Jako holka jsem ráda četla knížky z konce devatenáctého a začátků dvacátého století. Tahle báječná doba se mi nesmírně líbila. Dokonce jsem chodila do univerzitní knihovny a půjčovala si tehdejší časopisy. Jak odlišné to bylo v porovnání se současným bujícím socialismem, který sliboval, že se všichni už zítra budeme mít báječně a stejně.... 

všechno bude z automatů a  bez práce a zadarmo. Četla jsem si raději v časopisech, tamější složité recepty, prohlížela módní úlety, prožívala něžná vyznání...

     A celou duší jsem toužila, mít jednou svůj psací stůl, u kterého bych si vyřizovala „osobní korespondenci". Století hodilo pozadím, z útlé a chudé dívenky  je soběstačná dáma (jak jinak to slušně nazvat?), už dávno mám nejen svůj stůl, ale i pokoj, ve kterém stojí.

     A korespondenci vyřizovat nestíhám. Jestli to nebude tím, že to nepíšu perem s násadkou, nenamáčím do kalamáře?

     Dostávám od vás plno hezkých e-mailů, o kterých si myslím, že by bylo škoda, aby skončily kdesi v archivu. Tak občas pár odstavečků dám na Kudlanku...

Dnes na téma: DCERA A MATKA

Pavlí, co dělá tvoje cácorka?

     to už musí bejt děsná konkurence, co? Jak tě snáší? takovou mladou a hezkou mámu? Já na ni (na tu svou) v době jejího zralého květu a mého rozpuku děsně žárlila... Vzpomínám, jak jsme chodily obě do Podolí na plavečák. Pochopitelně že každá extra. Přeci se nebudu družit se starověkem. Přesto mě občas finanční tíseň dohnala do jejího rajonu; klasika - oč mladší , o to chudší. Jednou se tak vlním na vilných pohledech kolem vody a proti mně přímo snový frajer. Už jsem si připravila „projev číslo 437"  (odpověď na téma „Co slečno děláte, nechcete to dělat se mnou?"), on se fakt uvedl obligátní otázkou: Slečno, můžu se vás na něco zeptat?" Nojo, jenže - nezeptal se na MŮJ VEČER!!! Chtěl vědět, kde je ta mladá paní, co ji tu minule viděl se mnou, a jestli dnes přijde!!! Když jsem se nadechla a vydechla, jen jsem zasyčela: „Máma dneska nepřijde, dneska meje voknaaa!!!" Jo, tak to dopadá, když člověk nemá matku vzhledu kondelíkovitého...

d.

Hahaha, Daní, teď jsi mě dostala,

     myslím, že ta moje cééééra mě jako konkurenci naprosto nebere, páč si pořád ještě tak okrajově myslí, že ona - tak inteligentní, úžasná, jedinečná a přitom tak strašně nešťastná, ošklivá - má tu nejhorší a nejnemožnější matku, co kdy země nosila. Jako konkurenci mě nebere, protože podle ní jsem už stará, za zenitem a od života už můžu očekávat jen skoky do rakve :-))). Nádherný paradox je v tom, že se současně cítí tou nejskvělejší a nejnemožnější osobou zároveň a tento úděsný fakt je ještě posílen existencí matky, která po ní vyžaduje nejen nutné zlo (domácí práce, slušné chování, venčení psa a poklízení potkanů), ještě si dokonce troufá žít a užívat si (s přítelem, na kolech po krpálech i dolinách) a ještě si dovoluji donutit ji svléct MOJE oblečení, vrátit MOJI kosmetiku a nebrat MOJE BOTY A MOJE KABELKY!!! No uznej, mít takovou matku, nešla by sis hodit mašli hned v tu ránu?

     A když už jsem u toho všeho, tak předminulý víkend jsme si s medvídkem udělali fajn výlet na Horní Bečvu a zúčastnili se skvělého Valašského orienťáku na kolech - pořádala ho Ohlá klika - místní cyklistický klub. Proti trénované konkurenci (místní znající okolí a přece jen zvyklí víc na nadmořskou výšku a ty jejich krpály) jsme sice měli handicap - hlavně kola s neodpruženou přední vidlicí (já údajně ztrácela při sjezdech, kdy jsem odmítala jet sebevražednou rychlostí okolo 45 km/hod a několikrát i slezla z kola), jsme nakonec neskončili poslední - i přes hezké zabloudění a fakt, že jsme poslední dva km do cíle došli s píchlou duší.

