O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení
Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

POD TŘI DĚTI TO NEMÁ CENU! PDF Tisk E-mail
Pátek, 02 říjen 2009

Nedávno jsem na jednom serveru četla velmi zajímavou odpověď jednoho (zde nejmenovaného) psychologa na dotaz - ohledně cca 40 letého syna, který se nestará o rodiče. Respektive - pokud už (velmi sporadicky) k nim zajde, tak jen naslibuje, co všechno udělá, zařídí - ale nakonec vždy skutek utek. Vzhledem k tomu, že ta odpověď je "neběžná", předkládáme vám ji k zamyšlení...

 

 

 

 

     "Pamatujte, že ze tří dětí se vyvede tak jedno. Jinými slovy" jedno dítě je nerozmnožitelné a žije prapodivný život singla, starého mládence či panny. Druhé dítě se zabije v autohavárii, zemře na rakovinu, nebaví se rodiči ap. Teprve to třetí (samozřejmě tím nemyslím to nejmladší) je schopné si najít partnera a založit rodinu, takže prarodiče se dočkají vnoučat. Mít jedno dítě, dát mu podle svého svědomí tu nejlepší výchovu není, stejně jako u vašeho bratra, žádná záruka, že se rodiče dočkají vděku, podpory či vnoučat. Právě na vašich rodičích vidíte, že mít jedno, maximálně dvě děti je vcelku sebevražedná tendence v naší společnosti.

 

     Viděl jsem řadu párů po krizi středního věku, kde zřetelně škodil malý počet dětí. Jinak k vašemu bratrovi - slibotechna. Napadl mě alkoholismus, vyhybavá osobnost, přebujele emancipační snahy, strach, aby nebyl rodiči ovládán atp. Ale skutečný důvod, proč je nepoužitelný, není až tak důležitý. Vždycky totiž bude nějaký ten důvod. Proto je třeba respektovat statistiku a nepořizovat si zbůhdarma málo dětí."

 

Tak co vy na tento názor?

 

Moira

 

 

Komentáře (76)add feed
Zobrazit/Skrýt komentářetoggle
Musím nesouhlasit. : mamča
U jedináčka, pochopitelně dobře vychovaného, jsou pravidla nastavena tak, že prostě není nikdo jiný, kdo by se o stárnoucí či nemohoucí rodiče postaral.
Zatímco u vícedětných nastupuje známé : "A proč já ?"
Zažila jsem to u své babičky, která vychovala čtyři děti, co si jí k stáru přehazovali jak horkej brambor.
Nakonec skončila u mojí maminky, a starala jsem se o ní převážně já. Příbuzní to komentovali slovy : "No když jseš stejně doma". Podotýkám, že jsem se flákala doma s dvouletým synem a nedonošenými dvojčaty.
říjen 02, 2009 07:39
jadny rodice uzivi 10 deti, ale 10 deti neuzivi jedny rodice.. : nantaali1
Ano , urcte na tom neco je,ale neni to videt jen tak, kdyz se rozhlineme kolem sebe. Ale statisticky bych tomu verila, i kdyz bych poradi obratila.Prvni dite zahyne ,anebo nema kontakt s rodici , druhe zije podivnym zivotem a treti "se vyvede" A proto 3 deti nejmene!!!Bohuzel mam jen 2, takze jsme take v rizikove zone. Treti jsme nestihli kvuli moji nemoci.A ty dve prvni jsou adoptovane, ale kdybych byla zdrava, tak by jiste byly tri, ale ne kvuli statistice.
říjen 02, 2009 07:58
jsem jedináček : Kamila
moje maminka je jedináček, můj syn je taktéž jedináček. Ani u jedné generace to nebylo tak úplně plánované, ale stalo se. Maminka se mnou se starala o babičku až do loňských Vánoc, kdy babička v úctyhodném věku 92 let zemřela. Já mám s maminkou dobré vztahy, třecí plochy běžné, jak píše mamča - prostě má jen mně, tak je naprosto samozřejmé, že se starám a postarám já. Pevně doufám, že to syn vnímá a vidí, taky ho k tomu pochopitelně vedu (za mou babičkou jsme chodili často - i když on kolikrát prskal, že ho to neba, tak jsem mu vysvětlila, že tam jdem potěšit ji a ne aby ho to bavilo).
Čili - určitě budou rodiny, kde se nevyvede nikdo a naopka. Tohle jsou tak úchylné názory jako např. tento: je dobré mít více než jedno dítě, protože co kdyby se nedejbůh jednomu něco stalo, aby nějaké zbylo. No promiňte, to jako by vážně moje bolest byla menší, kdybych měla další děti? Tomu prostě nemohu věřit!
říjen 02, 2009 08:16
nantaali1 : Kamila
můj komentář nebyl ani v nejmenším mířen na tebe, to jen pro pořádek - psala jsem ho, aniž jsem četla příspěvky. K tvému příspěvku bych jen podotkla, že ani více dětí nikomu nezaručí, že se o ně někdo k stáru postará - i kdyby se jen odstěhovali na druhý konec světa.
říjen 02, 2009 08:20
... : mia
manžel je jedináček, já ze dvou sester ta mladší. O své rodiče jsme se starali myslím dost, i když někdy jsem si vyčítala, že jsem mohla udělat víc. Nebylo to bohužel v mých silách tři domácnosti, tři děti, zaměstnání, dům, zahrada,les, zvířata. Poslední Štědrý den, co byli všichni, jsem vstávala ráno ve třičtvrtě na 4, abych stíhala. Maminka ležela 11 let. Sama mám, resp. máme tři děti a neumím si představit, že bych po nich vyžadovala to, co jsme s manželem dělali my rodičům. Vždyť každou sobotu vstávat kolem páté ráno, uvařit, v jedenáct jsem sedla do auta, jela k našim znova vařit, úklid, sušení sena. Ale když zas člověk viděl, že to jinak nejde, tak jsme na vlastní zájmy rezignovali. Děti jsem chtěla vždy tři, je tam krásné sledovat ty vazby mezi nimi. Když je vidíme třeba jít všechny tři na vycházce pohromadě, to jak jsou si oporou, myslí na sebe, je nám s manželem dobře. Nerozmazlujeme je, chceme aby se naučily žít bez nás a obstály v životě. Vím, že můžeme jeden nebo oba dva potřebovat pomoc větší než je norma, ale zatím na to nemyslím.
říjen 02, 2009 08:39
znám rodinu : Jel
se třemi dětmi. Jen jedno z nich si našlo partnera. Ani jeden z těch tří nemají děti, ale všichni tři se vzorně o své staré rodiče starají.
říjen 02, 2009 09:45
no já si kvůli zajištění : alena Bodka
v jednašedesáti třetí mimínko pořizovat nehodlám.To snad budu radši chodit do práce.
říjen 02, 2009 09:47
... : Sandra.
To mi přijde jako dost ujetý názor. To vychází z nějaké statistiky? No nevím, když by se vzal počet lidí, kteří umřou v mladém věku, tak to podle mého není třetina populace. Stejně tak jako lidé, kteří nevídají své rodiče také nejsou zrovna častým jevem, takže dohromady s homosexuály a bezdětnými, to jistě nebude druhá třetina. Nehodlám teď trávit čas vyhledáváním statistik, ale silně pochybuji o tom, že by to vycházelo tak, že by se rozmnožilo jen jedno dítě ze tří.
Já chci mít ještě tak další 2-5 dětí, ale rozhodně si je nebudu pořizovat proto, že se mi tím zvýší šance, že mi někdo z nich bude k stáru utírat zadek...takto se přeci nedá uvažovat, to by si pak člověk nad svou kalkulací mohl vlasy rvát. Pokud budou moje děti úspěšné, tak od nich nebudu očekávat, že přeruší svou dobře rozjetou kariéru, aby mne mohli na stará kolena opečovávat a raději si připlatím za kvalitní profesionální péči.

