|
 Milá Kudlanko Danielo a vy všechny, všichni. Využívám anonymity a svěřím se vám, protože jinému nemám komu. Ne že by nebyli lidi, ale prostě to nejde. Rozešel se se mnou můj přítel, o kterém jsem byla přesvědčená, že je to ten vysněný princ, kterému budou jednou moje budoucí děti říkat tatínku, který bude vedle mne usínat i se probouzet.
A zatím jsem se z tohoto dlouhého snu najednou probudila do tvrdé reality já. A jak to bylo jednoduché... Měli jsme měsíc před svatbou, a on mi najednou řekl, že si vůbec není jistý tím, že by si mě opravdu měl vzít. Tahle věta byla snad to nejhorší, co jsem v životě slyšela. Nechápala jsem ho, nerozuměla těm slovům a jen jsem ho stále dokola a dokola prosila, ať mi neubližuje. On přeci věděl, že je mým celým světem, a přesto mi oznámil, že je konec, že mě nemiluje, že jsem pro něho jen kamarádka, nikoli životní láska. Přiznávám, nevěřila jsem mu. Byly to pak ode mne přímo návaly otázek - co jsem udělala špatně a zda to můžu změnit - moje hrdost šla absolutně do kytek. Rozchod mi připadá jako úmrtí. Když někdo umře, vzpomínáte jen na dobré věci, které jste s ním prožili. Stejně tak je to s rozchodem. A tak sedím doma, míhají se mi v paměti jen dobré zážitky s ním. Ty zas vyvolávají emoce a je mi z toho všeho strašně. Když někoho opravdu milujete a jste spolu několik let, tak poté zapomenete na to špatné a vzpomínáte jen na to dobré. Cítím, jak byl pro mne výjimečný a jak moc jsem ho milovala a tak teď jen hledám chybu, kvůli které se se mnou rozešel. Musím říct, že takovou bolest srdce jsem fakt ještě neměla. Totálně ve mě zabil jakoukoli důvěru v lásku. Připadá mi, že je to momentálně největší katastrofa na světě a ona prostě a jednoduše pro mě opravdu JE. Říkala jsem si v duchu, že tohle neunesu, nezvládnu a že to ani nechci zvládnout. Dokonce jsem si přála umřít, usnout, nikdy se už neprobudit. (Ale nebojte, nejsem zas až takový cvok, jen je mi skutečně k neunesení smutně.) Opravdu hodně mě ten vztah a rozchod rozhodil. Tak moc jsem ho milovala, že jsem byla přesvědčená, že je to opravdu on, ten jediný a na doživotí. Bohužel, je velice hloupé si myslet, že máme onoho člověka jenom pro sebe a že život je založen pouze na vztahu. Je to tak trochu naivní si myslet, že láska vydrží věčně. Jen si teď nedokážu představit, že nebude vedle mě usínat, že se nebudu vedle něj probouzet, že ta jeho krásná líbací pusinka nebude už moje. Sandra
|
A to mi nedovolilo pořád smutnit a přemýšlet o minulosti :-) Přeju ti, ať to brzo přebolí a třeba, když se mu nebudeš vůbec ozývat, sám přijde na to, že udělal chybu, ale dej mu čas 
Stále ještě jsem sama, ale věřím, že si nakonec najdu někoho lepšího, než byl můj minulý miláček!Přeju hodně síly, trpělivosti, důvěry v sebe sama!
