 ... nebyla to jen elektrika, kterou jsem slíbil dát do pořádku. Musel jsem ten kvartýr vzít zgruntu: Výměna WC, výměna sprcháře, osazení nové kuchyně, opravy stěn, podlah, nová malba, vydláždění balkonu. A čas začal tlačit, takže o natření asi dvanácti dveří s futry jsem se rozhodl požádat kamaráda Petra - lakýrníka, zatímco já se konečně budu věnovat té elektrice, kvůli které jediné jsem vlastně tuhle práci vzal. Volám tedy Petrovi, asi třikrát; ale stále je "nedostupný". Tak posílám sms: "Péťo, něco potřebuju, ozvi se". Pak se o tom zmiňuji doma před sousedkou, načež ona zkoprní, vykulí voko: "Ty to nevíš? Vždyť Petr je už tři měsíce po smrti! Srdce, neboco." (ona ví vždycky úplně všechno, co se kde šustne po Žižkově). Nebudu popisovat, jak smutně jsem tu zprávu vstřebával. Péťa byl bezva kámoš, odstěhoval se z našeho domu asi před pěti lety, pak jsme se vídali už jen sporadicky, ale vždycky moc rádi. Mrzelo mě hodně, že už spolu neposedíme... 
Následující dny jsem pokračoval v opravách, když mi zazvonil mobil a ozvalo se: "Čau vole, seš zase našrot? Cos mi chtěl? Teď ne, ale pozejtří už za mnou můžeš přijít." Po tomhle tak typickym pozdravu nebylo pochyb. Nikdo jiný, než Péťa to být nemohl. Projel mnou divný, doposud nepoznaný pocit chladu až do morku kostí a vykoktal jsem: "Ale Péťo, mně se za tebou ještě nechce. Ani pozejtří, ani pak. Ale - jaký to je tam, kde jsi?" On: "Já jsem teď dost daleko, ale dobrý, normálka, zrovna jdeme s chlapama na pivo." Tak vykoktám: "To přeci vím, že seš daleko, akorát jsem netušil, že odtamtud můžeš telefonovat." On zase: "Nojo, telefonovat můžu, jen jsem měl vybitej mobil, už to je dobrý. Hele pozejtří budu na Žižkově, tak si tě doma vyzvednu a půjdem, jo?" Znova teda zopakuju, že ještě nejsem připraven, s ním jít. A on zas mele něco, jakože dokončujou s partou práci někde u Kostelce nad Orlicí, zítra jedou domů, a já už ať dneska radši nechlastám, že už jsem teda fakt nějakej divnej. Kdo by ale taky nebyl nějakej divnej při takovymhle telefonátu, žejo! Navečír jsem sprdnul sousedku za blbý kecy (ona se ale bránila, že to říkaly báby ve vedlejšim vietnamskym konzumu). Pozejtří jsme to s Péťou řádně zapili. Bude dlouho živ. ENČÉ
|