říjen 02, 2009 10:12
Sandra. : mamča
"raději si připlatím za kvalitní profesionální péči" - je správná volba, pokud tedy při těch více dětech budeš mít dostatečně naspoříno. Ona ta profesionální péče je docela finančně náročná.
V mladém věku takhle uvažují všichni. Ani já bych nechtěla být jednou závislá na péči svých blízkých. Ale staří nemohoucí lidé nepotřebují jen tu profesionální zdravotnickou péči, ale i ten pocit sounáležitosti s vlastní rodinou.
Můj tatínek se např. k stáru hrozně styděl si nějakou osobní péči od cizích lidí nechat poskytnout. Je to stud a zoufalství nad vlastní nemohoucností, kdy už nedokážeš obsloužit ani sama sebe, a člověk žije, ačkoli se mu už skoro vůbec nechce. Naštěstí jsme to spolu s mými syny zvládli, a posloužili mu až do konce.
říjen 02, 2009 10:46
Kamilo, : bb2
na rčení o dětech, které aspoň rodičům zbydou když jiné odejde, jsem měla úplně stejný názor jako ty. Časem jsem došla k tomu, že to vymyslel někdo, kdo si tou bolestí prošel a byl si vědom, že kdyby mu bývalo bylo ještě jedno dítě zůstalo, tak sice prožilo také tu bolest ze ztráty sourozence, ale jemu, rodičovi, by zůstalo to dítě. Přistihla jsem se po jedné tragédii na silnici, myslím to bylo u Nažidel, že úmrtí dvou sourozenců rodičů, kteří měli právě jen ty dvě děti, jsem skutečně vnímala jako násobnou tragédii. Ne že by bolest při smrti jednoho byla menší, ale zůstane naděje, důvod žít dál s výhledem do budoucna, nejen přežívat ve vzpomínkách. Našim známým zemřela 17letá dcera, se synem neměli kontakt, žil v drogové komunitě. Z rodičů byly trosky, potácející se životem, prázdným domem, než se jim narodilo v pozdně středním věku další dítě. Ne že by zapomněli na dceru, ale říkala mi, že jsou chvíle, kdy ta bolest není tak sžíravá a když se směje s nejmladším dítětem, tak si to nevyčítá, nemá pocit, že na tu radost nemá právo, kdežto předtím měla pocit, že nikdo na světe nemá právo se smát, radovat, žít, když její dcera zemřela.
Tak v těchto souvislostech rozumím tomu úsloví o zbylém děcku, i když na první ránu mi to taky dalo ránu:-)
říjen 02, 2009 11:08
To bude voda na mlýn pro Milana, ne?:-) : Los evropský
Já vím, tehhle názor mě od psychologa, jehož si jinak vážím, dost zarazil. V praxi to vidím tak: když se vyvede jedno dítě ze tří, tak ze tří sousedů, kteří mají po jednom dítěti jenom jednomu se vyvede, druzí dva budou mít vyvrhele?? Tak to pan dr. myslel? Kromě toho, zkušenosti (určitě by se z toho dala sestavit statistika) jsou i takové, že když jsou děti dvě, méně "povedené" bývá to druhé... v rodině to máme třikrát a u známých jenom co vím, taky asi třikrát...Zabývat se myšlenkami na to, že si mám nadělat hodně dětí, aby mi nějaké zbyly, až se část zabije a zbývající se na mě vyprdnou považuji za úchylné. My máme dítě jedno a já osobně už se prostě na další necítím a nejsem z těch, co si do toho nechají kecat, ať už od příbuzných, známých..., manžel by případně druhé dítě chtěl, ale chápe, že na to musí být dva..., ale proč to říkám: protože já s tím počítám, ano, přímo počítám, že je to 50 na 50, že se mi dcera nepovede, nebo se prostě NĚCO stane - a tak se neupínám v životě na tento jediný cíl, abych pak nebyla zbytečně zklamaná, kdyby to nevyšlo. Snad mi rozumíte a neukamenujete mě.
říjen 02, 2009 12:10
Mamčo, : Los evropský
100 % souhlas... A ještě teda, k tomu, jak si pak sourozenci přehazujou rodiče jak horkej brambor, tak to jednak, a pak jsem taky občas u známých a příbuzných (vícedětných) svědkem NECHUTNÝCH bitev o majetek, nebo dokonce ze strany rodičů vydírání majetkem ("udělej si to samozřejmě jak chceš, ale upozorňuji tě, že pokud to tak uděláš, přepíšu barák na bratra...), takže nevím, nevím...
říjen 02, 2009 12:18
Jo, tu odpověď jsem taky četla : Káča
a taky mi dlouho leželo v hlavě, jak to bylo vlastně myšleno. To asi pan psycholog trochu ujel, to přece nemůže ani vycházet ze statistiky, jsou vícečetné rodiny, kde se "vyvedou" všechny děti a vícečetné, kde se nevyvede žádné. Ale troufám si tvrdit, že tam jde o jiné faktory, než o to, kolik dětí vlastně rodiče živí. Děti se o nás postarají nebo nepostarají přesně tak, jak se my postaréme nebo nepostaráme o svoje rodiče. Holt exempla trahunt, to je jisté.
Ale zajímavá je ta teorie, že ze dvou dětí je to mladší "méně vyvedené". Taky mi to pozorováním z okolí tak přijde. A ještě je zajímavá snaha rodičů, to "méně úspěšné" protežovat (většinou materiálně). Zajímal by mě názor nějakých rodičů už odrostlých dětí, já mám jen jedno velmi malé, tak nemám představu. Je to ze strachu ochránit ho před potenciálním nebezpečím (závislosti, dluhy, bezdomovectví...)? A jak se na to tváří to starší, které si vše dokáže zajistit vlastními silami?
říjen 02, 2009 14:48
Každá rada drahá : Radmila
Zrovna jsem dočetla knihu Ermy Bombeck, Sladká pouta, která škrtí.Říká v ní, že když se ohlédne zpátky těch 30 let, kdy měla děti, tak neví, jestli neměla radši ty roky pěstovat rajčata, ta jsou alespoň stravitelná.Včera měl můj syn narozeniny a tak mi probleskla tato myšlenka.Ale ne, neměla. smilies/grin.gif
říjen 02, 2009 14:57
Hezka debata, kudlanky! : moira1

