Tak máme další víkend pryč, ten příští se ponese v duchu oslav 70. výročí osvobození. V televizi v sobotu a v nedělní reprize  na ČT 1  nabídli veselohru se Sašou Rašilovem, „Přijdu hned“, režiséra Otakara Vávry. Zahrála si v něm i méně známá herečka Anna Letenská, jejíž jméno nese i jedna z ulic poblíž Vinohradského divadla v Praze.

      Málokdo tuší, jaké peripetie provázelo natáčení tohoto filmu a čím v té době procházela představitelka hubaté domovnice - Anna Letenská. Proto přijměte prosím povídání o této herečce a době, kterou si v těchto dnech připomínáme.

Anna Letenská se narodila 29. srpna 1904 v Nýřanech u Plzně manželům Svobodovým. Odmalička jezdila s rodiči a pěti sourozenci po štacích v kočovné společnosti u Tuttrů. R. 1919 získala první angažmá u divadla. Později se díky divadelnímu působení seznámila s  operním hercem Ludvíkem Hrdličkou, za něhož se provdala.  Z tohoto vztahu se narodil syn Jiří. Jelikož šéf nechtěl mít plný soubor herců s ptačími jmény, zvolil pro L. Hrdličku pseudonym Letenský podle pražské Letné a s ním získala svůj pseudonym i paní Anna.

V roce 1939 získala Anna Letenská vysněné angažmá v Městském divadle na Vinohradech. Manželé se bohužel rozvedli a paní Anna se brzy provdala znovu, za architekta Vladislava Čalouna. To už zuřila válka, přesto manželé podle dostupných informací žili poklidným, harmonickým životem. V. Čaloun působil na Slovensku, později jako prokurista německé dopravní společnosti.  Hodně se angažoval v Sokole, kde se seznámil s MUDr. Břetislavem Lyčkou. Oba se pak zapojili do ilegální sokolské skupiny Jindra.

MUDr. Lyčka převzal do své péče člena výsadku Antrophoid Josefa Gabčíka, který si při seskoku pohmoždil nohu. Ošetřil i Jana Kubiše, kterého střepina z vržené bomby poranila v obličeji. Způsobem, který by byl dlouhým líčením a na podstatě věci nic nemění, se gestapo vedle Lyčkových dostalo až k manželům Čalounovým a 17. července zatklo i manžela herečky Anny Letenské, architekta Čalouna.  V té době už točila paní Anna v úvodu zmiňovaný film „Přijdu hned“.

Na tuto dobu vzpomíná herecký kolega Svatopluk Beneš ve své knize Být hercem, kterou mám ve své knihovničce. Ten se s Annou Letenskou sešel na jevišti v Ostrovského Bouři a stali se z nich přátelé. Před kamerou spolu hráli v Minulosti Jany Kosinové a znovu ve filmu Přijdu hned. Jednoho rána podle S. Beneše prý paní Anna nastoupila do auta rozrušená, nemluvná, což bylo vzhledem k jejímu temperamentu nezvyklé. Informace, že jejího muže zatklo gestapo, však prosákla do souboru a všichni s ní soucítili. Každé ráno před natáčením zastavilo auto (které herečku doma vyzvedávalo)  před Pečkárnou, kde předala balíček pro manžela. O vyšetřujícím herečka tvrdila, že je to slušný člověk, který ji neustále ujišťoval, že se vše vysvětlí a bude v pořádku. To paní Annu uklidňovalo. Na natáčecím place odváděla perfektní výkony, za ním však měla hlavu v dlaních, sklíčená strachem o osud svého manžela.

Film byl dotočen 2. září 1942. Z další návštěvy u rádoby hodného vyšetřujícího se herečka již mezi své kolegy nevrátila. Byla odvezena na Pankrác. Jak se ukázalo, gestapo prostě jen nechalo dotočit rozjeté natáčení a pak ukázalo svoji nemilosrdnou tvář. Paní Anna později putovala do Terezína a následně do Mauthausenu-Gusenu. Věřila, že se vrátí. Bohužel ve chvíli, kdy se postavila ke zdi, kde se měla jen zvážit a změřit, padl zákeřný výstřel do zátylku. Život herečky se tak 24. října 1942 definitivně uzavřel.

V prosinci byla premiéra filmu a diváci jej tehdy přijali s velkým nadšením. Smáli se a vůbec netušili, že hubatá domovnice ztvárněná paní Annou, už  je po smrti.  Vědět to ani nemohli, protože tehdy už se seznamy popravených nezveřejňovaly a ani matka Anny Letenské do konce války netušila, že její dcera (stejně jako zeť) už nežije.

