Jeli jsme se koupat. Kolik nás bylo? Byla tam on a celá rodina? Snad... Měla jsem nad každým uchem culík. Jak dlouho jsem si předtím přála mít dlouhé vlasy už ani nevím, teď se mi konečně na obou stranách hlavy houpaly, bylo to strašně příjemné. Říkalo se jim namlouváky.

     Ale já si nikoho nenamlouvala.

     Bylo krásné počasí, svět byl překrásný a v žádném koutě nebylo temno, nebylo nic, čeho bych se bála. Věřím všem, ale nevím o tom, je to přirozené. Šli jsme spolu do pole, nevím proč, je to tak dávno. Šel prostě se mnou, a když nás nikdo neviděl, štípnul mě do prsa. Netušila jsem, že prsa jsou něco špatného, žádná jsem neměla. Plochý hrudník, jako všechny děti, jako kdekdo, kluci i holky. Ale po tom štípanci jsem se na něj podívala. Nebylo mi to příjemné, najednou jsem nerozuměla.

      Myslela jsem, že se spletl, cítila se divně. Ale udělal to zas, křivý úsměv, zas a zas. Proč mi chce působit bolest? A proč tam?

       Dlouho jsem nad tím nepřemýšlela. Bylo mi to prostě nepříjemné, takové divné. Rodiče mi na prsa takhe divně nesahali, nevěnovali mi takovou divnou pozornost. Prostě jsem se otočila a vrátila se k ostatním. Zamlklá. Sedím u rodičů a nevím co dělat. Najednou si nevím rady. „Mami, on mě tadyhle štíp..“ huhňám. „To se ti muselo zdát..“ jen takové brouknutí, možná asi neslyšela.

      To bude nejlepší, zapomenout na ten moment. Koupeme se.

      Kde se vzal? To je jedno, ale najednou u nás bydlel a nevěděla jsem, na jak dlouho.

       Pak bylo zase všechno veselé, celý den, možná i další, než se zas něco stalo. Už nevím. Jen moje hra už nebyla tak naivní. Dávala jsem si na něj pozor. Nechtěla jsem zase vyprovokovat další nepříjemný moment. Vyhybala jsem se mu, hra i úsměv už byly pod mojí kontrolou, uvědomovala jsem si co dělám, abych měla kontrolu. Ale přesto - najednou tu byl, ve tmě, probudilo mě to.

      Můj pokojček, který byl jen mým útočištěm, kam za mnou nikdo cizí nesmí. Stál tu, když já myslela, že tma, spánek a dětský pokoj jsou synonymem bezpečí, stál nade mnou, funěl a svíral mi ruku. Zase se cítím provinile, že dělám jako že nic. Protože nevím, co mám dělat.

      Co? Je to tak divné, to vnímám, i když je mi teprve deset. Jen nevím proč, a je to nepříjemné. Něco ve mně mi našeptává. Nahlas, schválně hlučně, dělám že jsem se právě probudila a do nočního ticha hlasitě říkám: "Co je, co chceš??" Hnusná bílá košile, odporný obličej, otočí se a v tichosti zmizí. Je pryč, můj hlas v nočním tichu tomu udělal přítrž.

      Všechno kolem se hroutí, můj svět se pokřivuje. Všichni mají práci, zůstávám na něj sama. Vracím se k němu ze školy, šourám se pomalu.

     Kamarádkám se snažím říct, že se chová divně, ale myslím, že mi nerozumí. Vždycky čeká, pronásleduje mě. Leze mi na záchod, strká mi jazyk do pusy. Je mi to odporné. On se mi hnusí. Má psí pohled, stále na mě sahá. Buď dělá, že je to náhoda, nebo že je to hra, někdy vyčítá, říká, že mě miluje. Pořád je mi v patách.

      Nesnáším jeho dárečky, nesnáším, jak vyslovuje moje jméno. I ty culíky nenávidím. A přesto každý den dorazím domů, a jsem s ním sama. Snažím se to ještě říct sestře, ale jak by mohla pochopit, sama je ještě dítě. Rodičům asi také naznačuju, ale už zřejmě nejasně, nevím, prostě to nevyšlo.

     Porušil moji intimitu. Má dítě intimitu, kterou cítí? Byl za mnou na místech, kde se stydím. Dotýkal se mne tam, kde se stydím. Jak dlouho ještě?