O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

JAK BEZMOCNÝ UZLÍČEK... PDF Tisk E-mail
Neděle, 21 říjen 2007
Přejít na obsah
JAK BEZMOCNÝ UZLÍČEK...
Strana 2

 Milá Danielo, chodím sem na tyhle stránky koukat a číst, ale nyní jsem v situaci, kdy si nevím rady a ani nevidím rady v jiných článkách. Jsem z toho všeho docela zmatená... Mám přítele, mám jej moc ráda, ale nějak mu přestávám rozumět. Vždy jsem si myslela, že když spolu dva lidé delší dobu žijí, tak jsou jako květiny.

 

 

 

      Třeba roste vedle sebe modrá a žlutá kytka, rostou spolu dlouho, spoustu let a tak se časem stane, že žlutá přejme nějaké znaky modré a naopak; nejde mi o míchání barev, prostě má třeba modrý puntíček, jinak postavené listy, prostě ne, že se změnila celá, ale něco z té modré ji ovlivní... Mezi lidmi bych to nazvala postupným přizpůsobováním se, přes nejrůznější kompromisy v životě.

 

     Z našeho nedávného konfliktu pro mne vyplynulo, že to takhle vůbec není, že modrá vždy bude modrou a žlutá žlutou kytkou, že vedle sebe beze změny můžou být. Nu dobře, dá se s tím souhlasit, ale pak jsem ke svému úžasu zjistila, že když máme rozdílný názor, neexistuje kompromis, pochopení. Prostě ty máš svůj a já svůj názor a to můj přítel vydává za to nejlepší, co může v partnerském stavu být, že on respektuje můj názor. Ovšem takové respektování mého názoru v důsledku vypadá tak - já nevím, co ty řešíš, ty snad nejsi normální, vždyť tohle takhle mají všichni, jen ty ne.

 

     Konkrétní případ: mluvili jsme o tom, že je třeba nakoupit. Přítel říká, tak fajn, já zajedu nakoupit, ty stejně nerada chodíš do obchodů. A já se přitom celý den těšila, že konečně vypadnu z domu, kde jsem celé dny; kvůli péči o dítě, žijeme na vesnici. Jenže jak to řekl, cosi se ve mně zlomilo a já, i když  jsem chtěla, tak jsem nedokázala nic říct. V obchodě jsem potřebovala sotva čtyři věci, zatímco on nakoupil dvě krabice, ani nevím čeho. Já se k tomuto vrátila, chtěla jsem vědět, proč mi řekl zrovna tohle, místo toho jsem se dozvěděla, že řeším kraviny a že kdybych chtěla, tak pojedu, ať řekne co chce. A zeptal se mně, zda jsem normální, když to nechápu. Možná má pravdu, ale já nejsem člověk tak průrazný, stačí mi říct jednou... Nějak si s tím nevím rady; tohle v různých obměnách je pořád dokola. Já vím, že jsme každý jiný, ale myslela jsem, že se máme navzájem přizpůsobit, ale vždy je to nakonec správně tak, jak myslí on. To, že mám jiný názor, je prý dobře, ale já nemám možnost jej dát najevo - prosadit, protože on to uzavře jako „řešení kravin". A přestane odpovídat.

 

     Mám 20tiletého syna, který nějaký čas byl odstěhovaný a živil se na stavbě. Pak dostal rozum, a zřejmě na základě mého ročního: „měl by ses vrátit do školy, jsi chytrý a zvládneš to", se opravdu bez nějakého varování vrátil domů. Když nad tím uvažuji zpětně, tak on to najevo dával, že se vrátí, ale já to nebrala vážně.  Mám svůj dům, kde s dětmi žiji a přítel se k nám přistěhoval. Nedávno mi řekl, že jsem se měla zeptat, zda se můj syn může vrátit domů. Nějak nevím, měla jsem se zeptat? Kluk prostě přišel a neptal se a já jsem to ani nijak neposuzovala, je tu přeci doma. Provedla jsem to zase špatně?

 

     Přijel sem na návštěvu kamarád, můj kamarád, dlouho jsem ho neviděla. Domluvili jsme se spolu, že až... tak zajdeme na skleničku. Přítel musel nečekaně odjet, tak jsem kamarádovi řekla, že teda půjdem na slíbenou skleničku. Příteli jsem dala o tom vědět (hospodu máme vedle domu, pět metrů) a že když bude chtít, má přijít za námi. Nepřišel. Druhý den se mnou nemluvil a pak se zeptal: - „Ty nevíš, co jsi provedla?" No, nevěděla jsem. Večer, když jsem si šla lehnout, jsme zjistila, že postel je pomočená a je to přikryté peřinou. Na můj údiv mi bylo řečeno: „Vidíš, co jsi se mnou provedla!"

 

     Na základě toho jsme se ale nakonec domluvili, že zajde k psychologovi. Objednal se, ale z nejrůznějších důvodů se to pořád odkládalo. Pak tam byl. Co mu psycholog řekl, jsme nevěděla, řekl mi to až později, když prohlásil, že se mnou to stejně nemá cenu - že prý mu psycholog řekl, že má ode mne okamžitě odejít. Opravdu se sbalil, brečeli jsme tu všichni, protože nějak nebyl vidět žádný důvod a on jen říkal, že musí. Pak to po dvou - třech dnech otočil a vrátil se. To už jsem byla psychicky na dně a řekl mi, právě to od toho psychologa.

 

     Každý měsíc mi touhle dobou dával peníze, tedy už jsem je touhle dobou měla, tenhle měsíc nic a ani o tom nemluví, zeptat se bojím...

 

 

     Danielo, já nějak opravdu nevím, co se děje, o co jde, jen mám pocit, že je to všechno nějaký divný. Snad když pokud budu držet hubu a krok, nebudu mít názor a nebudu nic chtít, bude to fajn? Přitom bych ráda žila a milovala, jen nevím, co si mám myslet, ani už co dělat. Přeci nejde takhle žít. Co mám dělat, jak to mám zvládnut? Pořád si ještě říkám, že přeci nemůžu za vše, ale nějak to  prostě pořád všechno tak vypadá.

 

Děkuju za každou radu. Martina

 

 

 

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]