Dobrý den, chtěla jsem vás požádat o radu, protože si myslím, že Vaše odpovědi dávají více logiky než slova veškerých psychologů :-)). Jsou pravdivé, rady nejsou jednoduché, ale účinné. Pokusím se proto vylíčit náš příběh (asi se zas tak neliší od jiných), který mne trápí hlavně proto, že jsou ve hře naše děti.
Žijeme spolu s manželem už tři roky. Oba jsme se rozvedli se svými protějšky z nefunkčních manželství, abychom mohli být spolu. Samozřejmě, že oficiální verze byla, že jsme chtěli změnit svůj život, ale vím, že partner by nikdy od své manželky nebýt jiné ženy neodešel (už to přede mnou sice zkoušel, ale když zažil peklo, co mu manželka připravila - vydírání dětmi, rodinou atd., tak to vzdal). No, spolu jsme to dotáhli do zdárného konce; žijeme v pěkném bytečku, oba dobře vyděláváme a oba máme jedno dítě z předchozího manželství: on holku, já kluka; 13 let a 11 let. A nyní ten zásadní problém: zatímco já jsem dokázala vyřešit svoji minulost tak, že s bývalým manželem máme synka ve střídavé péči a vycházíme spolu dobře, na výchově se celkem shodneme, takže i náš kluk a jeho fungování je opravdu fajn (i chlapec mého nového partnera přijal v zásadě dobře, stejně jako bývalého manžela přítelkyni), tak jeho výchova je běžná, klasická. Tedy žádné ústupky, výčitky svědomí a nějaké úplatky dítěti se nekonají. Můj manžel asi udělal mnohé zásadní chyby (lhaní dětem i bývalé ženě - taková klasika „nikoho nemám, chci žít sám atd.) no a teď má stále děsný výčitky ohledně dcery. Takže jeho vztah k ní prošel několika stádii - od: „holčička k nám nebude chodit vůbec, protože maminka si nepřeje, abychom se vídali", až po nynější stav: „měj ji tam co nejčastěji, protože já potřebuji také svůj klid na přítele, atd". Jenže - holčička si přeje, aby se tatínek s maminkou k sobě vrátili, takže ke mě se opravdu nehrne. Necítím úplně averzi, ale zase - neustálé vzpomínání na to, jaké to bylo, když byl tatínek doma, a maminka má všechno lepší... atd. Nebo mi například absolutně neodpovídá na sms, když ji např. někam s námi zvu atd. Manžel si ale přeje, abychom byli šťastni všichni dohromady. Jenže ono to nefunguje, a mne už nebaví neustále poslouchat řeči o bývalce - od holčičky i od něj. Nejhorší je, když vidím, jak měří dvojím metrem: jinak jí a jinak mému synovi. Má ohledně dcery stále veliké výčitky, že ji často nevídá (moc k nám nechce, a po tom všem se jí ani nedivím) a celá ta jeho láska je taková opičí. Ale do střídavé péče, aby se jí mohl opravdu věnovat, ji přitom nechce, defakto ani ob víkend. Pak, když k nám tedy jednou za měsíc na víkend dorazí, nebo na pár dní na dovču, tak to se skoro staví na uši a děsně se diví, že mi to vadí. Preferovala jsem podobnou formu péče jako mám o syna já, s tím, že jsem věřila, že není problém vzít obě děti pod křídla a prostě a spokojeně žít. Nyní vidím, že to nejspíš nepůjde a jeho péče o dceru asi nikdy žádný řád mít nebude. Její maminka chce, aby si to všechno dohadoval on sám s dcerou, ale že ona jenom uvítá, když k nám půjde (říká: vyřeš si to sám). Současný stav mě trápí, trápí mne to, že není schopen obě děti brát stejně, že nevím dne ani hodiny, kdy holčička dorazí. A pak sleduju to jeho pitvoření se před ní; když k nám dcerka přijde, okamžitě se změní i jeho vztah ke mě. Nedokážu už se na to už koukat objektivně, a chtěla jsem vás poprosit o radu. Mě už napadá pouze: "Víš co? Tak s dcerkou se vídej sám, u nás je kdykoli vítaná, ale dohromady už čas trávit nechci, protože mne to takhle trápí.... prostě fakt nevím co dál. Na druhou stranu - a ta vždy zatím převážila (a zatím stále plánuju další společný akce atd.), si uvědomuju, jak moc svoje dítě miluje i když nevím, jak moc se mu chce