Ja jako rodic cilene jedine dcery jsem v jejich 16-17 letech pochybovala, ze to byl dobry napad mit jen ji.
Ale po te, co dostudovala, nasla si praci a zije jiz zcela konformni zivot, verim, ze se vsichni dozijeme
spokojeneho stari. Kdyby se mi tenkrat narodil kluk, asi bych vice zvazovala druhe dite, protoze u kluku
je statistika bohuzel neuprosna a moznost nejake fatalni nehody daleko vetsi.
Na stari se chystam byt cila duchodkyne s tou nejlepsi zivotospravou, takze doufam, ze si dlouho
vystacim s vlastnimi silami. I kdyz stat se muze cokoliv.
říjen 02, 2009 16:52
... : Minnie
Třetina generace je teda podle pana doktora "vyvedená", třetina je divná a třetina zemře v mladém věku nebo rodiče zavrhne... Z toho plyne, že ani titul člověka neuchrání před tím, aby plácal hlouposti... Pan doktor to asi myslel dobře, chtěl nás uchránit před vymíráním a masovou imigrací...
říjen 03, 2009 17:05
Moiro : alena puntíkovaná
nechci tu brát naději, ale i nacpaná vitamínama a zdravě živená můžeš blbě upadnout, nebo tě může porazit auto, jehož řidič nejenže nedodržoval pravidla zdravé výživy, nýbrž dokonce i chlastá.
říjen 03, 2009 18:44
Moiro, to je legrace, ne? : Myška z domu
Psycholog - jen potvrzuje to, co vím dávno - dobře neporadí, spíš může uškodit, pokud klient jeho řečem uvěří. Ne nadarmo se říká, že psychologové a učitelé mají nejnevychovanější děti, a mají-li doma nějaká zvířata, tak i je. Obojí potvrzuje psycholožka od mé sestry z práce.
říjen 04, 2009 19:56
Když umírala moje maminka : alena Bodka
tak já byla po operaci a nemohla jsem chodit, brácha byl - jako vždy - zaneprázdněn, takže nakonec s ní bydlel a staral se o ni můj mladší syn. Já tam jezdila jen tak na pokec, neb jsem chodila o berlích a ještě k tomu jsem měla ruku v sádře. (krátce po operaci jsem upadla a zlomila jsem si ji).
říjen 05, 2009 07:19
Pořizovat si děti proto, aby se o mne měl kdo postarat, až budu starý? : Milan
To je tedy ptákovina.
Jestli se děti starají o své staré rodiče, je to určitě dobře, ale není to cílem a účelem reprodukce.
Dětí by mělo být v rodině víc ne proto, aby se aspoň "některé vyvedlo" a postaralo se o rodiče v jejich stařecké nemohoucnosti, ale proto, aby dítě nebylo samo ani když už nebude dítě. A aby vnoučata měla tety a strýce a bratrance a sestřenice.
Dvě jsou lepší než jedno a tři jsou lepší než dvě a čtyři by měly být standardem... Že se mezi více dětmi a ještě více vnoučaty s větší pravděpodobností najde některé, které bude radostí a oporou ve stáří, to je jenom takový bonus, neplanovatelný a nevymahatelný.
Dnešní společnost dospělých se stále větší měrou skládá z takových, kteří vyrůstal bez sourozenců, a z takových, kteří vyrůstali bez otce, a tato deformace se na společnosti již negativně projevuje a situace se bude zhoršovat.

říjen 05, 2009 14:05
Čtyři děti standardem - to je fór... : Myška
Standard je pro každého asi jiný, pro mě je ideál 2 děti. Dvě děti jsem chtěla a mám je. Více dětem bych sotva mohla zajistit aspoň nějaký životní standard, aby se necítily ve společnosti vrstevníků jako socky. Znám takové rodiny - mají čtyři a více dětí, jsou bílí (ne naši nepřizpůsobiví sociálně znevýhodnění zatmavení spoluobčané). Oba rodiče pracují, i přesto nemohou všem svým dětem dopřát letní tábor, v zimě lyžák se školou, kolo, o mobilu nemluvě. Oblečení se v rodině dědí, a shání po sekáčích.
říjen 05, 2009 14:22
nejsem si uplne jista, : mura1
ze dite nutne potrebuje ke "spravnemu" zivotu mobil, nove znackove obleceni, dochazku do jazykovky, hrat tenis, jezdit k mori...
ono naucit se spolupraci, samostatnosti, prilozit ruku k dilu, brat ohled na druhe, umet odlozit uspokojeni potreb atd. je taky pro zivot velmi uzitecne
říjen 05, 2009 14:41
Nepotřebuje Moiro, ale bez těchto věcí je mezi spolužáky rozhodně out a trpí tím. : Myška
Vím o čem mluvím, vidím to dost zblízka, v širší rodině...
říjen 05, 2009 14:50
Myško : mia
já to s dětmi nezažila, ale známí teď říkali, že jejich vnuk, co syn vyženil, nastoupil na sportovní gymnázium a kdo prý není in má zle. Tak na kluka nakoupili ve značkových výprodejích, ale i tak je to drahé.
říjen 05, 2009 15:01
Já vím, měla jsem syna na sportovní škole. : Myška
Jenže ono je to tak i na základkách, zvlášť na druhém stupni. Proto říkám, že dvě děti byly hranice co jsem utáhla, aniž by nějak trpěly posměchem spolužáků, že nejsou in. Dokáže to dost zamávat s dětskou psychikou.
říjen 05, 2009 15:17
Myško : mia
Je to hloupost, že děti bohatších rodičů takhle nastaví laťku a posmívají se těm chudším. Pro život jsou fakt důležitější věci než ňákej značkovej hadr. Jo jenže ti mladí na to mají jiný názor. smilies/wink.gif
říjen 05, 2009 15:23
Bohužel... : Myška
Že je to hloupost některým dojde později, některým nikdy. Ale ty děti z nemajetných rodin tím trpí. A těžko se jim to vysvětluje.
říjen 05, 2009 15:26
... : Sandra.
No já osobně bych nechtěla mít víc dětí, pokud bych musela přemýšlet kterému z nich můžu dát jogurt dnes a který z nich ho dostane až zítra, jako to má jedna mámina kamarádka... ale v rodině s běžným přijmem bych při rozhodování sourozenec/ značkové hadry vychýlení vah na stranu značkových hadrů považovala za selhání ve výchově. Budu se snažit vést své děti k tomu, aby pro ně bylo důležitější to, co umí, než to, co mají na sobě. Ostatně, pokud je dítě osobnost, nebo v něčem vyniká, tak si získá přirozenou úctu a respekt spolužáků i v pytli od brambor. Pokud to není osobnost, tak ho značkové hadry před výsměchem spolužáků neochrání- budou se mu smát kvůli blbému jménu, nebo kvůli brýlím, pihám, nebo srandovní přezdívce...cokoliv. A sourozenci zbydou dítěti po celý život, zatímco kde bude za pár let konec blbým zamindrákovaným posměváčkům?
říjen 05, 2009 15:37
pokud si dite : mura1
nedokaze prosadit sve misto v kolektivu a najit par kamaradu, aniz je od hlavy k pate "in", tak se stala nekde chyba a znackovy hadry to nespravej
říjen 05, 2009 15:38
ano sandro, : mura1
koukam, ze jsme psaly komentar skoro soucasne a presne neco takoveho jsem chtela rict, akorat neumim psat vsemi deseti a jsem od prirody lina smilies/smiley.gif

