|
 Milá kudlanko, moje tchyně je řečeno jazykem lidu: z gruntu hodná ženská. Vím,že nebýt jí, synáčkové by nikdy nebyli takoví milí lidi, jako jsou, protože otec je sobec a trochu tyránek. Ale na druhou stranu mám k její osobě tolik výhrad, až se mi to nezdá normální, protože ona je fakt strašně hodná ženská! Jen v kostce:
Muj partner má bratra, 40 let, s težkou diagnosou, která nemá dobrou prognosu. Je upoutaný na lůžko,v podstatě uplně bezmocný, občas už dezorientovaný v čase i prostoru. Je v domácím ošetřování u své matky, protože jeho manželka čeká dítě, je v šestém měsíci a má rizikové těhotenství... Velmi těžká situace náročná na nervy všech osob, nejvíc ale té těhotné. Ale o tom nechci psát... Jde o chování jeho maminky. Když jí voláme, její obvyklá slova jsou: je všechno v pořádku a v pohodě. Jakmile ji ale zastihneme v nějaké jiné situaci, třeba když muj partner v telefonu naléhá víc jak 5 minut, nebo přijedeme neohlášeně, tak se dozvíme, jak se věci opravdu mají. Posledně jsem se hrozně naštvala, když nám s láskou ukazovala, jak dře v zahradě, co všechno vysadila a kolik blbin v zahradě zvládla a potom se dozvíme, že v tu dobu Pepa několikrát spadl z postele a byl potlučenej a otřesenej. To nechapu, mohlo to počkat! Vím, že chce přijít na jiné myšlenky, ale mám jí to za zlý. Myslím, že to bylo prostě zbytečný. Kdyby třeba řekla: udělám seznam, až přijedete, mohli byste mě s tím a s tím pomoct? A je to my bychom to naplánovali, partner dá dohromady nářadí a co je potřeba, a jedeme. Máme to sice 120 kilometrů, ale rádi jezdíme autem a přijedeme kdykoli.Tak to dělá třeba moje máma a je to celkem v pohodě. Ona ale mezitím běhá po sousedech a shání řemeslníky a potom prohlašuje, jak je udřená a že už víc dělat nemůže (její oblíbená věta). Opravdu nej nej nej mě vadí, jak se s tím bezmocným baví. Zásadně mu říká Pepáčku, nebo Bobíčku... on už ani nereaguje, dřív byl alespon ironickej a vyjadřoval odpor, ted už ztrácí síly a ona to dělá furt! Je prostě tupá (fakt si musím říct, vlastně povzdechnout... "jenom" učitelka, pardon za to házení všech osob s tímto náročným povoláním do jednoho pytle... všechno je v lidech, ne v povolání...to vím), protože jsme jí mockrát říkali, že je sice jejím synem pořád, ale zároven bude otcem, je manželem svý ženě a že má pořád svou důstojnost. Obsah toho slova ona ale vůbec nezná. Nepochopila nic a dál s ním mluví jak s debilem a bobíčkama se to jen hemží... podotýkám, že když byl v pořádku, tak slovo bobíček NESNÁŠEL. Ja nechápu, že může být ta ženská pod rouškou mateřství tak krutá. Pepy jsem se na to i ptala a on řekl jen: a co mi zbývá...než to vydržet. Dusledek toho jejího jednání je, že je přetížená, spí tak 2 hodiny denně, aby to všechno stihla. Prášky zásadně odmitá že prý si nebude zvykat na prášky.. .já bych řekla, že právě proto, že už jí je tolik kolik je (66), by si ty prášky mohla vzít ve prospěch celku. Nejvíc mě naprdla taková "miniscenka",ale ja už ani nevěřila, že nevybuchnu. Vím, blbost, ale možná přetekl pohár, či co: Koupila jsem Pepovi takovou specialni kosmetiku pro ležící „gel na mytí, parfemované kapesníčky a speciálni krem na opruzeniny", protože maminka ho umývá zásadně sajrajtama všeho druhu, hlavně že to je levný!!! a poslala jsem to po partnerovi domů, aby to předal a ulehčil jim život s mytím a opruzeninama. Ted naposled jsme tam prijeli, já se ptám, jak se to osvědčilo a ona nevěděla, o co se jedná.Tak jsem zuřila, že to Standa špatně předal a neřekl, co to je, ale to ona věděla, že to předával, jen to někam hodila a nepouživala to. Soptila jsem šileně, když přece mi někdo něco dá, tak si sednu aspon chvilku, popremejslim co s tim a popripade reknu, vem si to zpátky, nepotrebujem, nebo tak... Ale tohle jednání mě teda uplne nadzvedlo. Vím,že to může znít jako že jsem ješitná a chtěla jsem pochválit, ale chtěla jsem "jen" pomoct. A taky vím,že je toho na ni moc, ale když jí nabídnu pomoc nebo třeba přinesu Pepovi večeři místo ní ,už má pocit, že to neudělám dost dobře a pořád mě opravuje a přeptává se, jestli by nechtěl ještě něco... No,na budku! Uvedomila jsem si ale na tom, ze nevyžádaná pomoc dopadá často právě takhle a proto jsem se vyprdla na to tam s nimi třeba zůstávat a pomáhat a nechávám to bejt. Je to prostě divny: člověk by chtěl pomáhat a ono to nejde!!!!!! Nevede to potom k lidske lhostejnosti, kdyby se tak chovali vsichni? Nepomaham, protože ono to stejně k ničemu není... Potřebovala bych se nějak srovnat s tou situací, možná právě tak, že mi dáte zpětnou vazbu a trochu mě vynadáte nebo uklidníte nebo tak něco... Co s tím, jak se zachovat? Děkuji za odpovědi, Vlasta .
|
jen si to tam najdi, v tom co jsem psala bylo víc návodných vět, než odsuzujících slov. Ani ostatní se neomezily na odsouzení. 
aplaus
Tak by se dala nazvat paní tchýně, ona se přímo vyžívá v "obdivu" okolí, kolik toho zvládne, sama, "nikdo jí nepomůže", ona ten obdiv potřebuje jako kytka vodu.... Je to prostě sobec "na en-tou", když tomu obdivu dává přednost před péčí o nemocného vlastního syna.... 