věnovat... No a kapitola sama pro sebe je i můj syn, ale lásku, tu asi vynutit nelze .... Vím, že to nikdy nepřizná, takže nějaká debata na téma: "co ti vadí", je zbytečná. Jinak - na závěr - když pominu děti - tak se máme moc dobře a chtěla bych být s ním i nadále . Moc děkuji za Váš čas a odpověď - s pozdravem LENKA O D P O V Ě Ď : Milá Leničko, tak se vám to oběma povedlo pěkně pohnojit... :-D. No, ten tvůj drahoušek je dost zbabělec. Jednak v tom, že své bývalé ženě nepřiznal, proč z manželství odchází - i když chápu, že se asi po už jednou prožitých zkušenostech bál nějakých těch nechutných scén. Ale - tak to měl všechno vyřešit hned po rozvodu, když už bylo "všechno černé na bílém". Tohle protahování a lhaní... A totéž je i v jeho vztahu k dcerce. Bohužel, mnoho docela fajn chlapů má tuhle nepříjemnou vlastnost, že neradi řeší nepříjemné záležitosti - a nakonec jsou velice rádi, když to všechno za ně vyřídí někdo jiný... Vůbec se nedivím, že tě to pěkně štve. Ale - ani ty nejsi trošku bez viny, protože sis taky netroufla rázně a hlavně včas říct, jak by se situace měla dál vyvíjet. Například to, že si nemá on všechno dohadovat s nezletilým dítětem... Za dcerku je zodpovědna její matka, která ji má asi svěřenu do péče, takže si to má domlouvat s ní! Takhle se z holčičky může velmi lehce postupem času stát sebejistý malý tyran, který bude s tatínkem vorat, jak se jí bude líbit. Ach joooo A teď, jak jsi napsala, co dál? Mám takový nápad: podívej se, ty taky nemáš důvod, proč se podřizovat nějakému dítěti: takže bych se k ní chovala stále stejně, až s tím rozdílem, že bych jí tedy žádné sms nepsala, to si přeci musí vyřídit - po domluvě s tebou - její otec s její matkou. A natolik včas, aby chod obou rodin nebyl narušen. A - co se týká toho, že maminka umí všechno lépe, nebo že to má lepší: tak řekni, že to je fajn, a přejdi to "jak krajinu". Nedej na sobě znát, jak tě to mrzí! Uvědom si, že ona je už dost velká, aby si uvědomila, že ti to zrovna není po chuti :-). Tak když se jen usměješ a řekneš, to je báječný, tak to maminka je určitě hodně šikovná, žejo? - tak to bude úplně stačit. A už se o věci pak dál nebav... Svému manželovi po odchodu holčičky pak konkrétně řekni, co a jak bylo fajn a co a jak se ti nelíbilo. Např.: "Víš, jak ses na mne ani nepodíval a neodpovídal mi ,a bavil se jen s ní, to mi fakt vadilo. Mě se to nelíbí, je mi to líto a tak to příště už nedělej, ano?" Rozhodně neskuhrej! Ale dej mu najevo, co nemáš ráda, a přesně to formuluj! Řekni mu, že tvůj chlapec taky z něj není úplně na větvi, ale chová se celkem dobře, ne? A opravdu bych se snažila, aby se dohodla nějaká ta pravidla. Dny, kdy u vás děti budou, jaký bude program a jak se jim budete věnovat. Třebas si to nyní naplánujte na měsíc dopředu - udělejte si takový "itinerář", ať to pak dohodne s její matkou a howgh, domluvil jsem. K oběma dětem se chovejte stejně - snažte se (a když nějak vybočí, tak mu to hned nějak nenápadně řekni - ale aby věděl, "vocogou"). Snažte se vždy děti zabavit, aby nebyl čas na nějaké skuhrání ani z jedné strany. Asi to bude dost náročné, ale jen tak máte naději, že to - jak se říká - "čas spraví". Ony ty tři roky asi jsou ještě málo - ale také se na tom podepsalo hodně to, že nejspíš maminka před dcerkou mluvila o tom, jak jí tatínek ublížil, jak je nemá rád, atd. Ať je to, jak je to - když už se něco takového stane, že se rodiče rozejdou, mají se vždy snažit, aby to děti zasáhlo co nejméně. V současné době je hodně rozvedených manželství, takže pro děti to není nic neobvyklého. A pokud spolu rodiče i jejich noví partneři vycházejí dobře, nijak to děti nenaruší. Když tak dej vědět, ano? Hodně štěstí, d@niela
|