Přišel rok 1938 a s ním mnichovský diktát. Zdenko Radslav Kinský stál v září tohoto roku v čele těch, kteří odevzdali prezidentu Benešovi protest české šlechty proti odtržení českého pohraničí. Tím si mluvčí české šlechty vysloužil od Němců nucenou správu na svůj majetek. Spolu s ním se objektem zájmu německých úřadů stali i Kinského příbuzní, tudíž i Brandisovi.  Latě se tak výrazně omezila možnost trénovat a často proto jezdila do Chuchle. Při jedné z jízd do Chuchle narazila na uprchlého nemocného Rusa a díky lékům, které měla pro koně,  zachránila Rusovi život.

Po válce sedlala Lata hřebce Nurmiho, další rok Otella. V roce 1948 odjel Zdenko Radslav Kinský s chotí do Itálie na svatbu syna a už v exilu zůstali. Na zámku v Řitce začal pevnou rukou vládnout prostřednictvím svých poskoků komunistický režim. Naposledy jela Lata Brandisová, už 56letá,  rámcový dostih na pardubickém závodišti  23. listopadu 1949. Ke své vlastní smůle půjčila svoji přilbu tehdy jinému závodníkovi. Na Hadím příkopu přišel škaredý hromadný pád. Lata utrpěla frakturu lebeční kosti, zlomeninu nohy, žeber, klíční kosti a poranění páteře. Následoval týden v kómatu a dlouhá doba léčení. Už nikdy nemohla  chodit bez hole, skončila v invalidním důchodu, který byl ovšem spíš almužnou.

S příchodem kolektivizace musely tři sestry Brandisovy opustit zámeček v Řitce, kde byla zřízena zemědělská škola  a odstěhovaly se do tzv. Kadláčkovy chaty v blízkém Bojově.  Protestovat by znamenalo vysloužit si kriminál.  V Bojově se naplno projevila jejich houževnatost a nezlomná vůle. Podmínky k životu zde nebyly pěkné, voda se musela nosit do kopce, nebyla elektřina.

Režim si nepřál, aby buržoazní éra byla nějak oživována v socialistickém jezdeckém sportu. Proto Latu nikam už nikdo nezval. Až v roce 1965 se společenské poměry trochu uvolnily.  Tehdy Eva Palyzová skončila na Velké pardubické druhá a společný snímek s Latou Brandisovou se objevil v novinách.

Roky přibývaly, život pro sestry se stával v Kadláčkově chatě u Bojova čím dál náročnější.  Jedna  sestra Laty zemřela v r. 1979, druhá se odstěhovala do blízké Líšnice a samotná Lata Brandisová odjela se synovcem Ernstem Hanem v roce 1980 do Rakouska, do rodiny své další sestry. 

Tam také 12. května 1981 zemřela. Je pochována v rodinné hrobce v Reitereggu.

P.S. Když jsem hledala informace k dnešnímu článku narazila jsem i na informace o hrobce rodiny Brandisů (Brandejsů). Je ukryta v lese za obcí Řitka, nevede k ní žádná turisticky značená cesta. Zámeček Řitka vlastní potomci rodiny Brandisů, je zde malé muzeum Laty Brandisové, a koně zde mají své království tak jako tomu bylo za života hraběte Brandise a jeho rodiny.

MIA

Komentáře (7)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : Myška Mio, díky za připomenutí výjimečné ženy a jejího nelehkého osudu za vlády komunistů. Komouši byli, jsou a budou zlo, což se zde opět potvrzuje. listopad 27, 2017 07:12 ... : Ivan Kolář a zase se derou k moci! listopad 27, 2017 13:24 ... : doktor Hezké a jsem smutný,že to vypadá jakoby nám dvě totality nestačili.Mio děkuji. listopad 27, 2017 13:57 ... : mia I děkuji, jsem ráda, když se čtení líbí. Dodávám, že jako zdroj mi posloužila velmi zajímavá kniha Pavla Kováře Vítězové a poražení, nakladatelství XYZ 2014. Dále jsem samozřejmě přidala informace z internetu, z Wikipedie jsem čerpala informace o Kinských. V knize je i vypravování o světové "rekordwoman" Zdeňce Koubkové, později podstoupila změnu pohlaví a stal se z ní ragbista Zdeněk Koubek. V knize jsou příběhy dalších sportovců či lidí kolem sportu, kteří šířili slávu ČR a pak upadli v zapomnění - Alois Hudec, Josef Laufer,.. Takové skvosty se najdou v Levných knihách při dobrém hledání, já ji objevila v Budějovicích v Mercury centru. Teď tu mám knihu pana Vaška Šíleného (měla jsem tu čest poznat ho osobně) o stavbě dřevěných lodí v Týně nad Vltavou. V Týně bylo rodin, které se zabývaly stavbou lodí asi deset, ale právě rodina Šílených byla nejvýznamnější. Kniha je doplněna spoustou krásných dobových fotografií. S panem Vaškem jsem si vyprávěla i o neslavném konci naší námořní flotily. Bohužel by to by byl další smutný příběh do Zašlé slávy. Ještě nosím v hlavě článek o koněspřežné dráze z Budějovic do Lince. Hezký týden všem. listopad 27, 2017 14:55 ... : Moira Mio, moc zajimave. Vzdycky si rikam, jak skvele lidi tenhle maly narod mel i ma. Doufam, ze nam to vydrzi jeste par staleti....... listopad 27, 2017 16:28 ... : *deeres* Moc pěkný, v životě jsem o této vítězce Velké pardubické neslyšela, tak jsem se trochu poučila. A na tu koněspřežku se těším. Jak jezdívám do Kamenného Újezdu, tak kousek je obec Římov, kde je Železničářské muzeum Roubenka, které připomíná stavbu koněspřežky a F.A.Gerstnera, který míval v Římově projekční kancelář. Ve Velešíně zůstal zachovaný kamenný můstek a v Holkově přepřahací stanice. listopad 27, 2017 18:40 ... : Lenka1 Inspirativní příběh. listopad 27, 2017 20:16

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující