Když tu spolu s Ditou prožíváme její současné trampoty, vzpomněla jsem si na příběh jedné mé známé, dá se říci i po několik let mé kamarádky. Bydlela poblíž a tak jsme se vídaly téměř každý den. Na rozdíl ode mne měla dceru asi o deset let starší, takže jsem měla „tu čest" s ní prožívat dceřinu poněkud divočejší pubertu. Ale o tom snad příště. Dnes vám povím mou poněkud smutnou vzpomínku...
Jana byla velmi činorodá ženská, obdivovala jsem její úžasnou energii a především schopnost vytvořit – omlouvám se za výraz, ale jinak to nejde – „z prdu kuličku“ :-))). Přivdala se k vdovci s dvěma syny, ovšem oba už byli starší a žili každý sám. Byla to tenkrát ta "nejlepší normalizační léta", jedna otrhaná Burda kolovala mezi kamarádkami, střihy z ní se poctivě kopírovaly, oblečení na děti se navzájem předávalo za malý peníz na školních burzách. Jo, sekáče, ty ještě dávno nebyly… Jana přes finanční minimum chodila překrásně oblékaná, její dcera a současný manžel jakbysmet. A doma? Byla tehdy doba tapetovací, a řeknu vám, nikdy bych nevěřila, co se dá obyčejnými papírovými tapetami zvládnout. Myslím, že kdyby měla současné možnosti uplatnění, mohla nesmírně vyniknout. Ze zbytků jekoru např. vytvořila nádherné koberce, z prken a trubek posbíraných po odpadech na rozestavěném sídlišti sestavila úžasný byt (z prken, potažených kobercem sedačky, z lešenářských trubek nábytek...). Jestli někde vyhrabu fotky, ukážu. Pořizovací cena minimální, práce neskutečná. Přes den byla účetní. Jinak člověk se zlatýma rukama a hlavou plnou neuvěřitelných nápadů. Její manžel byl něco podobného jako ten Ditin – až na to, že nevydělával nic navíc. Ale byl doma, věrný a celkem spolehlivý. Jana víceméně tolerovala jeho lenost (jak jsem to viděla já), spíš ho omlouvala slovy: „on se v životě už nadřel dost…“. Během několika let Janina snažení se z obyčejného panelákového bytu stal přímo modelový byt. Nehledě na to, že Jana každou jejich vydělanou korunku třikrát obrátila, než ji vydala, snažila se ještě něco ušetřit. (Mj. s jeho syny měla velmi dobrý vztah, její schopnosti a šikovnost si oba také užili a díkybohu i oceňovali.) Zvrat nastal, když se po pěti létech stal její manžel obětí dopravní nehody a Jana najednou zůstala sama s dcerou a před třeskutě drsnou novinou: její muž těsně před svatbou družstevní byt převedl na své syny a vymínil si v něm jen doživotní bydlení. Stejně tak v závěti napsal, že co po něm zůstane za movitý i nemovitý majetek, všechno odkazuje synům… Jak to dopadlo, nevím. Jana se tehdy zhroutila, odvezli ji do nemocnice a pak už se tu neukázala. Byt byl dost dlouho prázdný a později v něm bydleli zcela jiní lidé. Nejspíš ho synkové prodali… Vzpomínám si, že mi jednou Jana říkala, že kdyby si nenašla jeho, byla rozhodnutá odstěhovat se někam do pohraničí. Tam že by práci i s bytem našla (předtím bydlela s dcerkou u bratra). Měla jsem tehdy svých starostí až nad hlavu, takže jsem na nějaké velké pátrání neměla čas ani možnosti. Kde je Janě asi dnes konec… d@niela
|