Tak jsem se zas vydala autobusem č. 390 do naší zlaté matičky stověžaté. Musím říci, že, pokud netáhnu těžký nákup, nebo jiné těžké zavazadlo, dávám přednost autobusu před autem - nehledě na to, že tak jako tak, žádné nemám.
Nicméně v autobusu je mnohem víc místa, lze si tam v pohodlí natáhnout nohy, malebnou povltavskou krajinu sledovat z výšky a taky se radovat, že sedím v něčem přece jen bytelnějším, než škodovka. A taky proto, že řidiči krásných a drahých automobilů sdílejících s vámi stejnou silnici, předvádějí takové kaskadérské kousky, že vám kolikrát tuhne krev v žilách. Dneska na sedadle přes uličku vedle mě seděl pán s malým chlapečkem. Víc jak čtyři roky mu nebyly. Tatínkovi jakoby z oka vypadl. A krásně mluvil ... a i to, co říkal, stálo za to. Proti nám jela sanitka a když nás míjela, řekl chlapeček jasným hláskem:" Hele tati, sanitka... no, to se někomu něco stalo, viď, že už je mrtvej?" Tatínek řekl, že asi mrtvej není, to by pro něj nejela sanitka, ale pohřebák. "Nojo," zafilosofoval synek, „ale co když umře, než ho dovezou do nemocnice?" 
Jedeme dál a u silnice stálo nabourané auto."Jéje, nehoda," zaradoval se chlapeček. To je ten řidič určitě mrtvej, to by ta sanitka nejela pryč." Tatínek řekl, že třeba né, že ten řidič byl asi v té sanitce. A vezou ho do nemocnice. "A než ho dovezou - bude mrtvej", kontroval chlapeček. "Taky by moh umřít, až ho budou operovat..." pravil ještě hoch s nadějí v hlásku a dodal: "Umře každej"... Přemýšlela jsem, v jaké dobře to žijeme... pro takový dítě by podle mého náhledu, by nejstrašnější představou měl být vodník, drak, nebo vlk, co jde sežrat Karkulku. A říkala jsem si, kde k takovým názorům chlapeček asi mohl přijít. Prohlížela jsem si toho tatínka - a ten vypadal vysloveně slušně. Oholenej, učesanej, čistý džíny, košile, svetr.. .nevypadal ani jako masový vrah, ani jako majitel pohřebního ústavu... spíš jako ouřada... Ale co, žijeme v šílené době, kdy nic není takové, jak to vypadá. Copak z toho chlapečka asi bude? Možná řezník, možná slavnej patolog, možná nájemný vrah, možná funebrák... kdo ví? Možná všecky překvapí a stane se ministrem obrany. Nebo vnitra. Alena Puntík
|