Tak jsem je systematicky učila všemu důležitému pro život, tedy uvařit, uklidit, vyprat si - a tak dále. Netušila jsem, že je vlastně vychovávám k tomu, že se snad neožení vůbec. Takže milé děvy, jak už jsem tu několikrát psala: krmte ty bestie dobře, jinak se nevdáte. Nevím, jestli je to přímo láska - ale „něco, co je pro vdavky nutné" jim rozhodně žaludkem prochází.

     Když čas oponou trhnul, padly závory na hranicích a mé děti vyrazily do světa. Ten můj mladší se jednoho léta vydal do Francie, kde se uchytil u jedné vinařské rodiny při  česání vína. Chtěla bych podotknout, že pověsti, jak jsme se tu za komárů flákali a jak se tu nemuselo dělat - se nezakládají na pravdě. Ano, byla určitá skupina lidí, která se rozhodně nesedřela - a mám pocit, že jsou to pořád ti samí - ale lid obecný dřel až se z něj kouřilo. Proto synek vychovaný fabrikou, ve které se vyučil (a kde se s dělnickou třídou rozhodně nikdo nemazlil), udivoval Francouze svou pílí a pracovitostí. Navíc, i když neuměl francouzsky ani slovo, má ten dar, že se domluví s kýmkoli - třeba i s Marťanem, bude-li to nutné.Mj. tento dar se u nás v rodině dědí. Navíc měl to, co tu máme všichni, ale nevážíme si toho - Francouzi to nazývají "Charme Slavonique". Nakonec to dopadlo tak, že nebydlel na ubytovně, nýbrž s majiteli vinice v jejich domě. A samozřejmě, že s nimi i jedl. Jednou rodina odešla na večer pryč a tím pádem se nevařilo. Viktor byl vyzván, aby si prostě "něco vzal". Synkovi se zastesklo po domově a protože tam měli haldy kvalitní zeleniny a to i takové, kterou viděl poprvé v životě, rozhodl se pro své od dětství zamilované jídlo - tedy francouzské brambory.

     Postup všichni znáte. Pokrájíte oloupané brambory, zeleninu, osmahnete cibulku a všechno smícháte spolu se smetanou, ve které jsme rozšlehali vajíčka. Osolíme, okmínujeme, okořeníme a dáme péci. Potože ho tenkrát přepadl opravdu velký stesk po domově, udělal si oblíbené jídlo do největšího kastrolu, který tam našel. Do takového, ve kterém by se mohlo pohodlně vykoupat menší slůně. Jídlo se povedlo, syn se nacpal k prasknutí a těšil se, jak si bude alespoň další den debužírovat... Ale nebylo tomu tak. Když se ráno probudil a hodlal si dát bohatýrskou snídani, našel kastról prázdný a doslova vyleštěný - nezbyl tam ani atom lahodné krmě. Mezitím se přitrousila do kuchyně rodina vinaře a pěla ódy na vynikající jídlo, které tu v noci tak překrásně vonělo... ááách, a že prostě neodolali. A co že to je?

     Nu, s francouzskými bramborami ve  Francii se to má stejně, jako se španělskými ptáčky ve Španělsku a ruskými vejci v Rusku.  Když jim tedy sdělil, že to přeci bylo jejich národní  jídlo, tedy „Francouzské brambory", dost se podivili. Avšak jídlo mělo takový úspěch, že je musel uvařit rodině ještě několikrát a oni ho později i zařadili do svého repertoáru. Předkládají ho návštěvám, které hodlají oslnit - (což se jim pokaždé povede). Ovšem ne již jako brambory francouzské -nýbrž jako "Pommes du Terre Tchéques" - tedy "brambory české".