     Prostě bylo to děsně fajn, byla legrace, poznali jsme pár bezva lidí... jo, Valaši, Valaši... akorát jsme nestihli vyzkoušet si jízdu na tandemu, měli tam nádherné zelené dvojkolečko Beskydskou strelu, abych věděla, do čeho jdeme, když si takový tandem chceme pořídit i domů. Ovšem trénovat budeme u nás na menších kopcích, páč totálně se dolifrovat ještě nemíním... chichichi... mrkni na www.ohlaklika.com, jsou tam i dokumentární fotografie, na kterých naštěstí nefiguruju... teda Tomovi tam na jedné fotce kouká hlava, já jsem se tam nevešla... ještě, že tak, protože jsem byla rozcuchaná jak čertík Bertík...

p.

Co vy?

Jaký je váš vztah - rodiče a děti?

d@niela

Komentáře (19)

Zobrazit/Skrýt komentáře Jo joj........ :-)))) : *Vodoměrka Ještě na dokreslenou, jak smýšlí ...náctiletí o ....cátnících: Dcera šla za svou gynekoložkou pro antikoncepci. Chodíme obě ke stejné, tak jsem se domluvila s paní doktorkou a poprosila ji, aby vystavila recept i pro mě a ať mi ho pošle po mladé. Paní doktorka souhlasila, zbývalo jen oznámit to dceři, aby mi ten recept nezapomněla vyzvednout. Na její reakci nezapomenu do smrti - podotýkám, věděla, že jsem si po rozvodu našla přítele a v té době jsme spolu byli asi skoro rok, což si myslím, že už trochu vylučuje vodění se za ručičku. Vytřeštila zrak, cooo? Prášky pro tebe? Na co ty potřebuješ prášky? Dyť už ti za chvíli bude čtyřicet! Snad to ještě neděláte? Proboha, nejsi na to trochu stará? srpen 02, 2007 08:14 téměř všechny matky dívek mají pravděpodobně stejnou zkušenost, kterou tak trefně popsala Betty Mc.Donnaldová:"Kdo dřív odejde - ten je lépe oblečen" : alena tečkovaná Moje kamarádka Mirka svého času na svých slušnějších věcech - zejména však na punčocháčích, spala.Resp. měja je schovány v úložném prostoru gauče na kterém spala. srpen 02, 2007 08:33 Taky jsem si tajně vypůjčovala od mamky.. : Hani Dneska je mi 54 a občas vypomůžu dcerkám - 35 a 31. Dokonce i botičkama. Těší mně že se jim moje věci líbí.. srpen 02, 2007 08:53 Tak tohle mě nikdy nepotkalo. : Margot Ve třinácti jsem maminku fest přerostla na výšku i o jedno číslo v botách (ona má nohu širší a krátkou, v tom se fakt chodit nedalo) a do těch třinácti se její oblečení nedalo nosit zas proto, že nosila hlavně šaty a tam jsem se svým dívčím hrudníkem neměla šanci nikterak vyplnit vrchní část oděvu . Navíc jsem se narodila, když bylo mamince 33 let, takže já v pubertě měla už dost jinej vkus i celkově figuru než abych si vybrala něco z maminčina šatníku. srpen 02, 2007 09:43 já měla dceru v devatenácti, : Inka dnes máme stejnou postavu i výšku, i když jsme každá ale úplně jiná vizážově, nikdy jsem ji za konkurenci nepovažovala a ani ona mě. Oblečení jsem jí půjčovala, ale vždy po předešlé diskuzi, ne že by v něm po ránu vybíhala první, to neexistovalo. Nohy má naštěstí už o číslo větší, tak mám nejmenší nohy v rodině a to je pohoda, alespoň Ti nikdo nešmajdá v botech. Když děti dospívali, tak si půjčovali oba i syn, pěkná trička, sportovní oblečení a botasky. Nijak mi to nevadilo, bylo to jen přechodný, než povyrostl a s ním i jeho nohy. S dcerou si dodnes půjčujeme některé věci, zvlášť třeba takové společenské šaty, sáčka, kabelky. Nemá zásobu na různé společenské příležitosti a tak si chodí půjčovat a občas se to u ní zadrhává. srpen 02, 2007 10:03 U nás se odehrávalo "předávání hadrů" podle neměnného rituálu : d@niela Sotva se naučila dcerka hrabat ve skříni, což bylo bohatě před jejím druhým rokem, zjistila, že většina těch mých věcí je vhodných především pro ni. Takže jsem potkávala po bytě se ploužícího ducha v obrovském triku, duch zakopával o podolek, aby následně otevřel velkou horní noru, ze které vydával třeskutý řev. O něco později objevila mé jediné střevíčky na podpatcích... Její drobounké nožičky