Přátelé, dovoluji si vám nabídnout zajímavé srovnání: Romy s Vietnamci. Vietnamská menšina k nám přišla před pár desetiletími. Naučili se česky. Neškemrali na sociálce, ale sami se o sebe starali (neznám Vietnamce na podpoře). Stejně jako Cikáni si se zákonem moc nelámou hlavu (celní a daňové úniky, porušování autorských práv), ale pracují, živí svoje rodiny, starají se.
Jejich děti (druhá generace) už umí perfektně česky, ve školách jsou to převážně premianti... Čeští Vietnamci už rozhodně na tržnicích pracovat nebudou. Kdo máte děti školou povinné či studenty, jistě mi to potvrdíte. Mladé Čecho-Vietnamce najdete na gymnáziích či vysokých školách. Něco pro zajímavost, od nás: kousek od středu města, na Červeném vrchu, si jeden Vietnamec založil provozovnu. Zaměřil se čistě jen na knedlíky - houskové, bramborové a ovocné. Zaměstnává čtyři kousky českých žen, jedna kuchařka a další jsou pomocnice. Velice slušná technologie - knedlíkovary a podobně. Po Ústí se to rozkřiklo a on má kšeft, že to nestíhá. Jezděj si k němu i kuchaři ze spousty ústeckých restaurací: dělají je totiž opravdu špičkově a za docela slušný peníz. Ženský jsou spokojený, dobře je platí a oni mu odevzdávají také velice slušnou práci. (Dobře vědí, že jak to začnou mrvit, tak na to oni tvrdě doplatí.) Podlehl jsem ústní reklamě, byl jsem si je taky koupit a fakt - knedlíky vod maminky, nemá to chybu! Romové s námi žijí už stovky let. Ovšem stejnou dobu mají nálepku zlodějíčků a nemakačenků. Česky se (až na vzácné výjimky) pořádně nenaučili. Jejich děti ve školách propadají. Sotva se vyhrabou z plínek, kradou na co přijdou. Převážnou většinu jich živíme ze svých daní. Mimo jiné - dodnes nikdo přesně nespočítal, kolik jich je, kolik z nich skutečně pracuje, a kolik jich vegetuje na sociální podpoře... Nemluvím ani o tom, kolik moc různých aktivistů, sdružení, spolků atd. je ustaveno kvůli „řešení romské otázky". Někde jsem zaslechl, že se na řešení této otázky vydává 12 miliard... Ještě bych se chtěl zmínit o té jejich pověstné lásce k dětem. Zhruba pět minut pomalé chůze od mého bydliště je Dětský domov Střekov, nedávno slušně zrekonstruován a rozšířen. Občas vídám chovance na vycházce, odhaduji tak 90% jsou malí Romové. Občas jim něco donesu, naposledy před Vánoci jsem tam odtáhnul různé panenky a spoustu hraček po Kateřině. Tak jsem se taky poptal, co a jak, jak se mají, dětičky. A co jsem se dozvěděl: „Pár jejich rodičů v krimu a na většinu z nich se nepřijde třeba podívat celý rok (nebo taky dva) vůbec nikdo. Nehledě na to, že většinou ani nevíme, kdo jejich rodiče jsou a kde se zdržují." Nevím, proč za tyto cikánské matky tak bojuje advokátka paní Klára Samková... Franta Bouška
|