Tenhle článek asi nebude určen mnoha matkám, protože podle toho, co slyším okolo sebe, tak miminka jen papají, spinkají a koukají, a brečí, jen když něco potřebují. A splníme-li jim jejich potřebu, je miminko opět v pohodě a maminka taky. Dobrá rovnice, když funguje. Pak ovšem existuje i skupinka čerstvých matek, které si jako já prožily několik měsíců totální frustrace a nechápaly, kde je chyba a co mají dělat jinak.

     Občas miminka první měsíce propláčou a z rodičů jsou totální trosky. Nebo aspoň z maminky, která poslouchá plačící dítě celý den až do pozdního večera sama, kdežto tatínek pak těch pár hodin vydrží a nechápe, proč z toho jeho kdysi drahá polovička  - nyní beztvará a ze všech otvorů tekoucí - dělá takové drama. Ještě můžete říct: a proč je mamina sama s děckem? Proč nejde na návštěvu a mezi lidi? Jednoduše: zkusila jsem to, ale má to pár háčků. Za prvé: dítě křičí tak moc, že se dospělí neslyší. Za druhé, cesta trvá nějakou dobu, takže je dost možné, že ve zbývajícím čase budu kojit. Koho zajímá návštěva, která se na hodinu odebere do soukromí kojit? A proč do soukromí? Protože mimi se jinak nepřisaje, například.

     Asi nejvíc mě deptalo, když mi někdo řekl, že dítě pláče, jen když mu něco schází. Protože tomu mému „to" scházelo zoufale moc a dlouho, ale bohužel, aniž bych přišla na to, co. Nic, co jsem udělala, prostě nefungovalo. Po probuzení nebo nakrmení byl pár minut klid, a pak to začalo. Postupně se stupňovalo nespokojené brečení v totální řev, který se jak siréna rozléhal celým domem... a nic nepomáhalo. Když jsem vyrazila s kočárkem, styděla jsem se, jak se všichni otáčí, co tomu děcku dělám. Přes den se nespalo, v kočárku ani v postýlce. V noci pomohla zavinovačka, ale o nocích mluvit nechci, noci nezná většina miminek a časté vstávání je v prvních měsících normální. Zůstaneme u dne.

     Když jsem mimčo ve dne zavinula, někdy uslo, ale ne na dlouho. Něco ruplo v nábytku, pod okny projelo auto a zatroubilo, štěkl pes a bylo po spaní. Zvláštní, že v noci mu ty zvuky tak nevadily. Ale pokud už ve dne spal, bylo to tak jednou a na pár minut. Až asi ve druhém měsíci a se starým houpacím kočárem si klučík zvyknul spinkat ve dne, ale jen když jedu. Tak jsem přes tři hodiny po obědě pochodovala za každého počasí. Trvalo to do jeho nsedmi měsíců, kdy už se mu tam znelíbilo a spát už v kočárku nechtěl.

     Do té doby to ale vypadalo tak, že kočárek musel jet, ale nesměl moc drncat. Nezastavovala jsem a nesměla najíždět na různé terénní nerovnosti. Pokud spal i po těch dvou a půl hodinách, pak už jsem mohla i zastavit, nadešla krátká fáze hlubokého spánku. Ano, tří hodiny bez pláče, zázrak...