|
 Žila byla kdesi na Teplicku poblíže Krupky jedna romská rodinka. No a oni si někdy na něco půjčili penízky. Ale tak nějak se to sešlo a přihodilo, že jim nevybyly peníze, takže neplatili splátky. No a jak to tak v této české kotlině už poslední dobou chodí, v době a čase přiměřeném k nim dorazil sám Velký Exekutor.
A jak jinak - samozřejmě s dvěma pobočníky v podobě místní Policie České republiky a mojí maličkostí. Byl jsem tam skoro zbytečný, majetek zpeněžitelný skoro žádný, tak nakonec došlo na jejich šperky. Chápu, že pro tuhle komunitu je zlatý šperk čímsi vyšším, dokonce to tak zdůvodňuje i pověstná advokátka Klára S., že pro cikánskou matku je důležitější si koupit zlatý šperk než dítěti jídlo nebo oblečení. Uznávám, jsou to jejich zvyklosti a jejich symboly, ale z hlediska pana exekutora je šperk věc zbytná, tu prostě k životu běžně nepotřebuješ. 
Nakonec tedy začal proces vyvlastňování nebo exekuování. Pan exekutor měl sebou foťáček - digitálek s inkoustovou tiskárničkou, tak každý šperk nafotil na ruce či uchu zatím majitele(ky), udělal dvě fotky, na obou se museli všichni přítomní podepsat včetně policie, jednu fotkou dostal povinný a druhá šla do zapečetěného pytlíku společně se šperkem. Tak to po dosti dlouhé době všechno skončilo a vracíme se do Teplic. Ale pan exekutor furt nějak pochybovačně kroutil hlavou, furt se mu cosi nezdálo. Pak se mě ptá: „Máte chvilku čas?" Já tam byl vlakem, tak mi to bylo jedno. Jelo se tedy ke známému klenotníkovi kamsi na pomezí Teplic a Pokratic. Ten vážený pán ve vestičce to začal přebírat, vážit, v odměrném válci objem, počítal a furt mu to nějak nevycházelo. Párkrát do nich rejpnul, vryp zas zahladil k nepoznání a prohlásil „To není zlato, jenom silně pozlacená mosaz". Ze skříně vytáhnul takový obrovitý BUCH, kde prej jsou snad všechny padělky, které se kdy na tom našem krásném světě vyskytly a nalistoval příslušnou stranu. Původ falešných šperků: „Rumunsko - Moldávie, 2003 - 2005". Tím to prozatím skončilo. Za pár dní s panem exekutorem mluvím a jak to všechno dopadlo. Tak se rozhodl druhej den, že těm povinným všechno vrátí, co s tím taky, prodat se to běžně nedá a nebo jen za pár korun. Zavolal ty samé policajty, těm se moc nechtělo, ovšem když zaslechli cosi o padělcích, tak to už jo. Při vrácení ovšem následoval řev ještě horší než při zabavování, neboť úředník prohlásil, že je exekutor a ne sběratel barevnejch kovů - v ceně tak 40 Kč za kilo. Nojo, ale oni dokonce vytáhli úřední papír, kterej jim vydal prodávající, papír, který dokládal, že to je pravé a nefalšované zlato. A došlo ke smutnýmu paradoxu, že ten prodávající byl z té jejich komunity. Prodal jim to - bez jakékoliv licence samozřejmě - a ještě k tomu tenhle příslušnej papír s vlastnoručním podpisem a bramborovým razítkem. Pan exekutor taky povídal, že je docela krvežíznivě zvědav, jestli ten jejich známej má v současné chvíli eště hlavu na krku. Vono šlo odhadem o částky v řádu slušných desítek tisíc a navíc k tomu ta strašná urážka - že oni nosili na krku „ťažké mosazné reťazy", což je tedy pro ně hrozná vostuda před ostatníma... Z ouředních análů Franta Bouška
|