napsala jsi to uplne presne spravne
říjen 05, 2009 15:45
... : Sandra.
můro, smilies/wink.gif
říjen 05, 2009 15:53
Sandro, muro, máte v něčem ravdu. Ale je dost těžko chtít po třeba osmiletém dítěti, aby bylo vyzrálá osobnost, které se posměch spolužáků nedotkne. : Myška
Ano, mohou se mu smát kvůli čemukoliv jinému, než kvůli tomu, že nemůže na tábor, nebo nemůže chodit třeba do hudebky, protože je jich doma moc a kapsa na to pro všechny nestačí. Nemluvím o značkovém oblečení. Ale v rodině, kde je hodně dětí, a rodiče nemají nadstandardní příjmy, to tak je, že nemohou všem svým dětem dopřát to, co rodiče méně početné rodiny, třeba právě tábor, školu v přírodě, kroužky, což já za nadstandard nepovažuji.
říjen 06, 2009 07:00
... : Sandra.
Myško, já mluvila o značkových hadrech, které dítě nutně potřebuje k tomu, aby bylo in, nebo třeba drahém mobilu, či dovolené u moře. Školy v přírodě a hudebku řadím do kategorie k jogurtům (když pominu fakt, že nemajetným se v hudebce školné po zažádání odpouští, či výrazně snižuje) a sporty se dají vykonávat levně třeba v sokole. Nemluvím o sociálních případech, kdy ona pracuje pro charitu, on dělá za 10 tisíc a mají 8 dětí, mluvím o běžně situované rodině. I takovým dětem se může stát to, co mému bratrovi, a to sice, že se dostanou do kolektivu lidí, kteří budou mít mnohem mnohem bohatší rodiče než oni a budou se muset srovnat s tím, že sluneční brýle za 5 tisíc mít nebudou, stejně tak jako kolo za 80 tisíc a že když si budou chtít pozvat kamarády domů, tak to nebude do vily s bazénem, ale do paneláku, kde se o pokoj dělí se sourozencem(a)...ale pak právě dojde na lámání chleba- osobnosti si svoje místo na slunci najdou i tak, ostatním se budou smát, ale v tom případě bych to považovala za zástupný problém.
Jinak já jsem ve třídě měla jednu spolužačku, která s námi nemohla na výlety, na vodu, na lyžák, na školu v přírodě, protože její otec byl alkoholik a matka na to neměla peníze... ale té se také nikdo nesmál, spíše nám jí bylo líto, když jsme odjeli a ona se šla šprtat do vedlejší třídy a pak se vyprávěly zážitky a ona jen smutně koukala....takovou budoucnost bych svým dětem připravit nechtěla, to už mi přijde příliš velká daň za velký počet dětí.
říjen 06, 2009 08:35
Sandro : mia
znova jsem četla příspěvky, ty chceš mít ještě dalších 2 - 5 dětí?
říjen 06, 2009 08:59
Nějak tak, Sandro, příliš velká daň za touhu po velké rodině... : Myška
Značkové hadry, špičkový mobil, drahé kolo to je luxus, ale obyčejný mobil žádným luxusem není. Stejně tak obyčejné kolo, ale má-li mít každé, dejme tomu, ze čtyř dětí mobil, kolo, jet na školu v přírodě, nebo na tábor, pěkně to v peněžence zafičí. Sporty se dají dělat v Sokole? Některé ano, ale pokud je dítě nadané, a mělo by fyzicky i psychicky na dejme tomu hokej, v Sokole ho tedy nenajde. Ale v tomto případě nejde o problém vícedětných rodin, protože každý sport, dělaný v podstatě vrcholově, je finančně náročný, a nemůže ho svým dětem dopřát každý.

říjen 06, 2009 09:05
... : Sandra.
mio, ano, můj ideální celkový počet je pět, vždycky jsem chtěla pět dětí, ale 4 by byly praktičtější- někde jsem četla, že by si člověk neměl pořizovat více dětí, než má vzadu okének u auta:-) Sedm je maximum, na které bych se cítila, kdyby se mi třeba přihodily vícerčata,nebo kdybych (nedejbože) byla nucena z nějakého důvodu vychovávat bratrovy, nebo švagrovy děti...
Myško, souhlas, já myslím, že se v podstatě shodnem.
říjen 06, 2009 09:19
... : mia
no i v dnešní době se najdou lidé, kteří si pořídí větší počet dětí. Sledovala jsem se zájmem cyklus dokumentaristky paní Heleny Třeštíkové Manželské etudy. V posledním díle byl příběh manželů S. Byli oba architekti, brali se už na vysoké škole. Byli maximalisté ve všem co dělali, nároční k sobě i k dětem. Neběhali nikde po sociálkách, postavili obrovský dům,pro pět dětí velké pokoje, pěkně vybavené. Navíc vlastnili obrovský dům v centru Prahy, který rekonstruovali na byty a v přízemí plánovali největší prodejnu židlí v Praze. Bohužel podnikání se nedařilo. Lidé peníze nemají, navíc v centru Prahy, kde je těžké zaparkovat udělat takový maxiobchod, když je plno marketů na okraji velkoměsta... Bylo vidět, že paní je pod velkým tlakem jednak díky vlastní ambicioznosti, jednak tlakem manžela. Když dítě přineslo trojku už byl problém. Jeden syn se vymkl z ruky, fetoval. Pán vyčítal ženě nedostatek sexu /,nezvládnutí problémového syna,/ při pěti dětech, domu, podnikání s nábytkem a navíc měla svůj obchůdek po určitý čas./ Spáchala nakonec sebevraždu, zachránili ji. V diskusích na internetu se pak lidé rozdělili na dva tábory. Jeden oceňoval jejich pracovitost, druhý že naprosto nezvládli výchovu svých dětí a manžel byl despota. Musím říct, že jsem smekala před všemi páry za odvahu "nést kůži na trh".
říjen 06, 2009 10:21
Klimes je hodne krestansky zalozeny : KK
tak i proto tyhle nazory na pocet deti, jakkoli na nich neco je.
Vnimam vsak podobne jako pisatele problem zajisteni urciteho zivotniho standardu detem, coz zacina u samotne dostupnosti bydleni, hypotek, atd. Ono byt x let na rodicovske dovolene proste muze byt docela problem, a neni to jen o tom, ze diteti nekoupite znackove hadry. smilies/sad.gif
říjen 06, 2009 11:13
víte co, : Petronila
mně ten potenciální "posměch spolužáků" připadá jako zástupný problém. Jako dost hodně zástupný problém. Nikde není psáno, že se nebudou smát rozmazlenému jedináčkovi, který má všechno, na co si ukáže prstem, než jednomu ze čtyř dětí, které to má v hlavě srovnané a neřeší to, že nejede lyžovat do Alp.

