Už je to dlouho, co jsem žádala o vaši radu, Kudlanky.  Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala ve svém životě alespoň trochu něco změnit. A když už jsem to udělala, měla jsem pocit, že dělám všechno špatně. Chtěli jste vědět, jak to vše dopadlo. Tak tady je pokračování mého příběhu: S manželem jsem se do poradny vůbec nedostali...

     Vždycky čekal, že to všechno tak nějak vyšumí. Jediné, co jsem od něj potom slyšela, bylo, že to přece zvládneme sami, bez nějakých pitomých psychiatrů a že by mi pomohlo, kdybych se stýkala s normálníma ženskýma a ne samýma rozvedenýma. V našem manželství jsem už neviděla budoucnost. O prázdninách k nám pak na 14 dní přijela moje sestra se svýma dětma. Konečně jsem se po dlouhé době smála a život byl pro mě o mnoho příjemnější. Na víkend měl přijet i bratr s rodinou. Měli oslavit společně s námi výročí svatby. Já jsem byla s manželem 5 let a můj bratr s manželkou taky. Přišlo mi to děsně absudrní, ale ta akce byla naplánovaná už dávno, hosti byli pozvaní a odvolávat něco na poslední chvíli...

      Vždyť nikdo kromě mojí rodiny nevěděl, jak to ve skutečnosti mezi mnou a manželem je. Všechno bylo nachystané, jediné co chybělo, byla pípa na sud piva. Ano - ta osudná pípa! Kdo jiný ji měl doma, než kamarád, do kterého jsem se zakoukala. Nechtěla jsem k němu jít nic půjčovat. Schválně jsem se s ním víkend předtím pohádala, abych na něj nemusela myslet, a teď  po něm mám ještě něco chtít? No nic jiného mi nezbylo. Manžel mi řekl, že se chováme jak malé děcka a ať k němu zítra zajdu, omluvím se mu a přinesu pípu. Absurdní. Ještě dnes si říkám, jestli manžel opravdu nic netuší nebo mě schválně testuje, co vydržím. Pak se stal, jak to jen říct - příběh z červené knihovny?

    Napsala jsem kamarádovi SMS, že od něho něco potřebuju, jestli je doma. Napsal že je, tak za 5 min. Legrační. Sešli jsme se na půl cesty. On jel ke mě, já k němu. Dojeli jsme k němu a horko těžko jsem ze sebe vysoukávala omluvu a prosbu o půjčení pípy. Nebylo mi to příjemné. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem očima ujížděla pořád někam jinam, abych se na něho nemusela koukat. Když jsem odcházela, zeptal se mě, co mi je. Jestli se na něho zlobím. (Kromě toho, že jsem o víkendu vynadala já jemu, nadal taky on mě.) Řekla jsem že ne a ať se mě neptá. Červenala jsem se asi až za ušima. Jenomže on taky začal polykat naprázdno... Začali jsme se líbat. Bylo to šílené, bylo to krásné, bylo mi prostě nádherně...

     Chtěl abych s ním šla nahoru do pokoje, ale ... víte to bych nedokázala. Zeptala jsem se ho, jestli by si mě dokázal ještě vážit, kdybych byla manželovi nevěrná. Neodpověděl. Vím, že ne. A já bych si sebe nejspíš taky nevážila.Věděli jsme, že je to všechno jeden velký nesmysl. Že se to nikdy nemělo stát. Přála jsem si, aby to pokračovalo dál, abych tak nějak měla důvod ukončit své manželství. Ale pochopila jsem, že on na to nemá. Asi nemá smysl rozebírat, jak to probíhalo dál. Padlo pár SMSek, z kterých vyplynulo, že vztah s ním dozajista nebude mít budoucnost.

    Přišla oslava našeho výročí. Všichni se bavili a já měla pocit, jako bych se spíš s každým loučila. Druhý den jsem zašla za kamarádkou právničkou a řekla jí, jak je to v mém manželství. Poradila mi pár věcí. A tak začal kolotoč. Začala jsem si hledat práci a protože mám ještě malé holky, chtěla jsem pracovat z domu. Takže jsem si zažádala o rekvalifikaci na programátora webu. Ještě ten den jsem byla navštívit sociální pracovnici, kde jsme sepsali „Žádost o úpravu práv a povinnostem k dětem", tu jsem pak odnesla na soud.

    Doma by se napětí dalo krájet...