 ..... jó, ono se řekne, že prodavačku může jít dělat kdejaká blbka, páč k takovému povolání nepotřebujete mít školy, nemusíte nic umět a prostě si tu svoji směnu odsedíte na pokladně. Jenomže ona to tak úplně pravda není, vážení. Když jsem po mnoha letech naprosto vyčerpaná a vyhořelá rezignovala na post manažerky, řekla jsem si: „Holka, už žádné funkce, už žádné čtyřiadvacetihodinové visečky na telefonu a skákačky do auta, kdykoli se někde něco podělá, už žádné nervy a stres.“
Chtěla jsem zkrátka normální práci, která mi umožní žít normální život normální obyčejné ženské, která má pro chlapa alespoň ob den uvařeno a neusne na gauči sotva se po televizní obrazovce přesypou úvodní titulky k filmu. První den v práci jsem obdržela tričko, jmenovku s magnetem a nožík na snadné ořezávání kartonů při vybalování a vyrazila na prodejnu. Jmenovku jsem potratila ještě týž den – zmizela kdesi v útrobách mrazicího boxu někde mezi zeleninovou směsí a špenátem a magnet jsem vyklepala z podprsenky až doma. Vzhledem k tomu, že náhradní jmenovka s mým jménem k dispozici nebyla a tato byla nezbytnou součástí vybavení každé prodavačky, obdržela jsem Andreu, na kterou jsem po pár dnech marného vysvětlování, že jsem Jitka, začala i slyšet. „Prosím vás, kde tady máte sůl?“ zaskočila mě svoji otázkou jakási paní. Chvíli jsem přemýšlela a snažila se nějak logicky přijít na to, kde bychom asi tak mohli mít sůl. „No, víte, já jsem tady nová, ale pojďte, určitě ji spolu najdeme,“ postupovala jsem podle pravidla „vstřícnost a ochota je to hlavní.“ Když jsme oběhaly už polovinu obchodu a sůl pořád nikde, poděkovala mi paní za ochotu, útrpně se na mě podívala jako na totálního debila a šla se zeptat jiné prodavačky. A tak kdykoli ke mně v následujících dnech nějaký zákazník nakročil a bylo jasné, že se chce na něco zeptat, vzala jsem zbaběle do zaječích. Na pokladně jsem byla poněkud zmatená napěchovaným sáčkem keříčkových rajčat, na kterých nebyla ani památka po nějakém keříčku, a tak jsem pro jistotu, položila kontrolní otázku, jsou-li to opravdu rajčata keříčková. Zákaznice se na mě obořila, že to samozřejmě jsou rajčata keříčková, ale že všechny ty stonky z rajčat otrhala, protože přeci není tak blbá, aby platila za nějaké roští. Asi pětiletý roztomilý chlapeček, který vydržel dobrou půlhodinu bez přestání řvát: „Já chciiiiiiii, a kterému jsem se marně pokusila odebrat, jen na malou chvíli, jogurtové pití, abych ho mohla naskenovat, mně tou dobrotou poprskal celý obličej, načež mi jeho matka začala vysvětlovat, že normálně se takhle nechová, a že je to vlastně takové zlatíčko. Když zákazník platící platební kartou nebyl ani po třetím pokusu poté, co narval kartu do čtečky až nadoraz, vyzván k zadání pin kódu, rozčiloval se, co prý to tu máme za nefunkční krámy. Požádala jsem ho o zapůjčení karty a svolení, že bych to tedy v rámci urychlení, zkusila sama. Začal se rozčilovat, jestli prý ho mám za blbce nebo co, ale kartu mi podal, a tak jsem mu mohla vysvětlit, že by pro příště bylo lepší a rychlejší platit platební kartou nikoli kartou zdravotní pojišťovny a vtipně dodala: „ony ty zdravotní pojišťovny moc rády neplatí,“ načež se na mě podíval tak, že kdyby bylo možné pohledem zabít, už bych to měla za sebou. Postarším manželům se zase ani trochu nelíbilo, že jsem je požádala, aby mi najeli vozíčkem tak, abych do něj viděla a mohla jim tam začít ukládat nákup. „No jóó, to ona paní prodavačka nám ten nákup asi odveze až na parkoviště,“ pravil ironicky pán a paní to okomentovala: „Myslíš?“ Načež pán dodal: „no, jo a třeba nám ho i naskládá do auta.“ „Chácháchá,“ smáli se oba, div se za břicha nepopadali. Mile jsem se usmívala, což mám v popisu práce stejně jako to ostatní, co těm dvěma připadalo tak vtipné a v duchu jsem přemýšlela o tom, mám-li tohle zapotřebí, a zda bych je přeci jenom neměla raději poslat do zadele a odejít středem. Zatím jsem tak neučinila, a tak stále sprintuji od pokladen k vybalování a od vybalování k pokladnám, nechávám na sebe křičet a prskat, dobrovolně se přiznám i ke zlodějským cenám a říkám si, jak dlouho mi asi bude trvat, než začnu zobat ty úžasné růžové pilulky, po kterých je kolegyně Hanka pořád tak v pohodě. Jó, kdybych byla tušila, že budu jednou dělat prodavačku – pokladní, nestudovala bych, já blbka, ekonomiku a management, ale psychologii nebo rovnou psychiatrii, páč pro takové obory je tohle praxe k nezaplacení. JITKA GOTTEROVÁ
|
