Dnešní toulky naváží plynule na minulé povídání. Po Malvazinkách, Nikolajce a Pavím vrchu tak bude ulice Na Václavce posledním smíchovským zastavením na trase autobusu 137. Povídáním o uhlobaronu Krulišovi a jeho znárodněné vily končilo minulé vyprávění. Od Krulišovy vily pokračujeme kolem Říhovy vily směrem k ulici Na Václavce.

Cestou mne zaujala budova TJ Santoška, jako vystřižená z dob první republiky.  O kousek dál pak hnědá budova s krásnou vstupní brankou a vrátnicí – rehabilitační klinika Malvazinky.  Vznikla r. 1923 jako Sanatorium poštovních zaměstnanců, později prominentní SANOPZ.   Vrátný zrovna postával venku a tak  jsem k němu přistoupila se zvědavou otázkou, zda se právě tady netočily filmové Pelíšky.  Rozesmál  se a  souhlasně přitakal s tím, že zrovna jeho do komparsu vzít jako na potvoru nechtěli.

Naproti klinice je administrativní budova se zajímavou věžičkou. Nafotit budovu tak, aby z toho vznikl hezký obrázek bez dopravních značek, aut, sanitek a nevlézt přitom do areálu, moc nešlo. Tak jsem se spokojila s jedním snímkem, který doma dostal ještě mírný ořez.  Budova je bývalá viniční usedlost Malvazinka.

Její  historie  sahá hluboko do minulosti, roku 1628  ji koupil měšťan Tomáš Malvazín (někdy též Tomáš Malvazy), rozšířil ji na hospodářský dvůr s pozemky. Roku 1800 pak byla usedlost přestavěna, a roku 1875 se smíchovská obec stává z velké části vlastníkem tohoto objektu. Vzniká zde mj. též hřbitov, viz. - článek Malvazinky. Později se usedlost stává součástí sanatoria.

Pokračujeme ulicí U Klavírky. Nese název po stejnojmenné usedlosti, jejíž původ není znám a která už dnes nestojí. Je zaznamenána v katastru z r. 1784. Název nemá patrně nic společného s klavírem jakožto hudebním nástrojem. Ale železný hřeb-klavír byl dříve používán k napínání sukna a tak velmi pravděpodobně dal bývalé usedlosti název právě tento železný pomocník střihačů a soukeníků.  Nestojí tedy už usedlost Klavírka, stojí však (a to už v ulici Na Václavce) krásná pozdně secesní vila Na Klavírce, podle návrhu Františka Kavalíra (1878-1932).

Tento rodák z Oseku  u Rokycan studoval u prof. Jana Kotěry a v Praze mu vděčí za svůj vznik mnoho krásných budov.  Hlavně na Hřebenkách, o kterých bude příští toulání Prahou 5.