Pan Svatopluk Beneš do konce svého života schovával dvě Ladovy kresby, které mu paní Anna darovala v době, kdy si zařizoval byt. V divadle Na Vinohradech herečku připomíná busta. Režisér František Filip natočil podle námětu Norberta Frýda Kat nepočká inscenaci s Jiřinou Bohdalovou, inspirovanou osudy této odvážné herečky, která odešla v pouhých 38 letech.

MIA

Komentáře (13)

Zobrazit/Skrýt komentáře Mio, velky obdiv : moira2 za krasny a dojemny clanek. O teto herecce jsem az do dneska vubec netusila, jak pohnuty osud mela. Jeste jednou diky za priblizeni tohoto pohnuteho osudu. květen 04, 2015 08:27 ... : deeres Rohák v ulici Anny Letenské a Vinohradské, i když tehdy se ulice jmenovaly úplně jinak, v únoru 1945 vybombardovali Američané. Zemřelo tam několik lidí a je docela možné, že kdyby A.L. přežila okupaci, potkala by svůj osud tehdy. Odpráskli také jdnu z nějvětších a nejkrásnějších židovských synagog v dnešní Sázavské ulici, další vinohradské činžáky i věže Emauzů. http://www.milujuprahu.cz/2015/03/zapomenuta-stavba-jedna-z-nejvetsich-synagog-sveta-stala-na-vinohradech/ květen 04, 2015 10:41 ... : deeres A abych byla spravedlivá, tak o to, co zbylo ze synagogy po náletu Američanů, se postaral komunistický režim. Jen tři měsíce zbývaly do konce druhé světové války, když 14.února 1945 (dnes přesně před 70 lety) dostala zásah. Tehdy 60 spojeneckých letadel (amerických B-17) svrhlo na Prahu 150 tun bomb a zasáhlo tak i další civilní cíle, jako Emauzy nebo Faustův dům. Údajně se tak stalo omylem, neboť letadla původně mířila ze Severní Itálie na Drážďany. Tento omyl stál Prahu 700 lidských životů a 11 000 Pražanů zůstalo bez střechy nad hlavou. Snad by mohla být i zachráněna, kdyby hašení požáru nebránili Němci a následný komunistický režim, který pro zmněnu bránil opravám a obnovení této významné budovy. Musela být v roce 1951 stržena a srovnána buldozery. květen 04, 2015 10:50 ... : mia I moiro2 - děkuji za hezká slova. Jen doplním, že podle některých zdrojů Anna Letenská mohla dotočit svůj film díky přímluvě Miloše Havla. Tato verze se však zdá málo pravděpodobná, takový vliv podle historiků MH neměl. Daleko pravděpodobnější se zdá verze, že AL nechali točit, sledovali ji a chtěli ji využít jako volavku. Předpokládali, že je dovede na stopu dalších lidí. To se však nestalo. Proto ji krutě popravili, byla jedinou herečkou, kterou nacisté popravili. deeres - ulice Anny Letenské se jmenovala V pštrosovce. Synagoga je krásná, resp. byla. květen 04, 2015 11:07 Mio, : deeres já bydlela do devatenácti v Chodský a náš dům měl kliku, v 45. to bouchlo do vnitrobloku, být to o pár metrů dál, tak jsem se nemusela vůbec narodit, protože rodiče a ségra by třeba nepřežili. Vinohradská ulice se původně jmenovala Fochova, po francouzském maršálovi z první světové války, Ferdinandu Foche. Za protektorátu tam Němci Francouze, který jim na konci I.sv. války diktoval podmínky příměří, nesnesli a tak jí přejmenovali na Schwerinovu. Po válce to byla opět Fochova a to se nezdálo zase komunistům a tak za mého dětství to byla Stalinka. A stejně se jí na Vinohradech pořád říkalo Fošovka. Vlastně, jak původně,původně ještě před maršálem to byla Černokostelecká, pak Jungmannova a teprve potom tam přímašíroval maršál. A Pštrosska na území, kde je ulice A. Letenské, to bývala usedlost se zahradou, hostincem a lázněmi u železitého pramene, bylo tam i divadlo-letní dřevěná scéna. Známější ale bývala scéna v Kravíně, to je ovšem historie z poloviny 19.století. V té době území Vinohrad včetně Kanálky bylo cílem výletů Pražanů. květen 04, 2015 11:50 No a protože letos se voslavy vosvobození : Krakonoš na mnohejch virtuálních místech tak trochu vomezily na připomínání, co všechno nám zlí "ušáci" vybombardovali (samozřejmě schválně, aby poškodili nadcházející pokrokovej světařád, kterej se k nám chystal napochodovat) a jak vlastně nevosvobodili ani decimetr čtvereční naší vlasti, páč se jen prošli po už vosvobozeným území, dovolím si pro malinký vyvážení připojit tenhle vodkaz. Aby to nebylo všecko jen tak