|
 Ahoj Danielo, kudlanky, kudlánci - moc prosím, poraďte. Mám kamaráda. Před pár měsíci se seznámil se slečnou, po měsíci se k ní odstěhoval a najednou je to v pytli. Nepoznávám ho. A trápí mě, jak vrátit zpátky toho fajn chlapa, přátelskýho, příjemnýho, pozornýho...
Chlapa, se kterým se dalo povídat o všem, se kterým mi bylo dobře - místo současnýho morouse, věčně napruženýho, na kterýho aby se člověk bál promluvit a ze kterýho jsou jeho kamarádi najednou zaskočení... Bude to delší, tak se dopředu omlouvám, ale nechci vynechat nic, co by mohlo být důležité. My jsme totiž před tím byli spolu… Já blbec se zamilovala, on to nikdy tak vážně nebral - spal se mnou nejspíš jen proto, že si tak řešil krizi ve svým tehdejším vztahu (ovšem to, že s někým žil, mi řekl až po odchodu od té tehdejší přítelkyně). A když potkal tuhle slečnu, zamiloval se do ní a mně nechal, ať se s tím nějak poperu. Budiž. To, že mi tak vyfoukla chlapa, za a se kterým bych šla ten světa kraj světa, to už je teď jedno, protože všecko přebolí, snad jednou i tohle. Jenže z něj je najednou někdo úplně jiný. A i když jsem ve své opatrnosti, abych někomu nekřivdila, odmítala myšlenku, že to způsobila tahle slečna - říkala jsem si, jsem leda žárlivá a sakra přece mu přeju, aby byl spokojený a šťastný - najednou jsem podobné komentáře začala slyšet i od dalších lidí, kteří ho znají (a kteří nevědí, že mezi náma kdy co bylo). Jen na vysvětlenou - od začátku jsem se opravdu snažila být k ní přátelská, milá, nijak nepříjemná. Tím začátkem myslím moment, kdy jsem ji poprvé viděla - dřív než on. A proč "snažila": protože v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že ti dva se potkají, mě přepadl nevysvětlitelný strach a nedůvěra. Já jsem ale ten typ, co nějakou (racionálně) bezdůvodnou nedůvěru a antipatie vůči komukoli nepěstuje, potlačila jsem to tedy v sobě. Protože je to přece taková fajn holka, že - a přece mi nic neudělala... Když se ti dva pak opravdu dali dohromady, říkala jsem si: aha, tak to byl ten strach, to, že k ní odejde, nějak jsem to asi předvídala. Už kolikrát jsem se přistihla, že si přeju, aby prostě nebyla. A tak se k ní chovám "nijak" - žádné nepřátelství, ale ani sladké úsměvy a přátelské povídání. Časem jsem pochopila, že ode mě čekal, že jeho všudypřítomný doprovod budu vítat s úsměvem a radostí a budu dělat jakoby nic, protože - on jí o mně prostě neřekl. A nechce říct. A mně po jednom docela strašidelném víkendu, který jsem holt nějak přečkala i v její přítomnosti, přijel vynadat, že jí prý ani ahoj neřeknu (není pravda, i když z toho jejího podání ruky je mi divně ještě teď - však víte, taková ta "leklá ryba", brrr), ona že přece za nic nemůže a chudák neví, proč. Fajn, ale to, že ona neví proč, je jeho rozhodnutí, je to jeho nedůvěra vůči ní (nebo nedůvěra vzájemná?), že není schopný být upřímný. Říct pravdu, mít čisto. Do háje, ale na neupřímnosti se přece nedá stavět, bojím se o něj, že se mu to sesype... Jenže já jsem teď v roli toho, kdo to jeho nově nabyté štěstí prý ohrožuje, on je přece teď konečně po letech spokojený, a když se objevím v jeho blízkosti, jsem prý živá výčitka (co??? ... ale asi tedy nějak zapracovalo svědomí, že to tak vidí) a kdyby náhodou někdo něco poznal, no to by byla tragédie. Přitom jsem se tak těšila na ten víkend, kdy jsem sice věděla, že tam budou spolu, ale taky to, že ho tam tedy uvidím spokojeného, šťastného, v pohodě, protože pořád říkal, jak se teď má výborně. Že bude čas si konečně popovídat, strávit spolu pár příjemných chvil - i když "jen" jako kamarádi, že to bude bezva pár dní. Přijedu tam a říkám si - do, ehm, hvězdy, takhle rozhodně nevypadá spokojený člověk... Něco je špatně. Nevím co. Když jsem se později viděla se společnými známými, přišla na něj řeč - byli z jeho proměny taky dost překvapení, začali o tom sami od sebe. Myslela jsem si, že se ke mně chová divně, protože je na mě (pro svou vlastní slabost) naštvaný. Soukromé věci už jsem nijak rozebírat nechtěla, aby neměl pocit, že mu něco vyčítám nebo čert ví co, ale pracovním záležitostem se člověk nevyhne. A tak například když jsem za ním jednou v pauze přišla, abych ho co nejdiplomatičtěji a ne před ostatními upozornila, že v práci už opravdu přestřelil (v řeči směrované k lidem, kteří si ho platí, už to začalo zavánět arogancí, a na těch lidech už bylo docela vidět, že jim to vadí), odpálkoval mě tak, že jsem měla sto chutí se sbalit a odjet - a to jsem to rozhodně nepojala jako výtku, naokpak, jako nějakou zpětnou vazbu míněné přátelské "hele, bacha, tohle už by mohlo být přehnaný" a ještě s opatrným úvodem "prosím tě, tohle neber špatně a nechci nijak rýpat". Aniž by už věděl, co mu vlastně chci říct, už na ten úvod zareagoval: "No tak to nedělej." Kristova noho... Jenže pak jsem zjistila, že podobně reagoval i na ostatní. Nejde přitom jen o vztahy k lidem, připadá mi že i ztrácí důležitost věci, ve kterých je dobrý a které pro něj byly to nejdůležitější. Ztrácí se přátelskost i profesionalita. A já už jsem z toho fakt zoufalá. A co teď s tím? Anežka
|
) ! 
Nevím, jestli tu bude i to "pokračování" s číslem II, třeba to ještě něco ujasní.
