|
 Dneska byl den blbec. Původně jsem měla v plánu sem hodit dlouhý článek o tom, jak je všechno hrozné, jak jsem zabila den cestou do Vinohradské nemocnice, jak na stanici Želivského nemají ani jeden výlez z metra směrem k FNKV s eskalátorem ( o výtahu nemluvě) což musí všechny ty babičky, dědečky, lidi po úrazu, o berlích, na vozíčku a matky s kočárky, což jsou pravděpodobně ti cestující, kteří nejčastěji vylézají tímto směrem, blažit.
Já jsem na Prahu zvyklá od mala a cestování metrem nepociťuji jako nějakou újmu... tedy nepociťovala jsem, dokud jsem se pohybovala po svých dvou zdravých nohou. Teprve když člověk začne jezdit s kočárkem, který sám neuzvedne a potřeboval by se pohybovat bezbariérově, nebo by potřeboval vždycky natrefit na nějakého člověka ochotného pomoci, začne teprve vnímat, jak je to tu v tomto směru nedořešeno a jak jsou lidi kolikrát protivní a neochotní. Ale co, ten kočárek, ten váží i s dítětem nějakých 20 kilo, s tím nakonec člověku vždycky někdo pomůže, ale co s 80 kilogramovým vozíčkářem? Třeba na Áčku je výtah na Václaváku a pak až na Dejvické (možná teď i na Hradčanské, když to tam předělávali, to nevím) každopádně na Starém Městě není jediný bezbariérový výlez... Tak jsem čekala s Valerínou (běžná kontrola zubní) na hnusné nemocniční chodbě - evokující 80. léta minulého století - několik hodin, protože paní doktorka si objednává lidi na jednotlivé dny, nikoliv na hodiny. Navíc si pacienty nevolá do ordinace podle pořadí, ve kterém přišli, ani třeba podle klíče „čím mladší, tím dřív jdou na řadu", nýbrž pravděpodobně podle momentální inspirace... takže se nedá odhadnout - jo, v nejbližší hodině nepřijdu určitě na řadu, tak si ještě můžu skočit na oběd/na kafe/na hřbitov. Když už jsem konečně přišla na řadu, (to už jsem nesla do ordinace spící dítě) a Valerka se vzbudila, první co uviděla, bylo, jak jí nějaká cizí paní strká ruce do pusy a úplně se psychla. Ani se jí nedivim, já usnout a vzbudit se na zubařském křesle, také bych se z toho pos... hodně divila. A pokračovalo to... O tom, jak jsou někteří lidé tak nesobečtí, že když vidí stát u autobusu těhotnou matku s kočárem, tak je ani nehne se zeptat, jestli třeba nepotřebuje pomoct, ale zato vynaloží obrovské množství energie na to, aby se nacpali před ní a zasedli poslední volné místo k sezení, bych se zmínila jen letmo. Ne že bych si snad potřebovala sednout, nejsem chromá, ani nemocná, ale něco to o těch lidech vypovídá a jak už jsem byla celkově znechucená, tak jsem si to jen připsala na seznam. Nakonec mě zuřivost pomalu přešla - nebudu si zbytečně kazit náladu. Škoda slov. Na příští kontrolu jede s Valerkou Medvěd, já se tam s už miminem nepovleču. Mám takový pocit, že jestli to tam bude vypadat podobně jako dnes, tak zdi té nemocnice uslyší něco, co pravděpodobně ještě nikdy neslyšely :-) Každopádně výsledek toho slavného dne byl, že mi bylo docela špatně, asi toho bylo nějak moc. 
Po cestě ze školky: Já: Auvajs, asi budu rodit. Vojta: já budu mami klidně rodit s tebou! Valerka: já taky! Vojta: ne, já! Vali: a já taky! To je tedy najednou zájemců.... Kdyby tak chtěl ještě někdo porodit místo mně! :-))) SANDRA
|
)