v mých sličných jednačtyřicítkách - to už sám o sobě byl výkon obdivuhodný. Ale ještě to stále šlo vydejchat. Když přišla do let, kdy mi věci skutečně brala, mělo to tento postup: "mami, můžu se na dnes půjčit to tvoje (...), slibuju, čestně, že to nezablafu, fakt... "mami, můžu si dneska vzít to tvoje (...), tedy, jestli už je to vypraný? Já si to vyžehlim sama, neboj... "mami, nevíš, kde je to tvoje (...), jé, hele, ty to máš ve skříni.... "mami, neboj, já ti to brát nebudu, stejně tam máš pod krkem ten hnusnej flek, ale mohla bys mi na dnes půjčit to tvoje (... atd. atd.) Moje holčička má totiž dodnes úžasnej magnetismus na skvrny všeho druhu, pokud možno na nejviditelnějších místech oblečení. Jedinou mou útěchou je, že mi dorůstá "pomstička" - má vnučka přemilená tohle po mamince zdědila a vypadá to, že ještě vylepší srpen 02, 2007 10:33 Mám s dcerou : Ariana kamarádský vztah, nějak jsem jí vždycky brala víc jako mladší sestru než jako dceru, ač jsem jí měla v 26 letech. Moc mě těší, že je to pěkná holka, která se ve světě neztratí a dokáže věci, na které jsem neměla a nemám (např. potápění, karate, jízda na koni apod.) Co se týká oblečení, jsem vyšší a navíc máme odlišný vkus oblékání, takže nikdy nehrozilo, že by si dcera ode mě něco něco půjčovala. Ani boty ne, protože má menší nožku. Jedině tak kabelku, protože na kabelky jsem ujetá a mám jich o hodně víc než ona, protože mám ráda, když mám všechno barevně sladěné. srpen 02, 2007 10:42 Nádherná korespondence :-) : Míša šíša Moje dcera mi zničila všechny boty, ve kterých se mi dobře chodilo a nebolely mě v nich nohy. Zajímavé je, že boty, které mi až tolik nevyhovují, si nepůjčuje. V oblékání máme naštěstí rozdílný vkus - aspoň nějaké pozitivum. srpen 02, 2007 11:13 ... : Perda Vždycky jsem záviděla kamrarádkám, které mohly lovit v mamčině šatníku. U nás v době, kdy jsme měly s mamkou podobné proporce, to nešlo, protože mamka toho ve skříni moc neměla a použitelného už vůbec nic. Kolem mých 20ti, když jsem při VŠ pracovala a mohla jsem si sem tam koupit něco lepšího na sebe, jsem zjistila, že věci, které nechávám doma na vyprání, nejsou příště vyprané a ne proto, že "ještě ne", ale proto, že byly mezitím venčeny mamkou. Občas to bylo dost nepříjemné a skončilo to tím, že jsem nakonec prala na koleji. Ne že bych byla krkna, ale protože já chci taky v něčem chodit :-) Boty jsme neřešily nikdy, velmi brzy se moje dívčí nožičky proměnily v parníky. Jsem moc zvědavá, jak to jednou bude vypadat, jestli mi příroda spolu s manželem nadělí dceru :-) srpen 02, 2007 11:29 já si dob svého dospívání pamatuju, : Inka to se zapomenout totiž ani nedá, já mám o 5 let mladšího bratra a byla jsem tak strašně vděčná, že ho mám, protože ve stejném věku bráchy mám sestřenice dvojčata. Kdykoliv přijely, tak se ani neptaly a provětraly mi šatník šminky, zlato, korálky a doplňky, kabelky, a botičky..... Valnou část věcí si odnesly domů a mě to tak lezlo težce na nervy, že ačkoliv nejsem vůbec lakomá, tak když měly přijet, tak jsem své nejlepší věci schovávala, abych o ně nepřišla. U nich to bylo jaksi normální se takhle hrabošit a probrat věci toho druhého a vzít si, ale já na to zvyklá nebyla a zvykat jsem si nehodlala. A i má dcera respektovala má pravidla. Mám ráda, když už něco někomu půjčíš, když Ti to vrátí vyprané, každý jinak smrdí a to mi ukrutně vadí, dřív jsem půjčovala hodně kamarádkám, hodně jsem si šila krásné věci, ale vracelo se mi to ve stavu do popelnice, tak jsem to zrušila. Takže mimo dcery a syna nic nepůjčuji. U nás se vyvinula tradice, že 1x za půlroku přerovnáváme já i manžel prádelníky a šatník. On dostává hromady věcí od svého bratra, který má stejnou postavu, tak si z toho vybere a ještě přebere to své, pak zavolá mému synovi a mému exmanželovi, dceřině