|
 Nebývá to obvyklé, že by na svátek svátků, jak Židé nazývají šabat, byl pozván nefalšovaný křtený katolík z Valašska. Mně se to poštěstilo. A stálo vám to za to. Vše zahájil stařešina místních jeruzalémských chasidů ze čtvrti Mea´shearim. Byl to pořád statný muž, až na pevná ramena, přes která měl přehozený modlitební plášť talit, mu sahaly šedivé vlasy.
Vždycky v pátek, těsně před tím, než se na nebi objevila první hvězda, mu je na skráních pečlivě naondulovala jeho žena Ráchel. Nad baňatým orlím nosem a zšedle pichlavýma očima se mu čepýřilo srostlé obočí, jehož chlupy trčely každý jinam. Skoro celou tvář mu halil mnohaletý střapatý plnovous, jenž byl nepřirozeně bílý, jako odbarvený. Knír, zcela zakrývající jeho rty, si při jídle vždy bezděčně namočil v mléčné omáčce milchig a rozverná vnoučata čekala na tu směšnou chvíli s marně zadržovaným smíchem. Na oslavu šabatu vždy pěl před třetím denním jídlem se´uda šlišit posvátnou píseň Šabat ha-malka. Zpíval procítěně, se zavřenýma očima, jako by se chtěl rozplakat a čišela z něho nezměrná pokora; ale jakmile dozpíval a začal řečnit, probudil své velikášství a zapomněl, že Židé byli vyvoleni před Bohem, nikoli před ostatními národy. „Cur mišelo achalnu..." zahlaholil svým chvějivým barytonem i další šabatovou píseň. „Skála, z jejíhož bohatství jsme pojedli..." Slavnostní tabule byla bohatá. Jídlo se povedlo. Bar micva, slavnostní vstup třináctiletých Židů mezi dospělé, o svátku jom kipur, bylo něco jako ramadán, nebo spíš ramadán by klidně mohl mít svůj původ v židovském svátku smíření. Matka mého přítele Davida usmažila z beraní kýty, zeleniny, koření a česneku masové kuličky, o nichž mezi muži kolovala povzbudivá pověst. Ženy s nedoplými korzety daly přednost jehněčím kotletám se žlutou rýží, ochucenou šafránem, plody moruší a višněmi. Slabé povahy, pokrmy kombinující, rozbolela břicha. Teta Ráchel brala vážně košerní motto: Nepožiješ kůzle vařené v mléce jeho matky! a smažila dietně; žádné maso s mléčnými produkty, jen tradiční jídlo ze soleného hrachu a fazolí, k němu trojhranné koláčky Hamanovy uši, nazvané podle dávného tyrana. Byl to pokrm nejprostší, avšak tradice byla tradice, proto nebo přesto vydržel na stole nejdéle. Líp na tom byly její koblihy plněné sladkou směsí ze švestek, máku a datlí, nejlíp pak cholent ragú z hovězího masa, brambor a fazolí. Blažil i mandlový pudink mehalabiya s pistáciemi a růžovou vodou. Všichni si užívali, jen podsaditý strýc Benjamin z matčiny strany byl bez chuti; zakřiknutý a mrzutý. Nejraději by se opil, ale na bar micva to nešlo. Nehodilo se to ani na chanuku, pesach a roš hošana. Proto se těšíval na purim, kdy byla ovíněnost mužů povinností. Stával se pak obzvláště rozšafný. Před i po každém poháru blahořečil Noemu, že vymyslel tak opojně zkvašenou hroznovou šťávou. Dokola odříkával přípitek jajin ha-mešumar bore, aby zdravil víno dochované od Stvoření, ale když už nevybreptal ani poklonu peri ha-gafen tomu, kdo jsi stvořil víno, bylo to znamení pro tetu Juditu, že si ho má odvést domů. Naplnil přece předpis, že se muži musejí na purim opít tak, aby se nepoznalo, kdo z nich je požehnaný mordechaj, a kdo prokletý haman. U strýce Benjamina se to skutečně nikdy nepoznalo. O to víc byl hrdý, že je Žid a naivně si namlouval, že na něho a jeho rodinu jsou pyšní i všichni počestní občané Česka, jak to říkal děda. Byli to přece kdysi Židé v diaspoře, kteří ze své azylové české zemičky udělali nejschopnější stát v Evropě. Bratři Gutmannové a strýc Rothschild dali přece tomuto splašenému národu Severní dráhu, železárny ve Vítkovicích i ostravské kamenouhelné doly, skvělý Žid Moser mu věnoval rodinné stříbro, když postavil továrnu na karlovarské sklo, vynálezce Kolben byl zase u zrodu ČKD, Waldes přidal Koh-i-noor, Zucker textilku Fezko ve Strakonicích a Jelinek lihovary a likérku ve Vizovicích... Byl to příjemný a přívětivý den. Nikdo nevykonal žádnou ze tří tuctů zakázaných prací, nesmělo se kouřit, jezdit autem či mačkat knoflíky ve výtahu, ani otočit vypínačem... Od té doby si během každé valašské soboty na tuto lenošivou chvíli s láskou vzpomenu. Břetislav Olšer
|