Přiznejme si, že v dnešní době se máme jak prasata v žitě a to, nad čím uvažujeme, je v podstatě NAŠE VLASTNÍ představa o dostatečném pohodlí. Tj. nepřemýšlíme nad tím, jestli si můžeme dovolit poskytnout dítěti tolik, aby přežilo, ale jestli mu zajistit TĚŽKÝ NADSTANDARD.

Kamarádi, co mají loktem hodně hluboko do kapsy, mají čtyři děti a všechny ty hudebky, kroužky, školy v přírodě jim dopřávají. Jak to dělají, to fakt nevím, ale dělají to. My máme děti dvě a asi to tak zůstane. Myslím, že bychom byli schopni zajistit slušné přežití tak pěti, šesti, ale nestydím se přiznat, že jsme na to líní. Taktéž se domnívám, že na tuto lenost máme plné právo, a nevidím důvod, proč to nějak šumlovat a svádět na pohodlí dětí, když jde v podstatě o pohodlí naše.

P.S. Milane, a Ty jsi svou vlastní nastavenou laťku (4 děti) splnil? smilies/grin.gif
říjen 06, 2009 22:30
Jinak statisticky : Petronila
je samozřejmě to, co ten psycholog tvrdí, naprostá ptákovina.

Jednak, jak už tu někdo správně podotkl, by se v tom případě naše společnost dělila na třetiny, z nichž jedna by zahynula v dětském věku, druhá by sklouzla na šikmou plochu a jen ta třetí by byla jakžtakž normální.

A druhak - statistika pracuje s velkými čísly, takže i kdyby výše uvedené platilo, jedné konkrétní rodině se třemi dětmi by nikdo nezaručil, že právě jí se jedno ze tří dětí vyvede.

Občas si myslím, že někteří lidé stojí na nesprávné straně mříže u blázince...
říjen 06, 2009 22:34
... : bb2
Souhlasím s Petronilou. Samozřejmě Mura se Sandrou to napsaly velmi přesně.
Domnívám se, že dítě, které potřebuje podporu ve formě značkového oblečení, drahého mobilu apod., má jiný problém a tohle jsou berličky, kterými si pomáhá.
Dítě, které je v pohodě, si třeba posteskne, že by rádo to či ono, ale neskládá se z toho, že to nemá, a v dlouhých obdobích mezi těmito postesknutími žije normální život.
říjen 07, 2009 21:19
No já nevím, asi jsme si tak úplně neporozuměly. : Myška
Souhlasím, že dítě nepotřebuje drahý mobil, drahé oblečení, drahé kolo, zahraniční dovolené, apod. Ale říkám, že pokud nebude mít mobil žádný, pokud nepojede na školu v přírodě, na tábor (protože na to nemají jeho rodiče, ne proto, že nechce), tak bude ve společnosti dětí, jejichž rodiče jim to mohou dopřát, trpět. A nemusí jít ani o posměšky z jejich strany, ale o vědomí toho dítěte, že je nějak jiné. A to je dost frustrující.
říjen 08, 2009 07:57
Myško, : Petronila
já jsem byla taky takové dítě - když mi umřela máma, tak táta na takové ptákoviny jako lyžák (nešlo ani o ten lyžák jako takový, ale nové lyže apod.) neměl - a můžu Ti říct, že jsme to v kolektivu nijak neřešili a frustrovaná jsem si kvůli tomu nepřipadala.

Lyžování mimochodem nenávidím, takže mi to vůbec nevadilo, ale kdybych po tom moc toužila, dalo by se to řešit půjčením lyží od kamarádů. Mobil se dá získat i tak, že Ti někdo daruje svůj odložený.

Tím nechci říct, že by si měl člověk nasekat šestnáct dětí s tím, že ono to nějak dopadne a někdo vždycky dá a půjčí, ale to, že mi přijde sice módní, ale trochu ujeté a neupřímné uvažovat teď (tedy v momentu, kdy si chci pořídit dítě), jestli náhodou za patnáct let nebude frustrované z toho, že nebude mít třeba kšantofličky na fotonový pohon, když je budou mít všichni ve třídě. (No dobře, tak trochu starší, na solární.)

Ruku na srdce, fakt tak přesně VÍME, co bude za patnáct let? Mně opravdu přijde víc na rovinu říct "já už víc dětí nechci, na víc se necítím, nechci slevovat z vlastního hmotného i pocitového komfortu a basta fidli"?
říjen 08, 2009 08:30
Petronilo, v době, kdy jsme už měli dvě děti, jsme na chvíli uvažovali o třetím, manžel chtěl po dvou synech dceru. : Myška
Nakonec jsme to uzavřeli s tím, že to těm dvěma klukům neuděláme - příjem se nám nezvýší, a dělit třemi to, co dělíme dvěma, jsme zavrhli. Nechtěli jsme, aby se kvůli našemu rozmaru museli ti starší uskrovnit (nikdy jsme nebyli Rotschildi). A viděno dnes, bylo to jedno z nejlepších společných rozhodnutí. Nebylo lehké zůstat po rozvodu sama se dvěma dětmi, se třemi by to bylo daleko těžší.
říjen 08, 2009 08:47
Petronilo : mia
já třeba osobně mám tři děti a klidně bych bývala brala čtyři i více a nedělalo by mi problém se uskrovnit nebo vstávat ráno o pár hodin dříve, abych všechno stihla. Ale právě kvůli těm dětem, které by se pak cítili mezi kamarády jako chudí příbuzní bych to neudělala.
říjen 08, 2009 09:05
a jak s takovou jistotou VÍTE, : Petronila
jaká bude situace za 8-15 let, jaké budou mít vaše děti kamarády, a jak se mezi nimi budou cítit?

