Jak došlo k tomu, že jsem se ocitla na mateřské, vám vyprávět nebudu, jednak si to všichni umíte představit, druhak je kudlanka časopis pro slušné... Ale přesně to, co všichni  znáte, jsem podnikala i já a tak se stalo, že jednoho docela ošklivého lednového dne před třemi roky jsem na svět přivedla svou první dceru Nikol a stala se tak oficiálně matkou.

      Když jsem odcházela na mateřskou, nebylo mi dost dobře jasné, jak to tam beze mne zvládnou a byla jsem přesvědčená,  že maximálně po roce se vracím „do procesu", protože jsem si nedovedla představit , že by firma bez mé osoby nekrachla a druhak to, co já budu celé dny doma s tím piskořem dělat.  Tatínek děťátka byl zaúkolován, aby mi zajistil připojení na internet, abych  v tom domácím prostředí byla alespoň ve virtuálním kontaktu se světem a používala slovník dospělých lidí.

     Bohužel nebo bohudík nejsem příznivcem tzv. slepičích sletů maminek s kočárky uprostřed náměstí, takže jsem vyrážela spíš za město do přírody. Stačily mi návštěvy u dětského lékaře, kde maminky v kroužku probíraly to, kolikrát jejich mrňousek kakal, kolikrát blinkal, kdy jdou na kyčličky a každá se snažila přesvědčit ty druhé, že to její dítě je naprosto geniální ve vývoji.  Moje čtyřměsíční dcera byla celkem bezproblémová, jedla, spala a i jinak se chovala jako každé průměrné dítě  a já se doma pomalu začínala nudit.

     Jednou jsem otevřela internet a dostala spásný nápad : „Zkusím si sehnat práci na doma, proč bych se měla doma nudit zadarmo?". Ten, kdo to kdy zkoušel, ví, jaký to může být problém. Nadepisování a lepení obálek - podvod ( nebo past na jazyk), přepisování textů -  v době kopírek -  blbost.  Tak jsem bloumala a procházela nabídky a narazila na jednu, co mě aspoň trochu zaujala a řekla si, proč to nevyzkoušet. Když to nepůjde, věšet se nebudu. Jednalo se o spolupráci s českou firmou, vyrábějící  jabloneckou bižuterii.  Nikdy jsem nebyla ten správný „prodejní typ" a podomní prodejce ze srdce nesnáším.

     Nejdřív jsem nesměle obrazila známé s katalogem a zaznamenala první drobné úspěchy. Říkala jsem si: „ Super, i kdybych měla vydělat jen na plíny, tak to bude bezva". Ne, že by mě mateřství nenaplňovalo, ale jsem člověk, který potřebuje neustále něco dělat, chce něčeho dosáhnout a chtěla jsem mít nějaké odreagování od denního stereotypu.

     Zanedlouho jsme shledali, že městský vzduch nám už moc nevoní a zatoužili po klidném žití v domečku na vesnici; tak jsme si jeden takový vybrali a před půlročními narozeninami Nikol nastalo velké stěhování.

     Přibyl i další člen naší rodiny - rhodezský ridgeback, štěňátko Dasty. 

     Takže to byly dvě dětičky: kojenec člověčí a miminek psí... Hrozně ráda vzpomínám na tu dobu. Bylo léto, na zahradě na zemi  se na dece protahovalo a vrnělo dítko a vedle něj malá chlupatá psí koule. Jednoznačně oba měli upřímnou radost  z přítomnosti toho druhého.