|
 Ahoj Kudlanko, mám problém a nevím, co si počít... Našla jsem si práci, ve které jsem byla docela spokojená - až na problémy s komunikací s některými jedinci... Ze začátku, po mém nástupu do práce, jsem se snažila komunikovat s kolegy, ale bohužel jsem vždy byla jen na pozici tazatele, kdy jsem sice dostala odpověď, ale rozhovor se nijak dál nerozvíjel....
Po čase jsem to tedy vzdala. No a jedna žena mě vysloveně napadala a pomlouvala, že to došlo tak daleko, až jsem dostala výpověď. Podotýkám, že se s nikým nehádám ani nijak nejsem agresivní. Jenom prostě nejsem v kolektivu oblíbená a protože firma chce správnou partu, která drží pospolu, tak mám padáka. Nevím, co s tím. Renata ODPOVĚĎ: Milá Renato, ono je to trošku jinak - ty se cítíš ukřivděně, ublíženě - ale chyba je v tobě. Ne, nic jsi neprovedla, jen to prostě z tebe čiší: Jsem otloukánek, vy mi všichni nerozumíte... Hele, dostat se do stmeleného kolektivu není jednoduché, tedy pro lidičky, jako jsi ty rozhodně. Někdo má dar, že je všude hned jako doma, jiný je prostě jaksi mimo a má to o hodně těžší. Pokusím se ti poradit pro příště: nejprve vyčkávej, pozoruj cvrkot. Snaž se být milá i k lidem, ke kterým bys měla byť i jen podvědomou averzi. Hele, pár milých slov ještě nikomu nic neudělalo a spíš otevírají cestu. Než někoho oslovíš, rozvaž to. Dám ti takový malý příklad: V kanclu s tebou bude sedět tlustá hlučná baba, na první pohled ti nepříjemná. Ale co naděláš, ona tam je už osm let, rozhodně má pozici jistější než ty, takže je lepší ji hned první den nepostavit proti sobě. Tak si ji prohlídni a i kdyby byla celá hnusná, najdi si na ní něco, co by se dalo pochválit: třeba obyčejnej prstýnek na jejím tlustém pařátku. A začni: "Promiň, Anežko, ale ty máš krásnej prstýnek, stejnej jsem jednou viděla u mojí kamarádky, není to stará italská práce?" - blábol, já vím, ale když někomu řekneš něco - cokoliv - milého, tak už trochu olámeš ty první jedovatý hroty... co ty víš, třeba má strach, že jsi byla přijata jako její případná náhrada... A pak se zeptej na to, co potřebuješ, usměj se, poděkuj... A občas se - když na to bude vhodná chvilka - můžeš zeptat něco osobního: "kde si můžeš udělat kafe, jestli nechce taky..." Hele, myslet si v duchu můžeš cokoliv o hnusejch důrách, ale minimálně první týden se snaž jen pozorovat a být milá. Pokud budeš potřebovat něco poradit, tak pak určitě mile poděkuj, přidej nějakou příjemnou větu... A hlavně už PŘEDEM neber situaci tak, že ta mizerná banda tě mezi sebe nevezme. Však oni taky někdy začínali... Kolikrát třebas... Čím je člověk také starší, tím hůř si zvyká na nové prostředí, na nové lidi. Snaž se to brát nejen ze svého pohledu, ale i z pohledu těch kolem tebe. Když tak se ještě ozvi, ano? d@niela
|