černobílý (nebo narudlý?).... http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/309216-ceskoslovenske-tabu-na-konci-valky-zabijely-bomby-s-rudou-hvezdou/ květen 04, 2015 12:47 Díky, Krakonoši, že jsi připomněl sovětské bombardování. To bylo dlouhá léta tabu. : Myška K tomu bombardování civilních budov - lidi rádi zapomínají, nebo si nepřipouštějí, že nebýt otevření západní fronty, tak válka trvala mnohem déle a kdo ví jak by dopadla. A že vojáci, kteří nasazovali na této frontě krk, klidně nemuseli, mohli sedět doma za mořem. Teď se jim vyčítá bombardování civilních budov, ale chtěla bych vidět jednoho každého kritika, jak by se trefil přesně na cíl. Anna Letenská - někde jsem četla, že filmaři schválně protahovali natáčení jejího posledního filmu, protože všichni tušili, spíš věděli, že ji gestapo zatkne, až bude dotočen. květen 04, 2015 13:01 Krakonoši : Michal děkuju, o tom jsem neměl ani tušení. Jsou to věci. květen 04, 2015 15:15 Mysko, presne tak : Mikin Nejhruznejsi je, ze dnes komousi tuhle americkou pomoc pres ocean vydavaji za zlocin. Nejlepe o tom zpival Svata Karasek: „… Vždyť muži tu padli, co chtěli žít. Kdo za svobodu cizí dnes šel by se bít? Na vlajce hvězdy a na džípu rýč, z pohody přes oušn až na Omaha Beach. Šílenej vládce národy žral. Mnohý přihlížel, byl neutrál. Nikdo mu nebral jeho dýku a bič, jen tys vážil cestu až na Omaha Beach. Tys položil život, abych já mohl žít. Kdo za svobodu cizí dnes šel by se bít? Tehdy boj za mír to nebyl jen kýč, já klaním se chlapcům z Omaha Beach.“ -------------------------------------------------- A k tomu ruskemu bombardovani - muj dedecek Frantisek byl zabit ruskou bombou den pred dobytim Brna Rudou armadou. Nepouzivam slovo osvobozeni, protoze svobodu nam ta armada nevratila. Nejspis bych o tom mel napsat naco na Kudlanku. Rano se do toho pustim. květen 05, 2015 04:44 Osvobození to tehdy určitě bylo. : Myška I když jsme spadli do sféry sovětského vlivu. Možná jsme jako republika, jako národ, měli nějakou šanci, kdyby ve volbách v roce 1946 nezvítězili komunisti. Jenže zvítězili. A tak se můžeme pouze dohadovat, jak by se situace vyvíjela dál, kdyby ty podmínky byly jiné, než byly. Nahlížet a hodnotit tehdejší činy dnešníma očima, kdy víme co všechno bylo důsledkem, není moc fér. Tehdy prostě lidi nemohli vědět, k čemu vítězství komunistů povede. květen 05, 2015 09:10 Mysko : Mikin v tom slove se neshodneme, ale jinak souhlasim. Ja bych to prirovnal k padu z louze do blata. A rudochum rad pripominam, ze ty volby vyhrali na 4 roky, ne na 40…. květen 05, 2015 17:53 To je škoda, Mikine. : Myška Ani jeden z nás jsme tu dobu nezažili. Můj otec byl dítě a maminka ještě nebyla na světě. Děda se po osvobození vrátil z německého vězení, vyhublý, s tyfem, snad i s tuberou a sotva to přežil. Nikdy o tom co zažil nechtěl mluvit. Němcům neřekl jinak než "hakoši" (výraz používáme v rodině běžně). Jeho osvobodili Američané, protože byl vězněn v Německu. Nemůžu si pomoct, to, že naše země byla zbavená nacistů, považuji za osvobození. květen 06, 2015 07:17 Tak trochu vosvobození, : Krakonoš tak trochu dobytí. Voba pohledy mají svou pravdu a voba jsou možný. Docela se mi líbí, jak vo tom píše pan Pehe na novinkách (v sekci "Komentáře", link dávat nebudu, je to snadný). Záleží na úhlu pohledu - v tom květnu 45 to asi byla radost pro každýho, vidět sovětskej tank, sovětský vojáky. Když se na to podivám z dnešní perspektivy, radost zhořkne. Myslím si, že česká nevopatrnost vůči možnýmu nástupu nový totality z výhodu má kořeny ve vypjatým panslavismu, kterej tady zaselo už národní vobrození. Vostudný selhání západních demokracií v době Mnichova ho jenom přiživilo, takže událostem 45 - 48 asi nešlo nijak zabránit. Mám podezření, že by k nim došlo i v případě, kdy by mnohem podstatnější část našeho území vosvobodili západní spojenci. To už se ale stejně nemáme šanci dozvědět. Jen je dobrý si tu historii připomínat, učit se ji a nedělat v budoucnu stejný chyby... květen 06, 2015 12:01

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment