Zažívám domácí násilí a ráda bych se z toho dostala. Četla jsem tu na Kudlance v jednom komentáři, že chlap si vybere pro sebe „nedostačující ženu" protože má pocit, že nemá na lepší - a pak si tento komplex na ní hojí. Můj případ je trochu jiný - mám o několik let mladšího přítele (je mi 25) a když jsem se s ním seznámila, byla jsem pro něj vysoká liga a ani si netroufl mě sbalit, to já byla ta iniciativní.
Teď spolu bydlíme, ale jeho teror vůči mně začal už před tím. Jeho žárlivé scény mě nejprve rozesmívaly, a nevím kde jsem to nabrala, ale myslela jsem si, že to co říká, si ve skutečnosti ani snad nemyslí. Že to jen tzv. zkouší a že se jeho myšlení pohybuje v rozmezí normálu. Dnes už vím že ne. Fyzicky mě velmi často napadne, Ale obvykle se mnou jen hází o stěnu, zem a podobně (to aby nic nebylo vidět na obličeji), ale teď už přešel víc i k slovnímu napadání. Přibylo i shazování mne před ostatními i mými rodiči. A doma? To jsou jen tituly od děvky po špínu atd.. Stanovili jsme si tedy určitá pravidla (věci, co vadí jemu a co vadí mě); já dodržela vše, co si přál, co po mě chtěl, on nic. Myslela jsem si „aha, teď už se chytí za nos, ale ne... špatná jsem zase já a je to prý všechno moje vina. Chvílemi se přistihnu, že nad tou možností opravdu přemýšlím. Ale zdravý rozum (který si říkám, že mám snad na víc jak dva roky), mi velí, abych se na to vykašlala, že bude hůř... Ale vysvětlete mi, proč se vedle něj teda stále probouzím...??? Asi mi není rady, jen jsem se trochu vypovídala... Nikola
|