 Některé dámy k tomu mají přímo talent od Boha. Na jejich obranu ovšem musím říct, že si to mnohdy ani neuvědomují... Uvedu pár příkladů. Tak třeba takhle jednou mě jedna Janička, když zase byl její manžel na služební cestě, ukecala, že půjdeme na večeři do blízké italské hospody " přeci nebudeme pořád vařit doma".
Ale já jsem byl zrovna nějak otrávenej z práce, ani se mi moc nechtělo, prostě jsem měl spíš takový negativní naladění. Ale šli jsme. Objednali jsme si milánské špagety, přinesli něco jako rajskou omáčku rozmáčenou vodou, se špagetama s kouskama mletýho neidentifikovatelnýho masa. Porce asi za stovku. No, sníst to nakonec šlo. Jenže pak já blbec, povídám: "tak tohle bych dokázal udělat sám, a daleko líp, za pár korun (byl jsem fakt nějak blbě naladěnej). A ta krásná pusinka mě utřela nezapomenutelnou větou: "Hele, já si TO taky umim udělat sama a daleko líp, něž mi TO děláš ty. Občas se ale změna docela hodí." Co jí na to odpovědět? Nevim. Neodpověděl jsem. Hůůůů! x x x Nebo pak zase třeba Marcelka. Měla Forda Fiestu a chtěla se projet. Já jsem zase měl chalupu daleko od Prahy, takže jsme vyrazili. Řídila celkem dobře, na můj vkus trochu zbrkle, ale šlo to. Cestu jsem znal jak svý boty, tak jsem občas poradil. Pak, skoro u cíle, asi kilometr, než přišla křižovatka, kde hlavní silnice uhýbá ostře doprava, zatímco my musíme na vrcholu zatáčky odbočit z hlavní doleva, ostře na vedlejší, jsem zase promluvil. Tam to totiž je skutečně "vo dršťku", protože do protisměru skoro není vidět a bouraček už tam bylo dost. Tak povidám: "bacha, asi po kilometru budem přetínat hlavní doleva a je to tam zcela nepřehledný, tak pomalu". Prosvištěla to stovkou, bravurně uhnula doleva.... V tý chvíli se mi ztopořily všechny chlupy i orgány (až teda na jeden, kterej naopak celej zalezl hluboko do dutiny břišní). A povidám: "Víš, že jsme klidně mohli bejt oba po smrti?" A ta dobrá duše jen odvětila: "Co ti je? Vždyť se nic nestalo." Hůůůů! Pak jsme ráno nemohli Fiestu natočit (baterka v hajzlu). Po roztlačení jsme dorazili do provinčního městečka. Kde je tam jakej servis, to jsem nevěděl. Tak se ptám místního venkovana z vedlejšího auta, kde jako se tam dá koupit baterka. Jistěže jsem věděl jakou koupit, jen jsem nevěděl kde. Ale Marcelka v trenkách tak sotva do půl prdelky se s ním okamžitě dala do řeči "A jakou baterku byste nám nejlíp doporučil? A myslíte, že ji pak zvládneme namontovat?" A já tam stojim jak neschopnej idiot!!!! Hůůůů! Ten dobrák v holinách od hnoje doporučil, že uplně nejlíp bude, vzít tu samou, co tam máme teď (kdo by to řekl, žejo?). Tak jsme pak došli do servisu, kde ovšem neměli 55Ah, nýbrž jen 45Ah. Povidám jí, že pro benzinovej motor 1.300 je to v podstatě uplně fuk. Marcelka si to ovšem ještě dvakrát musela ověřit u servismana. A já tam zase stojim jak neschopnej idiot!!! Hůůůůů. x x x Taky ještě ta Marcelka potřebovala zavěsit poličku na dva blbý květináče. Jasan, chce to dva vingly, dvě hmoždiny a asi šest vrutů. Měl jsem ale v autě jen vrtačku, tak jsme vyjeli do Bauhausu pro ostatní. Zatimco vybírám nejvhodnější vingly, tak ona v těch půlprdelkovejch trenýrkách zpovídá prodavače: "Víte, my potřebujeme uchytit poličku, co byste nám doporučil? A jaké hmoždinky? A jaké vruty? " A já furt jak neschopnej idiot!!!! Hůůůůů. ENČÉ
|