Nezlobte se na mě, ale tohle jako argument neberu. My máme děti dvě, a rozhodli jsme se tak výhradně kvůli sobě. A myslím, že ani u vás to nebylo jiné.

Proč si kruci myslíme, že je špatné myslet při rozhodování na sebe a že je třeba se za to stydět?
říjen 08, 2009 09:29
Asi proto, že na ty děti opravdu myslíme, ne? Na jejich pocity, na možná trápení, ... : Myška
A kdybych myslela na to, co bude za 8 - 15 let, tak bych minimálně druhé dítě nikdy neměla (první přišlo neplánovaně), protože bychom taky mohli být v té době oba bez práce, nebo mrtví.
Mimochodem, docela jsem se bála, že se mi nepodaří děti dovést až do dospělosti, že mi to zhatí nemoc nebo smrt. A jsem moc ráda, že se to nestalo. Dnes, v jednačtyřiceti, bych další dítě rozhodně neměla.
říjen 08, 2009 09:54
Petro : mia
když jsi byla mladší, byla jiná doba. Dneska umějí být děti zlé. Vůbec neříkám, že by měl mít každý kupu dětí a respektuji, že třeba někdo má jen jedno, nijak mne to nevzrušuje nebo jaký příměr použít. Zrovna tak jsou Petro ženy, pro které je normální myslet více na ostatní než na sebe a přijde jim to samozřejmé.
říjen 08, 2009 10:00
Mio, : Petronila
ale nebyla jiná doba, děti "uměly být zlé" vždycky. Se šikanou jsem si užila taky svoje, už ve školce, ale na rozdíl od dneška se to vůbec neřešilo a nemluvilo se o tom. Dneska - když už k tomu dojde - jsou možnosti přece jen jiné.

A dovol mi šťouravou otázku - co je špatného na tom, když člověk myslí na sebe alespoň tolik, jako na druhé, a dokáže si to přiznat? I v bibli stojí "miluj svého bližního JAKO sebe sama, nikoli VÍCE než sebe sama"?

A jakou cenu pak ten nezištný člověk požaduje po těch ostatních za to, že na sebe zapomíná?

Než se případně naštvete, tak si dejte aspoň dvě minuty a přemýšlejte o tom :-))

říjen 08, 2009 10:23
Tak nějak přirozeně myslí matka více na své děti, než na sebe. Je taky schopná se kvůli dětem obětovat. : Myška
Připadá mi přirozené, že na prvním místě jsou děti. Řekla bych, že to je tak do jejich dospělosti. Aspoň já to tak cítím. Čím jsou děti na mně nezávislejší, tím více mám možnost myslet na sebe a organizovat si život po svém.
říjen 08, 2009 10:36
petro : mia
vařím, občas juknu. Tak krátce. Jak jsi přišla na to, že jsme naštvané, proč ? nechápu. Já Ti napsala, že mě nijak nevzrušuje, že někdo má jedno dítě. Je to jeho volba. Já jen říkám, že mnoha lidem přijde normální a samozřejmé myslet víc na druhé a nežádají nic oplátkou. smilies/wink.gif
říjen 08, 2009 10:37
mio, : Petronila
to je v pořádku, že to nechápeš, protože jsem taky nic takového nenapsala smilies/wink.gif, koukni se na to ještě jednou. Jen se jistím, abyste se PŘÍPADNĚ nenaštvaly, neb si uvědomuji, že to, co říkám, není zrovna to, co se sluší říkat.

Já jen tvrdím, že těm, co proklamují, že myslí více na druhé než na sebe, to ponejvíce nevěřím. Ne že bych nevěřila, že by matka v extrémní situaci neváhala volit život dítěte, nikoli svůj, případně, ať to tak nedramatizuju, koupit nové boty jemu a ne sobě. Na tom mi nepřijde nic divného, možná proto, že pokud mi z bot nelezou palce, tak mi houby záleží, jestli je mám nové nebo ne.

Taky nemluvím o tom, že někdo bere ohledy na momentální, skutečné pocity svého konkrétního dítěte, o tom žádná. Ale uvažovat, že když si teď pořídím dítě, tak za 10 let nebudu mít pro něj na mobil a spolužáci se mu proto budou smát - to už mi nápadně připomíná tu pohádku o té sekeře, jak nevěsta s celou rodinou o svatebním dni hořce pláče a když se ženich zeptá proč, tak mu řeknou "no, u nás na půdě visí sekerka, a když ty s tou naší holkou budeš mít určitě děti, a jedno z nich bude jistě kluk, bude zvědavý, půjde na tu půdu a bude si hrát s tou sekerkou a ona mu spadne na hlavu a zabije ho, chudák děťátko, proto tak pláčeme, že je nám ho líto."

Tam je taková spousta tak strašně nejistých faktorů, že si skutečně myslím, že při případném rozhodování myslíme jen na NAŠE obavy, na NAŠI představu, co by mohlo být, kdyby... nikoli na to dítě, které ještě ani neexistuje.
říjen 08, 2009 10:51
Petronilo, nechápu tvou otázku - : Myška
"A jakou cenu pak ten nezištný člověk požaduje po těch ostatních za to, že na sebe zapomíná?"
Odměnou za určité obětování se ve prospěch dětí jsou právě ty děti, tak co jak se můžeš ptát po kompenzaci? Nebo ty pořád jen počítáš, aby bylo v rovnováze to, co dáš a to, co dostaneš??
říjen 08, 2009 10:54
Petronilo, při rozhodování, jestli další dítě ano nebo ne, hrála roli současná finanční situace a odhad vývoje. : Myška
A to, že to, co se zatím dělí mezi dvě děti, se bude dělit mezi tři děti. Je to pro tebe k nepochopení? Myslím, že to píšu docela jasně.
říjen 08, 2009 10:58
nikoliv, Myško, : Petronila
ale pokud má někdo pocit, že permanentně myslí jen na druhé a ne na sebe (tudíž kdyby mělo být po jeho, dělal by věci jinak, než je dělá teď), když se tedy celý život permanentně zapírá a tzv. "obětuje", tak velmi často po těch, pro které se obětoval, něco vyžaduje. Vděk (ve formě, jaká vyhovuje jemu), poslušnost (u dospělých nezávislých dětí), a když to nedostane, je zklamaný, naštvaný a svou oběť dotyčnému neváhá předhodit.

Mluvím o tom, že když něco dlouhodobě dělám a není to ve stavu kritické nouze, tak to nutně musím dělat tak, aby to co nejvíc vyhovovalo mně. Tudíž mě to uspokojuje samo o sobě, nejsem permanentně frustrovaná a nemusím pak tuto frustraci házet na někoho jiného.

