|
Jsem zásadním odpůrcem nákupů v supermarketech. Až pouze krajní nouze mě v mých šedesáti letech přinutila protlačit chrastící drátěný vozík do prostor pro mě zcela neprobádaných. Žena Pavla musela k vnoučkovi do Čech a já měl hlad. Snažil jsem se v tom bludišt přeplněných a ještě přeplněnějších reagálů nezabloudit, takže jsem v tom zmatku, jenž děsil moji dětskou duši, nechal v nákupním vozíku na pár vteřin svoji peněženku i se všemi doklady.
Nevymýšlím si, za deset, možná dvacet vteřin, určite to nebylo víc, jsem se otočil a portmonka byla pryč. S klíčemi od bytu, občankou, cestovním pasem, slevovou kartou pro nákup v Kodaku, s kartou pojišťovny, jízdenkami DPMO a se třemi tisícovkami, které mi nechala moje laskavá paní na útratu. Naštěstí to ještě nebyla eura, ale české koruny a díky Bohu jsem ani kreditku nikdy nevlastnil, stejně jako řidičské oprávnění. I tak to bylo škody a hrozivých představ, jak se potím v dlouhých frontách na obecním úřadu, jelikož mě čekal let do dalekého zahraničí. 
Ohlásil jsem ztrátu ochrance, ta zavolala policii a ti se mnou úprkem odjeli k mému bytu. Naštěstí jsme tam byli dřív, než zloději. Byl jsem otrávený a bez chuti do života. Pak mi na státní linku zadrnčel telefon: „Milý pánko, našel som v Porubě ve škarpě vaši peněženku. Je ale dočista prázdná. Prachy fuč, jenom vaše telefonní číselko, občanka, pasport a nějaké kartičky. Já vám to přivezu..." lamentoval hlas v telefonu. "Chtěl bych ale nálezné... Pět stovek..." Tak jsem vyplatil dalších 500 Kč svému spoluobčanovi, který se až příliš nápadně podobal osobám, o jejichž barvě pleti nám ochránci lidských práv zakazují mluvit nahlas a přikazují, abychom je přinejhorším nazývali nepřizpůsobivými lidmi. „Ty by sis nechal ukrást i nos mezi očima!" pokývala nade mnou moje žena Pavla, když se vrátila domů. ,"Ještě že nám nevykradli celý byt..." A měla pravdu. Od té doby se obchodním centrům vyhýbám, jako čert kříži. Břetislav Olšer
|
Asi jsem to měla udělat taky tak. 
Ale možná mi to Pán Bůh vrátí jednou na dětech. 
