 My ne, my máme doma kočku. Když si ji mladí brali z útulku, měla jméno Freya. Prý je pojmenovaná po nějaké něžné víle, protože to je miloučká a hodňounká kočička. (Chlupáči, co u nás naleznou domov, bývají vždy z druhé ruky a tak jsou už pojmenovaní. Ale většinou si vyslouží nějaké jiné jméno.) U Frey se časem ukázalo, že to je víla zlovolná a tak se jí neřekne jinak než Pičulína.
V pátek ráno jsem na ČRo2 poslouchala ranní glosu Jana Hrušínského o jejich kocourovi a jsem zjistila, že naše Pičulína v tom není sama. Jen si to přečtěte. Půl roku jsem pevně odolával naléhání své nejmladší dcery, abychom si pořídili kotě. Mám tři psy a vím, že přidat k nim ještě kočku, by bylo naprosto nesmyslné. Protože ale nepatřím k lidem, které toužebně upřený dětský pohled nechává zcela chladnými, souhlasil jsem, abychom se šli na taková dvouměsíční koťata alespoň podívat. Odcházeje z návštěvy, překvapeně jsem zjistil, že kotě do auta nesu já. 
První týden se zdálo, že naše tři feny kocourka rozcupují a bude klid. Uplynul ovšem další týden a kocour se s převahou vítěze rozvaloval v psím koši, kolem něhož na dlažbě ležely feny a odevzdaně ho pozorovaly. Dnes je Fipsovi, neboť tak se ten malý ničema jmenuje, osm měsíců a našel si báječnou zábavu. Každý den, mezi 4. a 5. hodinou ranní, skočí nejprve na moji hlavu, kde se ovšem příliš nezdrží a pokračuje na hlavu mojí manželky. V okamžiku, kdy otvíráme oči, bleskurychle kamsi mizí. Dočetl jsem se, že na kočky nejvíc platí, postříkáme-li je studenou vodou. Usínám tedy vyzbrojen rozprašovačem na květiny a vždy k ránu kolem sebe stříkám téměř bezprostředně. Manželka se s promáčeným, ba dalo by se říci uslzeným obličejem ptává, jaký že pěkný nápad jsem to teď, v půl páté ráno zase dostal. Kocour nás odněkud škodolibě pozoruje a nevzrušeně plánuje další přeběhnutí nebezpečného území. Jistě si přitom připadá jako levicový fracek, pokoušející svůj osud tím, že zavěšen mezi vagony, jezdí od stanice ke stanici pražským metrem. Možná se také vsadil se sousedovic kočkou, že dnes přes ty lidi, tedy přes nás, přeběhne stokrát. Je to ovšem obyčejný vejtaha, poněvadž dnes se mu to podařilo jen třiadvacetkrát. Tak mne napadá, že nic se nemá přehánět, ani láska ke zvířatům. Hned, jak si mladí tu „naši“ kočku přinesli z útulku, rozhodli se, že bude mít přístup po celém bytě. Přece jí nebudou omezovat. A tak do všech dveří vyřízli otvor 20x20 cm a do otvorů nainstalovali průchozí kočičí dvířka. 
Pičulína jim sice po ránu nechodí skákat po hlavě, ta má jiný trik. Ta se brzičko ráno chodí dívat, jestli jí páníčkové v noci neumřeli. Vyskočí na postel a packou je jemně šťouchá do očí, dokud jim život nevrátí. A tak byla dvířka (alespoň do ložnice) zalepena. Ráno Pičulína dvířka nedokáže otevřít a tak do nich vztekle mlátí packou tak dlouho, dokud jí někdo dveře neotevře. Spokojeně pak skočí do postele, usadí se někomu na hrudníku, chvilku po něm šlape, aby si hrudník změkčila, a konečně uléhá, začne příst a funí dotyčnému do nosu. Po chvíli jí to přestane bavit a začne známá hra na oživování mrtvol. A už jsem napsala, jak mydlí mého psa? Ne? Tak teď to víte. Jak spolu přijdou do styku, kočka se odněkud vynoří, pohlavky a syčením ho zažene někam do kouta, pak vítězně vyskočí nahoru a zlobně na něj zírá. Ale není to výjimka, už dávno není pravda, že běžně psi útočí na kočky. Dříve platilo, že se kočkám při setkání se psy zježila srst a rychle vzali do zaječích. Svět je naruby. Kočky jsou schopny terorizovat psa, o kterém si usmyslí, že to není pes lidí, ale jejich vlastní pes, kterého dostali na hraní. I mnohem větší pes má strach kolem roztomilé kočičky jenom projít, aby nějakou nekoupil přes čumák. Mne Pičulína naštěstí nemlátí, mne jenom ignoruje. Na vědomí jsem vzata jen tehdy, když mladí odjedou a já se stanu vrchním krmičem. Přijdu k ní domu, abych jí předložila žrádlo. Pičulína vyskočí na linku a očekává, co jako bude. Kdyby to uměla, tak luskne prsty a zvolá: "Garsóón!" Pokud vytáhnu na proužky nakrájené syrové kuřecí maso, začne mi ho rvát z ruky, s děsivým mručením, za které by se nestyděl ani tygr, a celou mne zeslintá. Ale běda, když předložím pouze paštičku. Vztekle prskne, začne mrskat ocasem, a když mne nemůže za tu neuvěřitelnou drzost seknout, alespoň vrhne zničující pohled a vyskáče někam do výšin, protože to je kočka stromová. A tak i mne napadá, že nic se nemá přehánět, ani láska ke zvířatům. DEERES, všech kytiček i zvířátek znalkyně a velká kamarádka
|