A ano, snažím se dbát na to, aby to, co vydám, a to, co přijmu, bylo přibližně v rovnováze. Pokud bych setrvale víc dávala, tak vyhořím a ti, pro které jsem se takzvaně obětovala, na tom budou biti, protože pak už jim nebudu moct dávat vůbec nic. A pokud bych setrvale přijímala, tak se mnou za chvíli nikdo nebude kamarádit
smilies/grin.gif
říjen 08, 2009 11:01
možná to ještě upřesním : Petronila
aby to co nejvíc vyhovovalo mně i těm, kteří jsou mi nejblíž a jejichž blaho vnímám jako blaho vlastní. Takže ne JENOM mně, ale tak, abych si i já v rámci nějakého společného projektu občas přišla na své. Permanentní oběti neuznávám a nestála bych o to, aby je někdo pro mě podnikal, což neznamená, že nejsem schopna momentálních obětí, když to v danou chvíli prospěje někomu, koho mám ráda.

A také se mi s podobnými "sobci", jako jsem já, mnohem líp jedná smilies/grin.gif. Uznejte, nebylo by to krásné, kdyby na nás druzí mysleli tolik, jako na sebe? Připadá vám to málo? A kolik takových lidí ve svém okolí máte?
říjen 08, 2009 11:10
Petronilo, myslím, že tebou popsané permanentní sebeobětování tu nikdo neprosazuje. : Myška
A proto na něj nemohu nijak odpovědět.
Pokud něco dělám pro děti, neuvažuji, jestli se mi to adekvátně vrátí, jestliže neberu jako adekvátní uspokojení z toho, že jsem děti vychovala a připravila do života. Nemám pocit, že tím, že jsem se starala a vlastně ještě starám o děti, že se permanentně sebeobětuji. Ale je pravda, že jsem omezila svoje koníčky, omezila jsem svoje potřeby. Nejen z finančních důvodů, ale i z časových. Nemám pocit, že by mi tohle měly děti nějak kompenzovat. Upřímně - kdybych si tohle myslela, připadala bych si jako pěkná blbka.
říjen 08, 2009 11:11
Petronilo : mia
ale teď mě docela uráží, co jsi napsala, že tomu nevěříš. Proč bych se stylizovala do nějaké sebeobětující ženy? Já to prostě tak cítím, činí mě to šťastnou. Jenže Petro to je dané výchovou, prostředím, ve kterém člověk vyrůstal. Od svých dětí bych nikdy nechtěla třeba to, co jsem musela já dělat rodičům, tchánovi.Bylo toho moc a nikdo se neohlížel, jak to stihnu víš. Měla jsem naprogramovaný život tak, že je třeba pomáhat ostatním a své potřeby upozadit.Až nemoc mě naučila myslet sama na sebe daleko víc.pa ať nepřipálím oběd.
říjen 08, 2009 11:14
Myško, : Petronila
tak v tom se shodneme. Já vůbec nemluvím o tom, že by Ti to ty děti měly nějak kompenzovat (krom slušného chování, které vyžaduji a očekávám), naopak proti tomu brojím. Mluvím o tom, že by si měl člověk život uspořádat tak, aby jemu samotnému vyhovovalo, jak ho žije, a neměl pocit žádných velkých obětí (občasné ústupky v zájmu celku za oběti nepokládám). Pak je jakás takás záruka, že bude žít a nechá žít.
říjen 08, 2009 11:17
Mio, : Petronila
já jsem někde mluvila konkrétně o Tobě? Pokud Tě obecné konstatování mého názoru uráží, je mi to sice líto, ale opravdu za to nemohu.

Ostatně, ve druhé části příspěvku mi v podstatě mou teorii potvrzuješ - sama jsi dospěla k názoru, že je potřeba občas taky myslet na sebe a ne jen na druhé.
říjen 08, 2009 11:21
Vnímání obětování je značně subjektivní, pro někoho je omezení vlastních koníčků a zájmů kvůli dětem normální a přirozené, pro někoho je to oběť. : Myška
Samozřejmě si každý tvoříme svůj modus vivendi, tak jak nám vyhovuje. K tomu patří i rozhodnutí kolik budeme mít dětí. Ty ses rozhodla na základě jen vlastního chtění, že ti stačí dvě děti, já jsem při rozhodování, jestli to třetí, brala v úvahu finanční možnosti. I ty budoucí. Ale stejně jsme se dobraly stejného výsledku - dvou dětí jako ideálu. Ale je to ideál jen pro nás. Pro někoho je ideál jedno dítě, pro někoho čtyři děti. A je jen na svědomí každého, jestli je schopen zabezpečit svoje děti tak, by nebyli ve společnosti spolužáků příliš znevýhodněni.
říjen 08, 2009 11:27
Petro : mia
já pořád nechápu proč bereš péči o děti jako nějakou oběť? je přece spousta lidí, kteří odhodí svůj vlastní komfort, pohodlí a stanou se třeba pěstouny. A vidí v tom naplnění života.
říjen 08, 2009 11:30
mio, : Petronila
já jsem někde psala, že je péče o děti oběť? Ty píšeš, že je pro to potřeba "odhodit vlastní komfort a pohodlí"

smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif


říjen 08, 2009 11:41
... : mia
proč Ti to přijde k smíchu? asi píšu ve spěchu, tak se možná nevyjadřuju tak dobře.
říjen 08, 2009 11:45
protože : Petronila
polemizuješ s něčím, co tvrdíš Ty, nikoli já smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif

ale něco na tom je - péče o děti s sebou skutečně přináší určitý dyskomfort a nepohodlí (už jen to, že se pár let nevyspíš smilies/wink.gif. Ale vnímání toho, nakolik je to oběť, je značně subjektivní, jak už nahoře poznamenala Myška.

IMHO rozhodování o počtu dětí (případně zda vůbec nějaké děti budou) má hodně co do činění s naším subjektivním vnímáním tohoto nepohodlí, tj. zda a nakolik nám to stojí za to to podstoupit. Také mám určitou představu (s vědomím toho, že je naprosto subjektivní a šlo by z ní ještě hodně slevit a přesto být spokojen) o tom, jak bych chtěla mít nastavený svůj životní standard a kolik nepohodlí jsem ochotná snášet bez pocitu oběti (asi tak, jako když sportovec trénuje, bolí ho to, ale nevadí mu to, protože ví, že je to nutné, aby vyhrál). Takže já osobně jsem ochotná v rámci tohoto ze svého komfortu a pohodlí slevit (protože válet se v měkkém křesle celý život a cpát se kaviárem taky není všechno, a to, co dostanu výměnou, je zajímavější, než to pohodlí), ale nikoli se ho zcela vzdát.

A domnívám se, že velmi mnoho z nás uvažuje naprosto stejně, ale ne každý je si to ochoten přiznat.


říjen 08, 2009 12:04
Souhlasím zcela do puntíku s Petronilou:))) : Eva
pokud se člověk "upozaďuje" do bezvědomí dlouhodobě, výsledek se stoprocentně dostaví, leč žádnou radost mu neudělá. Předčasně zbytečně vyhoří, vyčerpá se, onemocní, zemře, to záleží na míře dokonalosti upozadění a genetické výbavě smilies/wink.gif
říjen 08, 2009 12:13
Petro : mia
Ty mi asi nerozumíš, co jsem chtěla říct. Větší počet dětí by byla má dobrovolná volba, tudíž bych ji nikdy jako sebeobětování nevnímala. Nevadilo by mi vstávat , nevyspat se. Neberu to jako oběť, ale jako to, že žiji pro druhého a činí mne to štastnou. Ale právě proto, že vím z vlastní zkušenosti, jaké to je třeba nezúčastnit na střední škole lyžáku, jak jsem se cítila, nepořídila bych si v naší finanční situaci čtvrté dítě. Ukázalo se to jako velmi prozíravé, protože když jsem onemocněla a žili jsme rok z jednoho platu, bylo i málo peněz na jídlo. Když Ti dítě řekne, že má na něco chuť a Ty na to nemáš, je to hrozný pocit. I mojí příbuzné se stalo podobného něco s dvěma dětmi /vdaná, aby si zas Alča nepřihodila polínko, jak je třeba oškubat./ Jiná situace byla s rodiči. Tam už bych dnes řekla, já uvařím, uklidím ale třeba toto a toto není nutné, může se to koupit /zahrada, zvířectvo/. Tam už bych dneska koukala více na své potřeby a své rodiny. Už mi lépe rozumíš?
říjen 08, 2009 12:24
Mio, : Petronila
hele, já už toho nechám, já vím, jak to myslíš, ale polínko si ještě přiložím. TY ses nezúčastnila lyžáku a měla jsi u toho nějaké pocity. Já jsem se nezúčastnila lyžáku a pocity jsem měla naprosto odlišné. Jak můžeš vědět, do jaké kategorie by spadalo Tvoje dítě, které se ještě nenarodilo, popřípadě jestli by se nepodařilo pořídit lyžák za levno?

Re rodiče - takže uznáváš, že určitá míra zdravého sobectví je na místě (tj. pomoct pomůžu, v kritických situačích určitě, ale nesedřu sebe a svou bezprostřední rodinu ani je nebudu šidit kvůli tomu, abych někomu jinému zajistila určitý nadstandard /zahrada, zvířectvo/). Já takhle uvažuju od začátku a nevidím na tom absolutně nic špatného. Jako špatnou naopak vnímám cílenou výchovu k sebeobětování,o jaké jsi mluvila na začátku (že jsi k tomu byla vedená).

Moje děti mi mnohokrát řekly, že na něco mají chuť, a já jim řekla, že to nedostanou. Chápu, že je rozdíl v tom, když si to opravdu nemůžu dovolit, to musí být opravdu na palici, ale zase jsme u toho - když si pořizuju rodinu, tak jsem za ni odpovědná (samozřejmě totéž platí i pro tatínka) a přemýšlím, zda ji budu schopná zajistit podle SVÝCH VLASTNÍCH PŘEDSTAV. Pokud usoudím, že abych zajistila pěti dětem každému jogurt k snídani, který (třeba) považuju za nezbytný standard, musela bych si vzít ještě další zaměstnání, tak usoudím, že se mi do toho nechce a nepůjdu do toho. Ale nemaskuju to za to, že je to kvůli těm dětem - ne, je to hlavně kvůli mně. (Spousta lidí žije docela dobře i bez toho jogurtu, to, že já si zrovna tohle vezmu do hlavy, považuju za svůj problém. Hlady u nás ještě nikdo neumřel). A znovu opakuji, že na tomto uvažování nevidím zhola nic špatného.
říjen 08, 2009 12:40
Petro : mia
ahoj /a u toho lyžáku mi to bylo líto asi proto, že na to peníze byly, kdybych věděla že opravdu nejsou brala bych to asi jinak/ smilies/wink.gifguláš už je hotovej a hezky voní smilies/wink.gif
říjen 08, 2009 12:56
Tak "žít pro druhého", byť sebevlastnější dítě, : Eva
je závislost smilies/wink.gifA neschopnost vidět jakýkoliv jiný smysl svého života, než ve vlastní prosté reprodukci, takže vlastně důmyslně skrytá forma ryzího sobectví smilies/wink.gif
říjen 08, 2009 13:04
Evo : mia
to si o mě mysli co chceš a nazývej to jak chceš. Nemám děti proto, aby se o mne staral někdo na stáří. Půjdu klidně do DD když to na stáří nezvládnem. Mít rád své děti, znamená naučit je žít bez nás. Tím se Evo řídím. Dnes mám svůj život a věnuji se svým zálibám a koníčkům. Ale mám třeba pár lidí, o kterých vím, že jsou sami a třeba mám radost, když někoho svou návštěvou potěším. Asi tak Evi. smilies/wink.gif
říjen 08, 2009 13:11
Šmarjá, Mio, z ničeho Tě neusvědčuji:))) : Eva
dokonce Ti ráda fakt věřím, že Ti dělá radost pobýt s lidmi, kteří se nějak ocitli momentálně opuštění. Prostě je člověk tvor i sociální.
Petronila a pak trochu já jsme, myslím, chtěly jen naznačit, že spousta našeho jednání, které máme tendenci považovat za "ušlechtilé", konané z naší strany výlučně pro blaho druhých, skrytě uspokojuje nějaké výsostně naše potřeby. Takže si třeba nemyslím, že zrovna Ty se staráš o děti, aby Tě obsloužily ve stáří, ale můžeš zcela vyloučit, že to děláš i proto, že chceš něco sobě dokázat, že jsi lepší, než někdo, že Ti to třeba přináší jistý pocit důležitosti (nic proti němu), když můžeš napsat, že dcera studuje VŠ (jen na této straně asi 6x smilies/wink.gif) Prostě, skutečně ušlechtilých a zcela nezištných pohnutek ve svém chování zase až tak moc nenajdeme, skoro nikdo smilies/wink.gif Jsme lidé, nikoliv světci smilies/wink.gif
říjen 08, 2009 13:42
Evi : mia
smilies/smiley.gif smilies/smiley.gif beru tvé argumenty.
říjen 08, 2009 13:47
Mio, tak fajn a nevím, jak Tobě, : Eva
ale mně se "bez svatozáře" běhá po světě rozhodně lépe a lehčeji smilies/wink.gif Vítej v klubu zdravých sobců smilies/wink.gif
říjen 08, 2009 14:28
seš fajn : mia I
smilies/smiley.gif
říjen 08, 2009 14:38
Evo, : Petronila
moc hezky - a mnohem politicky korektněji smilies/wink.gif )jsi vyjádřila přesně to, co jsem měla na mysli.
říjen 08, 2009 17:42
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

busy
 
< Předch.   Další >
[Zpět]
[CNW:Counter]