do sadu na třešňové větvičky, protože pokud mně ve váze vykvetou, tak do roka přijde svatba a to je přeci pravda pravdoucí, akorát asi ne moje, ale někoho určitě.

A kdo bývaly Barborky?

Kouzelné bytosti, které prý na zlatém provaze na zem spouštěl svatý Petr.

Mívaly bílé šaty, na hlavě věneček, nebo zlatou korunku.

Hodným dětem rozdávaly cukrová srdíčka, ale neposluchové dostali od nich metlou.

V dětství jsem se já na dobroty moc netěšila, byla jsem ta zlobivější dcera, a tak zatímco ségra dostala nějakou tu sušenku, u mne nadílka byla tradičně pytlík s uhlím a mrkví. Měla jsem mámu, která mne tak vychovávala, v domnění, že mně vyžene z hlavy touhu po dobrodružství a z toho následující průšvihy.

Jenže já se hlavně těšila na legraci s počítáním Mikulášů. Nebyla jsem sama, v předvečer, na svátek Jitky, se nás sešla celá parta dětí z ulice, běhaly jsme po Korunce od Vinohradské vodárny až na Mírák, blbly jsme s prskavkami a soutěžily, kdo z nás uloví prvního Mikuláše, a kdo jich napočítá nejvíc.

Legraci si ještě užila i moje dcera. I u ní jsme dodržovali tradici počítání Mikulášů.  A tak počítala Mikuláše, čerty a anděly ve stejných ulicích, jako kdysi já. V jejím dětství bydlela moje máma pořád ještě na Vinohradech. Od babičky jsme pak chodívaly pěšky domů přes Starou Prahu. Hezké svátky byly po 89. roce, v lidech ještě pořád byla naděje, a měli jsme se nějak více rádi.