příteli, (všichni jsou vysocí štíhlí) ať si též vyberou co se jim hodí a líbí, protože je toho občas moc a jeho brácha není moc šetrný, jednou to vezme na sebe a pak už ne. Já také přebírám šatník a a co zůstane, tak nechám přebrat dceru a maminku a co zbyde, to pošlu dál. srpen 02, 2007 11:59 Tak já jsem na tom nejhůř se šatníkem... : wendy když se Michal odstěhoval, dotahala jsem po něm na chalupě : jeden pár bot sportovních, mikina s obrázkem 1 kus, tepláková souprava 1 pár, a uložila šanon s doklady apod. 2,5 kila. Jestli to nebude tím, že jsem neměla dceru. srpen 02, 2007 12:18 Wendy, tak jsem se zasnila... máš velkou pravdu s těmi "klučičími" věcmi... : d@niela Když se odstěhoval syn, tak případné pozůstatky nebyly ani do kontejneru. Fakt, vůbec si nevzpomínám, že by něco zůstalo. Boty nosil jedny dokud z něj nespadly, s opravováním džínů mě pije krev dodneška. Panebože, na to, aby si koupil třebas patery najednou, má! Ne, on miluje ty jedny, dvoje, které střídá, jak to stíhám opravovat. Přitom já tak nerada tohle opravování :-))) Ale to mají snad mužští v genech: milovat stařičká vetchá trička, hadry, ošklivý tak, že by je člověk nevzal ani na podlahu srpen 02, 2007 12:48 No vida - a jsme zase u toho! :-))) : Míša šíša Škoda, že tu není přítomen Strejda - ten by nám vysvětlil, jak dlouho se nechá nosit jedno smrduté otrhané tričko Ale nenechte se mýlit, to není tím, že by chlapi byli čuňata, to je tím, jak jsou šetrní a spořiví Jo, existují vyjímky jako např. můj syn, který má hadérků víc jak tři baby dohromady a peněz za to mu není rozhodně líto. Jenže to je metrosexuál, či-li u mužů taková úchylka. srpen 02, 2007 13:39 k tomu mlhu - jako matka dvou synů dodat toto : alena tečkovaná to triko, či jiný oděv se čistý a nerozervaný prostě nenosí. Je nutno jej napřed orvat a zasmrdět, a pakmteprve je nositelné. Kdysi jsem dostala od kamarádky ze ZÁPADNÍHO NĚMECKA!!!!! béžovou semišovou bundičku .Já ji - coby hodobóžovou vzácnost téměř nenosila, abych si ji neponičila a můj starší synek mě požádal - že když ji teda nenosím, jestli bych mu ji dala. Já nána přiblblá naivní jsem si myslela, že snad che konečně chodit slušně oblečenej....Kdepak. Vyrval zip, urval rukávy, které rozstříhal na dlouhé třásně a bundičku - nyní již vestičku - jimi pošil. Na záda si krásně vyšil nápis METALLICA. No mě to skoro zabilo. Poté jsem mu odmítla spravovat a žehlit jeho věci, protože někdo, kdo umí tohle, nepotřebuje matku, aby na něj dřela. Byl to první a také poslední můj oděv, který jsem mu kdy svěřila do rukou. srpen 02, 2007 14:23 Inko, : Ceskymo nechces mi pujcit penize? Vis prece, ze prachy nesmrdej! srpen 03, 2007 03:34 hmm těch mám taky : Inka zapotřebí. srpen 03, 2007 07:51 alenoT : bb vyprskla jsem smíchy když jsem to četla, už to visí na nástěnce a sklidilo to úspěch i u mladého pána, akorát se zeptal, že to asi bylo někdy v pravěku ) ale to si neber, když mu bylo 5 let, ptal se mě, jaký to bylo, když tu žili s náma ještě dinosauři (on by si teda na sebe oprané rifle a nevonící triko vzal leda na zahradu srpen 03, 2007 12:29 bb, : Margot mně se naše malá už několikrát ptala, ve kterým jsem se narodila století o). Zní to fakt divně, když musím říkat, že v minulým o)). srpen 03, 2007 12:35 to BB : AlenaT pro děti je všecko relativní a nemají pojem o čase. Naše máma jednou dělala přednášku svým vnoučatům (tedy nmým dětem) jak si ničeho nevážej a ona, když byla malá, tak byla válka - a to by teprve koukaly, jaká to byla hrůza a můj mladší syn se jí zeptal (tenkrát byl školkou povinný) jestli v tý válce viděla bojovat ty husity. Já jsem zbaběle zdrhla z místnosti a naší mámy, která si zakládala na tom, jak mladě vypadá, se to tenkrát docela dotklo. srpen 04, 2007 04:07

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment